Liriel však zaměstnával mnohem naléhavější problém. K Elfí panně usilovně veslovaly tři loďky plné bojovníků. Rychle se k větší lodi blížily a bitva se zdála být nevyhnutelnou.
Do hrdla jí stoupla žluč spolu se strachem, což byl pro ni tak nový pocit, že pro něj ani neměla jméno. Sama sice z boje nikdy neutíkala, na druhou stranu však věděla, že jestli se do něj zapojí i Fjodor, okolní temné vody brzy zrudnou krví. A to nemohla připustit.
Obrátila se k Hrolfovi. Hlučný kapitán si blížícího se nebezpečí také všiml a oči se mu dychtivě leskly. „Ukaž mi místo v podpalubí, kam bych mohla jít,“ požádala. „Fjodor půjde se mnou a bude stát na stráži. Během sesílání kouzla mě nikdo nesmí vyrušit.“
Hrolfův pohled sklouzl k Fjodorovu temnému meči a na vousaté tváři se mu mihl záblesk zklamání.
„Když mě poslechneš, bude všechno v pořádku!“ dodala tónem, jenž nepřipouštěl debatu.
Hrolf se s povzdechem podvolil a pokrčil rameny. „Tak dobře, chlapče, tohle jsou tvoje rozkazy: Nikoho nepustíš tímhle průlezem dolů, dokud naše kouzelnice neřekne jinak.“
Fjodor přikývl. Dobře pochopil, co se tím kapitán snažil říct. Tady na lodi byl velitelem Hrolf a za běžných okolností by berserkr plnil velitelův příkaz, dokud by sám nepadl. Kapitán to věděl, a tak pečlivě volil slova. Fjodor se vydal po krátkém žebříku za Liriel a doufal, že dostane šanci Hrolfův příkaz splnit.
Kapitán se ještě před zavřením poklopu na chvíli zastavil. „Hodně štěstí, panenko. A chlapče – dobře se o ni postarej.“ Věnoval Fjodorovi lišácké mrknutí. „Ale to ti určitě nemusím říkat dvakrát, co?“
Pak se zaduněním uzavřel průlez a následný skřípavý zvuk naznačoval, že ho navíc ještě zakrylo něco těžkého. Rozčílené hlasy se přiblížily a Liriel s Fjodorem jasně zaslechli zadrnčení uvolněných tětiv. Nad tím vším se nesl Hrolfův hlas radostně vykřikující rozkazy.
„Takhle se nemůžu soustředit,“ zabručela Liriel. „Pojď blíž – sedni si vedle mě. Sešlu sféru ticha. Bitvu slyšet nepotřebuješ. Stačí, když budeš sledovat průlez a zabiješ cokoliv, co by se snažilo dostat až ke mně.“
Fjodorovi se podařilo vyloudit na tváři úsměv a posadil se na dřevěnou podlahu vedle své přítelkyně. Její řízné chování ho nemohlo oklamat ani na vteřinu. Kdyby na ni naléhal, tak by tvrdila, že se jen chová prakticky. Její pýcha a drowské způsoby byly stále příliš silné, než aby dokázala přiznat city.
Praktická však skutečně byla. Fjodor se s posádkou stále ještě dostatečně neseznámil a nedokázal by ji tak snadno rozeznat od útočníků. Kdyby jej posedlo šílenství, zabíjel by, dokud by někdo stál na nohou. Přesto nedokázal odolat pokušení ukázat Liriel, že její dobře myšlený úskok odhalil.
„Jestli mám stát na stráži, tak bych potřeboval trochu světla,“ pronesl jemně.
Kajuta se okamžitě rozzářila plameny kouzelného ohně. Liriel na něj vrhla podezíravý pohled, avšak pokud drobné poškádlení pochopila, nijak to nedala najevo. Místo toho se zaměřila na práci. Otevřela knihu kouzel a z vaku vytáhla předměty, které k seslání potřebovala.
Bylo to náročné kouzlo, jedno z nejpokročilejších z celé knihy portálů, již jí věnoval její otec, mocný menzoberranzanský arcimág. Zároveň bylo jedním z nejnezvyklejších, neboť umožňovalo osobě nebo jinému stvoření „svézt“ se branou spolu s jinou přenášenou osobou. Liriel jen doufala, že loď s celou posádkou by se dala považovat za stvoření.
