Nastalo ticho. Vanderhoose seděl jako spráskaný pes a nemilosrdně se drásal za porost na tvářích.
„Že se ocitla v přechodové komoře, mě osobně nijak nepřekvapuje,“ ozvala se Majka. „Ale nechápu jinou věc. Proč on zlikvidoval palubní deník? Náraz musel být zničující, a ten muž umíral…“
„No, a to by právě…,“ začal nejistě Vanderhoose. „To by mohlo být vysvětlení. Agónie, tápal rukama po panelu, zavadil o blokovací klíč…“
„Otázku palubního deníku jsme zařadili mezi fakta mimořádného významu. Pokud jde o mě, domnívám se, že tahle záhada nebude rozluštěna nikdy… Samozřejmě je-li to skutečně záhada, a ne pouhá fatální souhra náhod. Pokračujem,“ rychle přebral papíry ležící před ním. „Z mé strany je to víceméně všechno, jiné připomínky nemám. Pozemská mikroflóra a mikrofauna patrně zanikla, v každém případě jsme na žádné stopy tohoto druhu nenarazili… Tak… Osobní doklady… zabývat se jimi není naše záležitost, kromě toho jsou v takovém stavu, že bychom mohli nadělat víc škody než užitku. Zítra je nakonzervuju a převezu sem… Ano! Popove, bylo by tu taky něco pro vás. Máte představu o kybernetické výbavě lodí řady Pelikán?“
„Ano, přirozeně,“ vyhrkl jsem a chvatně odsunul talíř.
„Buďte tak laskav a zkontrolujte, zda je všechno v pořádku. Tady je seznam nalezených kybermechanismů.“
Uchopil jsem seznam do ruky. Tři páry očí na mě hleděly s netrpělivým očekáváním.
„Řekl bych, že nic nechybí,“ usoudil jsem po chvíli. „Dokonce i iniciační sondy jsou na místě, přestože ty se používají často a souprava by spíš neměla být úplná. Ale tomuhle nerozumím — servisrobot upravený na šicí zařízení.“
„Jakove, vysvětlete to,“ nařídil kapitánovi Komov.
Vanderhoose zvedl hlavu a čelist poskočila kupředu.
„To máš tak, Stasi,“ pronesl zamyšleně. „Těžko na tom co vysvětlovat. Je to zkrátka servisrobot přestavěný na šicí stroj. Na stroj, který šije, rozumíš tomu? Jeden z nich, asi ta žena, měl velmi zvláštního koníčka.“
„Aha,“ reagoval jsem poněkud tupě. „A byl to opravdu servisrobot?“
„Nepochybně,“ pronesl s jistotou Vanderhoose.
„Pak je to jasné. Z palubní kybertechniky nechybí ani šroubek,“ řekl jsem a s těmito slovy Komovovi seznam vrátil. „Což je téměř rarita. Asi ani jednou nepřistávali na svízelné planetě.“
„Díky,“ utrousil Komov. „Až bude čistopis znaleckého posudku hotov, prosil bych vás o podpis do rubriky Ztráty a odpisy palubní kybertechniky.“
„Ale vždyť jsme právě konstatovali, že k žádným ztrátám ani odpisům nedošlo,“ namítl jsem.
Komov se ani neobtěžoval nějak to komentovat, a tak s vysvětlením přispěchal Vanderhoose:
„To je jen taková rubrika — Ztráty a odpisy palubní kybertechniky. A ty tam potvrdíš, že ke ztrátám ani odpisům nedošlo.“
„Tak…,“ pronesl Komov a shrábl lejstra na hromádku. „Vás bych snažně poprosil, vážený Jakove, abyste tohle všechno uvedl do nějaké definitivní podoby, podepíšeme to a ještě dneska bychom to mohli odvysílat. Pokud už nikdo nemá co dodat, tak bych šel.“
Dodat věru nebylo co, a on šel. Vanderhoose se s těžkým povzdechem odlepil z křesla, zvážil v ruce štůsek papírů, podíval se dlouze na mě a na Majku a odešel taky.
„Vanderovi se to evidentně nezamlouvá,“ poznamenal jsem, když jsem si na talíř nakládal maso.
„Mně taky ne,“ ujistila mě Majka. „Připadalo mi to všechno… nedůstojné, či co. Neumím si to vysvětlit, možná jsem jen dětsky naivní… ale snad by byla na místě… třeba minuta ticha, nebo tak něco… A my? Šup šup, jako autíčko na klíček — poloha kosterních nálezů, ztráty a odpisy, topografické souřadnice… Fuj! Jako ve škole při pozemcích!“
Bezvýhradně jsem s ní souhlasil.
