Já neměl chuť na nic, už představa, že něco pojídám, mi připadala příšerná. Vzal jsem do ruky sklenici mléka a usrkl. Koutkem oka jsem zaznamenal, že mě sleduje Majka a že by se moc ráda zeptala, co se to se mnou děje. Jenže se na nic nezeptala a Vanderhoose se jal velmi květnatě a procítěně nahlas meditovat, jaká je to z hlediska lékařské vědy užitečná věc, taková redukční dieta, a jak je dobře, že tentokrát máme právě tuto snídani a ne jinou. Podrobně nám vysvětlil, co že je to půst a co je to velký půst a s neskrývanou úctou se rozpovídal o prvních křesťanech, kteří své věci spolehlivě rozuměli. Zároveň nám ihned přiblížil veselé masopustní hodování, ale dosti brzy si uvědomil, že se příliš nechal unést věrným líčením lívanců s kaviárem, nakládanými rybami a dalšími pochoutkami, zarazil se a začal si trochu nejistě uhlazovat licousy. Zábava vázla. Dělal jsem si o sebe velké starosti. Majka si o mě taky dělala velké starosti. Pokud jde o Komova, ten stejně jako včera nebyl ve své kůži. Oči měl zarudlé, většinou se díval do stolu, čas od času zvedal hlavu a ohlížel se, jako by na něj někdo volal. Nadrobil kolem sebe až hanba mluvit a drtil chléb v prstech dál, až jsem měl chuť plácnout ho přes prsty jako dítě. A tak jsme seděli jako opaření a chudák Vanderhoose se samou snahou mohl přetrhnout, jak nás chtěl rozptýlit a rozveselit.
Zrovna se mořil s nějakou sáhodlouhou a velenudnou historkou, kterou si jako obvykle vycucal z prstu a nějak ji nemohl docucat ke zdárnému konci, když Komov náhle vyrazil zvířecký, přiškrcený zvuk, jako by se mu suché chlebové sousto vzpříčilo v krku. Zvedl jsem oči od stolu a zděsil jsem se. Komov seděl nepřirozeně vzpřímený, s oběma rukama zaťatýma do hrany stolu, rudé oči upřené někam za mě mu lezly z důlků a pokožka obličeje vůčihledně bledla. Ohlédl jsem se. A ztuhl. U zdi mezi filmotékou a šachovým stolkem stál můj noční přízrak.
Teď jsem ho viděl naprosto zřetelně. Byl to člověk, nebo přinejmenším humanoid — maličký, vychrtlý, docela nahý. Kůži měl tmavou, skoro černou, leskla se jako namaštěná. Tvář jsem nepostřehl nebo si ji nezapamatoval, ale nápadné bylo, že stejně jako v mé noční můře byl ten človíček celý pokřivený a jakoby rozmazaný. A stejně nápadné byly i jeho oči, velké, tmavé, naprosto nehybné a slepé jako oči sochy.
„Ale to je on! To je on!“ zakřičel Komov.
Ukazoval prstem přesně na opačnou stranu a tam se před mýma očima přímo ze vzduchu zhmotnila nová postava. Byl to stále týž znehybnělý blýskavý přízrak, ale teď strnul v póze typické pro překotný pohyb, v běhu, vypadal jako fotografie sprintéra při startu. A ve stejném okamžiku se mu Majka vrhla pod nohy. Křeslo s rachotem odletělo stranou, bojovně vřeštící Majka proskočila postavičkou a vrazila do obrazovky videofonu; jen jsem si stačil všimnout, jak se přízrak rozkolísal a začal tát, protože Komov už řvaclass="underline"
„Dveře! Dveře!“
Ano, kdosi malý, šedivý a matový jako stěna jídelny se neslyšně rozběhl, proklouzl dveřmi a zmizel na chodbě. Vrhl jsem se za ním.
Dnes už je až hanba na to vzpomínat, ale tehdy mi bylo úplně jedno, co je to za bytost, odkud se vzala, proč tu je a co tu chce — zaplavila mě nezměrná úleva, protože už jsem věděl, že touto minutou nadobro skončily všechny mé blouznivé vidiny a strachy a taky se mě zmocnilo vášnivé přání dohnat, popadnout, zkroutit do kozelce a přivléct.
Ve dveřích jsem se srazil s Komovem, povalil ho na zem, zakopl o něj a po čtyřech vycválal na chodbu, která už byla prázdná, pokud samozřejmě nepočítáme řízný puch čpavku. Komov něco křičel, drobně zaklapaly pantoflíčky, já vyskočil, proběhl přechodovou komorou a průlezem, který ještě nestačil znovu zarůst blanou, jsem se vyřítil ven, do nafialovělé sluneční záře.
