„Oni to nevědí?“
„Většinou vědí, ale občas zapomenout,“ zněla Magrátina kyselá odpověď. „Proč, to nevím.“
Bábi strčila do Stařenky.
„Co se to tam děje teď? Proč se tam všichni sešli — ti králové a lidi a tak?“
„To je hostina, copak to nevidíš,“ utrhla se na ni Stařenka s převahou zkušeného diváka. „Kvůlivá tomu králi, co měl ty špatné boty, no víš! Jenže teď, kdyby ses pořádně podívala, tak bys viděla, že on teď dělá, jako že je voják, a stojí támhle v koutě. A všichni mluví o tom, jak byl skvělý, a mudrujou, kdo ho mohl zabít.“
„Vážně?“ prohlásila Bábi zachmuřeně. Pak vrhla na herce supí pohled a začala hledat vraha.
Chvilku se rozhodovala.
Pak vstala.
Černý šál kolem ní zavlál jako křídlo anděla pomsty, který přiletěl zbavit svět veškeré přetvářky, šalby a klamu. Přihlížejícím se zdálo, že Bábi najednou vyrostla do nadlidské velikosti. Pak stará čarodějka pozvedla nesmiřitelný prst a ukázala do skupinky herců.
„Ten to udělal!“ vykřikla nakonec vítězoslavně. „Viděli jsme to všichni! Vrazil do něj dýku!“
Obecenstvo se pomalu a spokojeně rozcházelo. Celkově vzato, byla to dobrá hra, říkali si lidé, i když bylo místy poněkud obtížné sledovat děj. Ale ta scéna, jak se všichni králové rozprchli a ta vysoká herečka v černém, co ji měli v hledišti, vyskočila a začala na ně křičet, ta byla vážně k popukání! Sama jediná stála za tu půlkorunu vstupného.
Trojice čarodějek seděla osamoceně na okraji jeviště.
„Tak by mě zajímalo,“ přemítala nahlas Bábi Zlopočasná, nedotčená minulými událostmi, „jak se jim podařilo dostat sem všechny ty krále a hrabata a přinutit je, aby tady vystupovali. „Člověk by si myslel, že mají plné ruce práce. Jako s vládou a zákony a tak.“
„Ale ne,“ chopila se Magráta unaveně slova. „Bojím se, že tomu pořád ještě tak docela nerozumíte, Bábi.“
„Jen se neboj, já tomu přijdu na kloub!“ odsekla jí Bábi. Vylezla na jeviště a odtáhla stranou oponu z pytloviny.
„Hej, vy tam!“ vykřikla najednou. „Vy jste přece mrtvý!“
Nešťastná bývalá mrtvola, která se cpala šunkovým chlebíčkem, kterým si chtěla uklidnit nervy, se vyděsila tak, že spadla naznak ze stoličky, na které seděla.
Bábi kopla do křoví a noha jí projela skrz.
„Vidíš?“ prohlásila jen tak všeobecně k celému světu velmi spokojeným hlasem. „Nic není skutečné! Všechno je to jen barva, papír a pod tím latě.“
„Mohu vám být nějakým způsobem nápomocen, mé dámy?“
Byl to úžasný, bohatý hlas, každá hláska na svém místě, zvučná „ř“, dokonalé sykavky a bezchybné délky samohlásek. Ten hlas byl hřejivě nazlátlý. Kdyby měl Stvořitel všehomíra hlas, musel to být tenhle. Pokud měl nějakou chybu, pak snad jen tu, že to nebyl hlas, jímž byste mohli objednat například, uhlí. Uhlí objednané takovým hlasem by se změnilo v diamanty.
Bylo jasné, že patří velkému otylému muži, který byl postižen velmi ošklivým knírem. Načervenalé žilky mu vytvořily na růžových tvářích plánek středně velké metropole a jeho nos by se dokonale ukryl v míse přezrálých zahradních jahod. Měl na sobě potrhanou vestu a děravé přiléhavé kalhoty, ale oboje nesl s okázalou grácií. Člověk by skoro uvěřil, že jeho sametové šaty a hermelínové pláště jsou momentálně v prádle. V jedné ruce držel ručník, kterým si z mastné tváře stíral šminky.