Ponořila se do hlubokého soustředění, jež bylo tak mocným zaklínadlem bezpodmínečně vyžadované. Její tělo se začalo pohupovat a gestikulující ruce rozplétaly sílu z přediva magie a formovaly ji podle její vůle. Přesto si nadále silně uvědomovala boj nad jejich hlavami, protože i když tvrdila něco jiného, sféru ticha snesla jen na Fjodora a sama čekala na Hrolfův pokyn. Když dokončila zaklínání, zůstala nehybně sedět, kouli nahromaděné síly svírala v dlaních a čekala na správný moment pro její vypuštění. Konečně se ozval očekávaný signáclass="underline" série rychlých dupnutí, kterou si s Hrolfem předem dohodla. Jiná loď právě vplula do zdymadla a přišel čas, aby se k ní Elfí panna připojila.
Mladá kouzelnice zdvihla ruce nad hlavu a vypustila koncentrovanou magii. Náhle se svět podivně zachvěl.
Liriel byla smetená proudem řvoucí a padající vody a vířivými barvami šílené duhy. Zdálo se jí, že její fyzické tělo se rozpustilo a v mysli vypukl chaos jako v přeplněné místnosti. Zničehonic pocítila, jednu po druhé a zároveň všechny najednou, myšlenky a obavy každé osoby na palubě obou lodí. V té chvíli znala všechny jménem a přesně věděla, co která z nich dělá. Tahle různorodost však trvala jen okamžik, na jehož konci se všechny myšlenky slily do jedné: do děsu. Opadnutí zábran a náhlé sdílení představovalo víc, než kdokoliv z nich považoval za možné.
Vtom, stejně rychle jako začalo, kouzlo opět skončilo. Liriel otevřela oči a s úlevou zjistila, že ona i její okolí jsou stále stejné – žádné propojení obou lodí a posádek. Takové totiž bylo riziko kouzla, a to dokonce i tehdy, když jen jeden mág následoval druhého. Otec jí vyprávěl varovné příběhy o kouzelnících, jejichž těla byla natrvalo spojena a kteří nakonec z boje dvou myslí v jednom těle zešíleli.
Liriel natáhla prst a zrušila sféru ticha kolem svého přítele, podobně jako dítě propichuje mýdlovou bublinu. „Je po všem,“ řekla a na tváři se jí usadil dychtivý úsměv. „Pojďme se podívat na hvězdy!“
Fjodor jí úsměv srdečně oplatil. Také jemu během pobytu v Přístavu Lebek chyběl pohled na nebe. Stále trochu otupělý magickým přenosem otevřel ramenem poklop a vylezl na palubu.
Pod jasnou noční oblohou zíraly ohromené tváře posádky Elfí panny na stejně se tvářící posádku druhé lodi, která se pohupovala hned vedle a málem se jich dotýkala ráhny.
Jako první se vzpamatoval Hrolf a zařval na svoje muže, aby odložili zbraně a chopili se vesel. Také Fjodor se usadil na veslařskou lavici a brzy se od druhé lodi odpoutali. Jakmile bylo jasné, že se je nikdo nechystá pronásledovat, nechal Hrolf napnout plachty a dopřál veslařům odpočinek.
Fjodor přešel palubu k místu, kde osamocená Liriel hleděla zamyšleně na hvězdy. Připadalo mu podivně uklidňující, že někdo, kdo strávil celý život pod zemí, může chovat tak hlubokou lásku k nebi a jeho mnoha světlům a barvám. V takových chvílích dokázal Fjodor uvěřit, že on a nádherná drowí elfka nakonec nejsou tak rozdílní.
Nedaleko Liriel stáli kapitán se svým důstojníkem, ponoření do zuřivé debaty. Fjodor neměl v úmyslu poslouchat, avšak Hrolfův hlas se nesl nočním vzduchem jako troubení loveckého rohu.
„Tak to by byl další přístav, kde nás nějakou dobu rádi neuvidí! To abysme přidali Přístav Lebek na náš seznam,“ řekl Hrolf.
„Vypadá to tak,“ souhlasil první důstojník.
„Ale stálo to tam za to a ten boj byla parádní tečka!“
„To jo. Jenom je škoda nákladu.“
Kapitán zamrkal. „Tím se netrap. To doženeme cestou domů, a ještě na tom budeme nakonec líp!“
Fjodor se zarazil, když mu náhle všechno došlo. Rychle se vzpamatoval a znovu zamířil k Liriel. Chytil ji za paži a odtáhl ji od obou pikle kujících námořníků.
„Je tu něco, co bys měla vědět,“ pronesl tichým, ale naléhavým hlasem. „Bojím se, že tohle je pirátská loď!“
Elfka se na něj zahleděla a v jantarových očích se jí zračilo překvapení. „Ano,“ řekla konečně.