Zahlédl jsem ho hned. Utíkal ke staveništi, běžel lehce, sotva se bosýma nohama dotýkaje přemrzlého písku, zdál se stále stejně pokroucený a v běhu nepřirozeně komíhal roztaženými lokty, jen už nebyl ani tmavý, ani matově bílý, ale světle fialový a na jeho vychrtlých bocích a ramenou pableskovalo sluníčko. Běžel přímo k mým kyberům a já zpomalil, protože jsem očekával, že se poleká a odbočí vpravo, nebo vlevo, jenže on se nelekl, proskočil sotva deset metrů od Toma a já nevěřil vlastním očím — ten majestátní blbeček ihned patolízalsky signalizoval obvyklé Čekám na další pokyny!
„K močálu!“ ozýval se za mnou udýchaný Majčin hlas. „Zatlač ho k močálu!“
Jenže tam náš maličký domorodec utíkal i bez našeho přičinění. Je třeba uznat, že běhat uměl báječně a vzdálenost mezi ním a mnou se zkracovala jen po centimetrech. V uších mi svištěl vítr, daleko za mnou cosi vykřikoval Komov, ale toho bezkonkurenčně přehlušovala Majka:
„Víc doleva, doleva!“ ječela v zápalu honecké vášně.
Vzal jsem to víc doleva, na už hotový rovný úsek přistávací plochy s velmi výhodným zdrsněným povrchem, a hned mi to šlo líp, teď jsem uprchlíka opravdu doháněl. „Mně neutečeš!“ přesvědčoval jsem se. „Kdepak, kamaráde, teď už mi nepláchneš. A já ti to pěkně spočítám…“ Nespouštěl jsem zrak z jeho pravidelně pracujících lopatek, z míhajících se holých lýtek, z chomáčků páry, které mu unikaly přes rameno. Doháněl jsem ho a zmocňoval se mě pocit triumfu. Přistávací plocha končila, ale k šedému závoji nad bažinou zbývalo sotva sto kroků a já ho dobíhal.
Když se dostal na břeh třasoviska, do řídkého porostu trpasličího rákosí, zastavil se. Jako by na okamžik zaváhal — ohlédl se a já znovu viděl ty temné oči, které už nebyly strnulé a neživé, zdály se naopak velice čilé a snad i rozesmáté; najednou přidřepl, objal si rukama kolena a dál se valil jako koblížek. Zpočátku jsem dost dobře nechápal, co se to odehrává. Ještě před okamžikem tu přece stál člověk, zvláštní člověk, možná spíš nečlověk, ale rozhodně s lidskou podobou, a ten mi zmizel a přes třasovisko, přes neprůchodný, bezedný močál, se kutálelo nesmyslné šedé klubko a rozstřikovalo kolem sebe bahno a kalnou vodu. A jak se kutálelo! Než jsem stačil doběhnout na břeh, ztratilo se klubko v cárech mlhy a za šedavým závěsem bylo slyšet jen tichnoucí šramoty, pleskání a pronikavý svist.
To už přidusala těžce oddechující Majka a zastavila se vedle mě.
„Utek,“ konstatovala dopáleně.
„Je pryč,“ přikývl jsem.
Několik vteřin jsme jen stáli a vhlíželi se do kalných klubek mlhy. Majka si setřela z čela pot a poznamenala:
„Babičce jsem utek, dědečkovi jsem utek…“
„…a tobě, ubytovatelko, teprv uteču,“ dokončil jsem a podíval se dozadu.
Aha! Troubové se hnali jako o závod, kdežto mudrci, račte vědět, stáli a dívali se. Byli jsme tu s Majkou jen dva. Malé postavičky Komova a Vanderhooseho se černaly hned vedle lodi.
„Obstojný přespoláček,“ zhodnotila situaci i náš výkon Majka, která se taky dívala k lodi. „Dobře tři kilometry, co o tom soudíte, kapitáne?“
„Jsem téhož názoru, kapitáne,“ reagoval jsem pohotově.
„Poslyš,“ zadumala se, „a nemohlo se stát, že se nám to jen zdálo?“
Shrábl jsem ji do náruče. Pocit svobody, dokonalého duševního zdraví, nadšení, pocit zářivých perspektiv ve mně vybuchl s novou silou.