Spěšné! Nulagraficky! Centrum, Komise pro kontakty, Bader — kapitánovi ER-2 Vanderhoosemu. Potvrďte obratem nález dvou (kontrola — dvou) těl na palubě Pelikána a stav palubního deníku, zmiňovaného ve vašem posudku.
Komov kartičku vyjmul z dešifrátoru a podal ji Vanderhoosemu.
„Aha… tak takhle to je,“ pokyvoval hlavou. „Taktak…“ Obrátil se ke mně. „Stasi, co teď děláte?“
„Kóduju,“ odvětil jsem chmurně. Ničemu jsem nerozuměl.
„Podejte mi diktafon,“ přikázal mi Komov. „Zatím počkáme.“ Diktafon si uložil do náprsní kapsy a pečlivě ji zapnul. „Uděláme to jinak. Jakove, potvrďte, oč vás žádají. A vy to, Stasi, odvysíláte. No a vás, Jakove, budu moc prosit… v tom se vyznáte líp než já. Učiňte mi zkrátka něco k vůli — prohrabte naši filmotéku a prohlédněte veškerou oficiální dokumentaci týkající se palubních deníků.“
„O palubních denících vím i beztak všechno,“ ohradil se kapitán ukřivděně. „Radši mi rovnou řekněte, co vás zajímá.“
„Zatím bohužel sám nevím, co mě zajímá. Rozhodně bych ale rád věděl, jestli byl palubní deník zničen záměrně, nebo náhodou. No a stalo-li se to záměrně, tak proč. Musíte sám vidět, že Bader pase po tom samém… A dejte si záležet, Jakove. Přece musí existovat nějaká pravidla, která by počítala s případným vymazáním deníkových záznamů.“
„Taková pravidla neexistujou,“ zavrčel si pod nos Vanderhoose, ale přesto odkráčel učinit Komovovi něco k vůli.
Komov se neprodleně pustil do psaní odpovědi a já zatím zimničně tápal v dohadech, co se to děje, proč se strhl takový mumraj a jak v Centru mohly vyvolat nějaké podezření jednoznačné formulace naší znalecké zprávy. Přece si tam nemohli myslet, že bychom tělesné pozůstatky pozemšťanů popletli s kostrou nějakého domorodce a přidali mrtvolu navíc. Jak se ale Gorbovskij mohl dovtípit, co se tu děje? Všechny mé snahy však byly plané a já jen smutně sledoval provozní monitory, na kterých bylo vše tak pochopitelné a jasné, a hořce jsem si pomyslel, že podoba mezi takovým průměrným natvrdlíkem a kyberem je snad až příliš tristní. Co třeba dělám teď já. Sedím, tupě plním pokyny, když mi řekli, abych kódoval, tak jsem kódoval, a když si pak vzpomněli, že bych měl přestat, tak jsem přestal, ale co se tu odehrává, proč to všechno, jak to asi dopadne — tomu prostě nerozumím. Přesně jako můj Tom: dře se, nebožák, v potu tváře, snaží se co nejlépe splnit všechny mé příkazy a přitom nemá ani potuchy, že už za deset minut zase přijdu, zaženu ho i s jeho kamarády do skladiště, že celá jeho práce byla jen k tomu, aby přišla vniveč, a on sám že bude napříště k nepotřebě…
Komov mi předal odpověď, já text připravil, odeslal, a když už jsem se chystal, že se přestěhuju ke svému pultu, ozval se zničehonic signál základny…
„To je É er dvě?“ informoval se klidný hlas. „Tady Sidorov.“
„É er dvě slyší!“ reagoval jsem okamžitě. „Hovoří kybertechnik Popov. Koho byste potřeboval, Michaile Albertoviči?“
„Mohl byste mi zavolat Komova?“
Ten už seděl ve vedlejším křesle.
„Poslouchám tě, Athosi,“ ohlásil se nevzrušeně.
„Co se to tam u vás odehrává?“ zeptal se Sidorov.
„Máme tu domorodce,“ odpověděl Komov po krátké pauze.
„Nešlo by to trochu podrobněji?“ vybídl ho Sidorov.
„Především ber v potaz, Athosi, že nevím a nechápu, jak se Gorbovskij o našem objevu dověděl,“ řekl Komov. „My sami jsme to začali opatrně rozmotávat sotva před dvěma hodinami. Připravil jsem pro tebe základní informace, už jsme to tu kódovali, a najednou se nám to všechno tak zvrtlo, že jsem nucen požádat tě o pár hodin strpení. Dědek Bader mě přivedl na takovou myšlenku… Zkrátka to ještě chvilku vydrž…“
„Chápu,“ ozval se Sidorov. „Ale samotný fakt existence domorodců lze považovat za hodnověrný?“
„Absolutně,“ odpověděl Komov.
