Až příliš snadné! Její rty se zdvihly do úsměvu spojujícího triumf s opovržením. Drow by očekával druhý průnik – i třetí! – a ujistil by se, že čepele mohou okamžitě měnit směr a poradí si tak s jakoukoliv výzvou.
Když nyní znala cestu, spustila ještě jednou a naposledy past. Jakmile se kotouče čepelí setkaly, vrhla se kupředu a odkutálela se do bezpečí na druhé straně.
V Přístavu Lebek však bylo „bezpečí“ jen relativním pojmem. Když se Liriel zvedala na nohy, všimla si na stěně tunelu před sebou záblesku odraženého světla. Něco se k ní blížilo z postranní chodby. Okamžitě přivolala vrozenou drowí magii a stále neviditelná se vznesla ke stropu tunelu nacházejícího se tucet stop od země. Přitiskla se ke zvlhlému kameni a čekala.
Zpoza zatáčky se protáhl pramen světélkujícího kouře a náhle se zarazil, jako kdyby jej překvapilo, že se ocitl v prázdné chodbě. Po chvilkovém zastavení kouř pokračoval a brzy jej bylo tolik, že mohl vytvořit malý zářící obláček. Vzápětí se zachvěl a zkroutil, aby nabral odpornou a vzdáleně lidskou podobu. Před Lirielinýma děsem rozšířenýma očima se přízračný oblak zhmotnil do rozkládajícího se masa. Nemrtvá věc se dívala sem a tam v temnotě rudě zářícíma očima.
Liriel ještě nikdy dřív žádného ghúla neviděla, ovšem okamžitě jej poznala. Kdysi býval člověkem, ale nyní představoval prohnané stvoření bez vůle živící se mrtvým masem. Nějak se mu podařilo zjistit, že past spustila, a přišel se nakrmit. To by vysvětlovalo do čista obrané kosti rozházené po zemi. Na druhou stranu nic z toho nevysvětlovalo ghúlovu záhadnou schopnost odhmotnit se.
Nemrtvý se šoural chodbou, hlasitě čenichal a mával ve vzduchu špinavýma rukama s drápy na konci. Liriel si povšimla, že se pohybuje těsně na okraji magické pasti a vykazuje tak vnímavost vlastní jen nadaným kouzelníkům. Jak studovala jeho pohyby, uvědomila si, že stvoření kopíruje její kroky. Muselo sledovat neviditelnou stopu zanechanou její vrozenou magií. Ale jak?
Myšlenky se jí rozběhly jako o závod. Tenhle nemrtvý tvor musel být kdysi kouzelníkem a to zřejmě natolik talentovaným, že se připravil na další život jako kostěj. Jestli mu pak plány narušil útok ghúlů, mohlo se mu nějak podařit obě transformace spojit do jedné. Pokud to skutečně byl ten případ, pak bylo stvoření pod ní vybavené jak magií kostěje, tak ghúlovou úctyhodnou prohnaností.
Také její kouzelná moc byla nemalá, avšak Liriel neměla v úmyslu s touto nemrtvou věcí bojovat. Při střetnutí kouzelníků byla strategie stejně důležitá jako moc, a protože byla zvyklá na vrstevnaté úskoky a intriky svého lidu, nemohla doufat, že by přechytračila stvoření jednající čistě na úrovni hladu a instinktu.
V tom okamžiku vzhlédl ghúl vzhůru a upřel rudé oči přímo do Lirieliných. Dlouhý hadovitý jazyk lačně vystřelil ven a cestou slyšitelně zaškrábal o tesáky. Elfka se zachvěla, i když si byla jistá, že ji stvoření ve skutečnosti nemůže vidět. Neviditelnost jí však nemohla poskytnout příliš velkou úlevu, neboť kostěj-ghúlovy spáry začaly křečovitě splétat vzorce jakéhosi dávno nepoužívaného kouzla.
Liriel sevřela v dlani kožený řemínek visící jí kolem krku a prudce zatáhla. Z úkrytu pod tunikou vyskočil malý obsidiánový disk s vyrytým symbolem Pavoučí královny Lloth, temné bohyně drowů.
Dívka posvátný předmět uchopila a spěšně probrala další možnosti. Dokonce i nejnižší kněžka dokázala odvrátit útok nemrtvé bytosti, avšak Liriel navštěvovala kněžskou školu jen velmi krátce a dostalo se jí tak jen hodnosti novicky. Na druhou stranu byla princeznou rodu Baenre – nejmocnějšího klanu slavného Menzoberranzanu – a domov opustila v přízni Lloth a s uvězněnou magií Temných říší. Od té doby urazila dlouhou cestu, jejíž délka se nedala měřit jen v mílích. Zjistila, že z nevysvětlitelného důvodu váhá přivolat si na pomoc božstvo svých předků.