„Ten Komov pomalu člověka nenechá ani hubu otevřít!“ běsnila dál. „Všechno je mu jasné, všechno mu připadá triviální, ale ve skutečnosti to ani zdaleka není tak jednoduché. Třeba s tím meteoritem a obzvlášť s tím smazaným palubním deníkem. Já nevěřím, že je mu všechno tak jasné. Určitě má něco za lubem, a Vander si to uvědomuje taky, jenom neví, jak na něj… nebo si myslí, že to není podstatné.“
„Třeba je to opravdu nedůležité,“ zabručel jsem nejistě.
„Však taky neříkám, že je to důležité!“ ohradila se příkře Majka. „Jen se mi nelíbí Komovovo chování. Nerozumím mu. A vůbec — ten chlap mi nesedí. Co mně se o něm lidi navykládali — a dneska kudy chodím, tudy počítám, kolik dnů s ním ještě budu muset strávit A zaručuju ti, že tohle bylo naposled!“
„Snad už to tu chvíli vydržíš,“ zkoušel jsem ji utěšit, „však zbývá sotva dvacet dní.“
S tím jsme se rozešli. Majka měla namířeno do své kajuty, kde hodlala třídit a pořádat svá čísla a ubytovatelské náčrtky, a já odkráčel do velína, kde mě čekalo malé překvapení: Tom mi hlásil, že základy jsou dokončeny a obřadně mi navrhoval, abych přišel práci převzít. Hodil jsem na sebe kožich a rozběhl se ke staveništi.
Slunce už zapadlo a soumrak zhoustl. Je to zvláštní soumrak — takový tmavofialový, jako zředěný inkoust. Měsíc tu na obloze nenajdete, ale o to hojnější je polární záře, a jaká! Nad černým oceánem nehlučně vlají gigantické praporce duhového světla, stáčejí se a zase rozvinují, třepetají a zachvívají se jako ve větru, přelévá se v nich bílá, zelená a růžová — náhle vše hasne, před očima zůstávají jen nejasná barevná kola a skvrny, a záře opět vystřeluje z nebytí, mizí hvězdy, mizí soumrak, svět je v mžiku politý nevídanými, leč nadpřirozeně čistými barvami: mlha nad močálem je rudomodrá, ledovec v dáli září jako jantarový balvan a po pláži bleskurychle klouzají smaragdové stíny.
Urputně jsem si mnul mrznoucí tváře a nos a prohlížel si v tom měňavém svitu hotové základy. Tom, který mě následoval jako věrný pes, úslužně sděloval potřebná čísla a další údaje, a když záře zhasla, neméně úslužně rozsvěcel reflektory. Ticho bylo už tradičně mrtvolné, jen pod nohama mi popraskával mrazem zhrudkovatělý písek. Najednou jsem zaslechl hlasy, Majka s Vanderhoosem se vyšli nadýchat čerstvého vzduchu a dosyta se nabažit té nebeské podívané. Zejména Majce místní polární záře učarovala; bylo to jediné, co se jí na této planetě opravdu zamlouvalo. Byl jsem od lodi asi tak sto metrů a neviděl jsem je, ale hlasy jsem rozlišoval spolehlivě. Zpočátku jsem je poslouchal jen tak na půl ucha — Majka poukazovala na polámané koruny stromů a Vanderhoose hučel cosi o zániku palubní kvaziorganiky — zřejmě znovu probírali příčiny a okolnosti zkázy Pelikána.
Něco mě však na té debatě zaráželo už od začátku, i když jak jsem se už zmínil, jsem ji nejdřív moc neposlouchal. A pak jsem pochopil. Mluvili, jako by jeden druhého nevnímali. Vanderhoose například řekclass="underline" „Jeden planetární motor to přežil, jinak by v atmosféře vůbec nemohli manévrovat.“ Kdežto Majka se paličatě držela svého: „To ne, Jakove, aspoň takových deset patnáct let, podívejte se na ty usazeniny…“
Schodištěm v jedné ze základových zdí jsem sestoupil dolů, abych si prohlédl i dno, a než jsem se vrátil na povrch, dialog sice vypadal spojitěji, ale na srozumitelnosti mu to rozhodně nepřidalo. Jako by zkoušeli divadelní hru.
„A co má být tohle?“ ptala se Majka.
„Řekl bych, že hračka,“ odpověděl Vanderhoose.
„Taky bych řekla. Ale proč hračka?“
„Asi koníček. Na tom není nic nepochopitelného, jen celkem běžný koníček.“