„Tebe znám,“ uskřípla Bábi. „Tys ho zamordoval.“ Pak vrhla koutkem oka rychlý pohled na Magrátu a neochotně dodala: „Alespoň to tak vypadalo.“
„Potěšení na mé straně. Je vždycky radost setkat se s opravdovým connoisseurem. Žeňa Vínozpěv, k vašim službám. Principál téhle smečky vagabundů,“ prohlásil muž, smekl moly prožraný klobouk a obdařil Bábi hlubokou poklonou. Přesněji řečeno ona to ani tak nebyla poklona jako spíš cvičení v pokročilé topologii.
Klobouk proletěl vzduchem v sérii složitých oblouků a skončil na konci ruky, která teď směřovala k nebesům. Jedna z mužových nohou mezitím odcestovala někam za něj. Zbytek těla klesal tak dlouho, dokud se hlava neocitla v úrovni Bábiných kolen.
„Hm, no dobrá,“ zahučela Bábi. Cítila, že jí začíná být poněkud teplo.
„I já si myslím, že jste byli výborní,“ přidala se Stařenka Oggová. „Ten dokonalý způsob, jakým jste vykřikoval všechna ta slova. Hned se poznalo, že jste král.“
„Doufám, že jsme příliš nevyrušovaly,“ pípla Magráta.
„Má drahá,“ usmál se na ni Vínozpěv, „mám vám snad vyprávět, jak nádherný pocit má prostý herec, když zjistí, že jeho publikum dokáže proniknout pod slupku tvořenou líčidly a odhalit skutečného ducha hry, který se pod ní ukrývá?“
„Možná, že byste mohl,“ řekla Bábi. „Myslím, že můžete vyprávět cokoli, pane Vínozpěve.“
Muž si nasadil klobouk a jejich oči se setkaly v dlouhém a zkoumavém pohledu dvou profesionálů, kteří se navzájem odhadují. Vínozpěv sklopil oči první a pokusil se předstírat, že on nesoutěžil.
„A teď,“ začal rychle, „čemu vděčím za návštěvu tří tak okouzlujících dam?“
Tím vlastně zvítězil. Bábi Zlopočasné poklesla dolní čelist. Nikdy by sama sebe nepopsala nadšenějším výrazem, než bylo „s určitými výhradami celkem pohledná“. Stařenka byla boubelatá jako děcko a její tvář se podobala malé sušené rozince. Co se týkalo Magráty, o té se dalo v nejlepším případě říci, že je průměrně hezká, inklinuje spíše k té obyčejné polovině, je umytá a plochá jako žehlicí prkno, na kterém někdo zapomněl dva hrášky, i když co se týká účesů, potrpí si na větší projekty. Bábi cítila, že se tady dala do pohybu nějaká magie, ale byla to magie, na kterou nebyla zvyklá.
Byl to ten Vínozpěvův hlas. Obyčejným procesem vyslovení měnil všechno, o čem mluvil.
Podívej se na ty dvě — natřásají se jako dvě krůty, pomyslela si Bábi. Tak tak zarazila vlastní ruku, která jí mířila k hlavě, aby přihladila ocelově šedý drdol, a významně si odkašlala.
„Rády bychom si s vámi promluvily, pane Vínozpěve.“ Pak ukázala na ostatní herce, kteří rozebírali jeviště a přitom se snažili držet se od Bábi co nejdál, a dodala spikleneckým šeptem: „Někde v soukromí.“
„Ale samozřejmě, drahé dámy,“ přikývl, jako by ani nic jiného nečekal. „Mám dočasné bydliště v támhletom proslulém napajedle.“
Čarodějky se ohlédly. Nakonec se Magráta odvážila: „Myslíte ten hostinec?“
Ve velké síni hradu Lancre bylo neútulno a chladno a močový měchýř nového kancléře už dávno nebyl nejmladší. Kancléř stál a kroutil se pod pohledem lady Felmetové.
„Ó ano,“ řekl. „Žijí tady. Spousta.“
„A lidé to nechají jen tak? Nic proti tomu nedělají?“ zatvářila se znechuceně vévodkyně.
Kancléř zamrkal. „Promiňte, asi jsem vám nerozuměl.“
„Lidé je mezi sebou trpí?“
„Zajisté, milosti,“ odpověděl kancléř spokojeně. „Lidé považují za velké štěstí, když se ve vesnici usadí čarodějka. A přísahám, že mají pravdu.“
„Proč?“
Kancléř zaváhal. Když se naposled uchýlil k čarodějce o pomoc, měl určité potíže se spodním vyústěním zažívacího traktu, které působily, že se mu záchod denně měnil na mučící kobku, a teprve kelímek masti, kterou mu připravila čarodějka, přeměnil svět na snesitelné místo.