Zaslechli jsme Sidorovův kradmý povzdech.
„No tak dobře,“ řekl nakonec. „Nedá se nic dělat. Začneme se vším znovu.“
„Je mi moc a moc líto, že to takhle dopadlo,“ málem se omlouval Komov. „To mi věř.“
„Nevadí,“ řekl Sidorov. „Nějak to přežijem.“ Odmlčel se. „Co hodláš podnikat dál? Budeš čekat na komisi?“
„Ne. Začneme ještě dneska. A moc tě prosím, abys mi É er dvě nechal i s posádkou k dispozici.“
„Jako by se stalo,“ souhlasil okamžitě Sidorov. „Už tě nebudu rušit. Kdybys něco potřeboval…“
„Děkuju, Athosi. A nezoufej si, to se dá zase do pořádku.“
„Doufejme.“
Rozloučili se, Komov si skousl nehet na palci, s jakýmsi nepochopitelným podrážděním pohlédl na mě a zahájil další zadumaný pochod po velíně. Už jsem začínal tušit, v čem je zakopaný pes. Komov se Sidorovem byli staří kamarádi, studovali spolu, pak dlouho působili na stejném pracovišti, ale Komov měl vždycky a ve všem štěstí, kdežto Sidorovovi se potajmu říkalo Smolař Athos. Těžko říct, jak se to celé utvářelo. Dnes to tak každopádně bylo a Komov si v nastalé situaci musel připadat dost trapně. Zvlášť po tom nulagramu od Gorbovského. Budilo to dojem, jako by Komov Centrum informoval přes Sidorovovu hlavu…
Jako myška jsem se přestěhoval ke svému pultu a zastavil kybery. Komov seděl u stolu, hryzal si nehet na palci a nepřítomně třeštil oči na poházené papíry. „Proč prosím vás…!“ vymrštil se znenadání, ale hned se zarazil. „Aha, kybersoustava… Prosím, prosím… Ale jakmile budete hotov, okamžitě si sedněte zpátky k radiostanici!“
Zahnal jsem hošánky do skladiště, demobilizoval je, zajistil pro případ havarijního startu a pak jsem chvíli postál v otevřených vratech podpalubního hangáru a hleděl na opuštěné staveniště, na bílé stěny nehotové meteostanice, na stále stejně ideální a lhostejně bílý ledovec… Planeta už se mi jevila v poněkud jiném světle. Něco se tu změnilo. Ta mlha, roje trpasličích keřů, skalisté ostrohy pokryté nafialovělými skvrnami sněhu jako by dostaly nějaký určitější smysl. Ticho tu samozřejmě vládlo dál, ale prázdno už jsem necítil, a to bylo dobře.
Vrátil jsem se do lodi, nahlédl do jídelny, kde se dohřátý Vanderhoose přehraboval ve filmotéce, rozporuplné pocity ve mně jen kvasily, a tak jsem se pro slovo útěchy odebral k Majce.
Ta měla celou podlahu zakrytou obří mapou a plazila se po ní s lupou v oku. Ani se neotočila.
„Ničemu nerozumím,“ vydechla bezradně. „Tady podle mě nemají kde žít. Všechny jen trochu vhodné oblasti jsme prozkoumali. Přece se necachtají v tom močále?“
„Proč ne?“ zeptal jsem se a nenuceně přistál na židli.
Zvedla se do svého oblíbeného tureckého sedu a změřila si mě skrz lupu.
„Humanoid nemůže žít v bažině,“ prohlásila autoritativně.
„Proč ne?“ namítl jsem. „I na Zemi přece žily kmeny, které si své osady budovaly na pilotech.“
„Jenže tady v té bažině žádné takové stavby nejsou,“ ujistila mě Majka.
„A co když žijí pod hladinou, jako vodouši, v takových vzdušných bublinách?“
Zamyslela se.
„To ne,“ zakroutila lítostivě hlavou. „Byl by špinavý, natahal by nám do lodi bahno…“
„A co když to na kůži je vodostálá vrstva, vlastně vodobahnostálá? Jen si vzpomeň, kam nám utekl. A co ten způsob překonávání močálu, proč to?“