Vtom se ghúlovy rty pohnuly a do vzduchu z nich spolu s hřbitovním prachem a odpornými hleny vylétla i neslyšná slova zaklínání. Kolem Lirielina těla se jako obří pěst sevřela neviditelná síla a začala ji stahovat dolů tak nečekaně, že se jí hlava bolestivě zvrátila dozadu a ona rozhodila ruce do stran. Piwafwi se rozevřelo a odhalilo ji zraku nemrtvého tvora. Naštěstí se jí podařilo udržet posvátný symbol, a tak jej s využitím bleskových drowích reflexů vrazila přímo do vzhůru obrácené a slinící ghúlí tváře.
„Ve jménu Lloth ti poroučím zmizet,“ pronesla. Ze symbolu se zapraskáním vyrazila černá energie a odhodila nemrtvou věc dozadu. Na několik okamžiků se ghúl choulil u protější stěny a krčil se před odhalenou mocí drowí bohyně. Pak se jeho odporné tělo rozplynulo v dýmu, který zmizel rychleji než hejno vyplašených ptáků.
Liriel si zhluboka oddechla a snesla se zbytek cesty k zemi. Úleva se však mísila s nepříjemnou předtuchou. Z vlastní zkušenosti věděla, že Lloth je rozmarná a krutá. Ghúl naštěstí neměl čas, aby se zastavil a zajímal se o její povahu. Moc byla moc a Liriel byla naživu díky tomu, že se odvážila jí vládnout. Tahle myšlenka a její jistá praktičnost utišily další obavy a donutily ji přidat do kroku. Znovu k sobě přitáhla piwafwi a pokračovala dál ke sklepením.
Drowí dívka strávila několik dní zkoumáním Přístavu Lebek a dozvěděla se mnohá z jeho tajemství. Libovala si v místní svobodě bez pravidel a z toho plynoucích příležitostí. Byla však mladá a jistá si tím, že její osud na ni čeká za širým mořem, na ostrově známém jako Ruathym, a nemohla se dočkat jeho naplnění.
Citlivým sluchem zaznamenala ozvěnu vzdálené písně, veselé a zpívané s velkou chutí, avšak se zanedbatelným talentem. Vydala se za tím hlasem a sledovala jej skrz kroutící se tunely a oblasti falešných ozvěn stejně snadno, jako by obyvatel povrchu našel strom podle jeho stínu.
Netrvalo dlouho a dorazila k malé vlhké jeskyni, jež před mnoha staletími sloužila jako krypta. Nyní se změnila ve vězeňskou celu zajištěnou mřížemi o síle Lirielina zápěstí a těžkými dveřmi s ne jedním, ale třemi zámky. Nevelká síň byla studená a osvětlená jedinou pochodní, která však vydávala víc odporně páchnoucího kouře než světla. V jedné stěně byly vyhloubeny podlouhlé výklenky, dávno zbavené pokladů i kostí jejich majitelů. Na opačném konci se pak nacházela jednoduchá pryčna zavěšená na zdi dvěma zrezlými řetězy. Na ní ležel rozvalený zpěvák, krátící si čas nejen hudbou, ale také házením drobtů plesnivého chleba tvorečkům hemžícím se po podlaze cely.
Vězeň se pochmurným prostředím nezdál být nijak sklíčený. Byl to ohromný muž s mohutným hrudníkem a širokými rameny. Tváře měl do bronzová opálené a ošlehané větrem. Oči se téměř ztrácely v hlubokých vráskách smíchu. Jeho spletené vlasy, mohutný knír i dlouhý vous na bradě měly stejně sluncem poznamenaný bledý odstín, který téměř zakrýval občasné šedé prameny. Tohle byl Hrolf z Ruathymu, známější jako Hrolf Nezkrotný, zkušený mořeplavec se zálibou v prostém ničení. Liriel zjistila, že tenhle koníček mu vynesl zákaz vstupu do mnoha civilizovaných přístavů, a dokonce ho dostal – a to ne poprvé – i do vězení ve sklepeních Přístavu Lebek.
Sáhla do vaku a vytáhla sošku, kterou dříve koupila na jednom zastrčeném tržišti: hrubě otesané a trochu komické zpodobnění severského skalda s rohatou helmou, baňatým nosem a vyvaleným pupkem. Nebylo to nijak úchvatné umělecké dílo, ale jakýsi kouzelník se smyslem pro humor sošku opatřil obzvlášť mocným kouzlem, jež dokázalo zachytit jakoukoliv píseň a téměř hodinu ji znovu a znovu přehrávat. Liriel si spočítala, že hodina by měla stačit. Jakmile aktivovala v sošce skrytou magii, bard se zachvěl. Jeho drobný kníratý obličej nabral výraz pekelného soustředění a začal vstřebávat prostý popěvek.