A přísně je dodržovat je taky otrava. Na každé slušné, biologicky aktivní planetě by mě ani nenapadlo, abych třetí den po přistání stál takhle s rukama v kapsách a tupě civěl. Protože bych se už dávno štval jako blázen. Šlo by to ráz na ráz. Nastavení, vypuštění a pravidelná každodenní kontrola strážních průzkumníků. Zřízení Zóny absolutní biologické bezpečnosti, která by svá ochranná křídla rozprostřela nad lodí i nad staveništěm. Zajištění zmíněné ZABB před útokem zpod povrchu terénu. Každé dvě hodiny kontrola palubních i osobních filtrů. Vybudování krypty na veškeré odpadky včetně použitých filtračních vložek. Každé čtyři hodiny sterilizace, dezaktivace a odplynování ovládacích okruhů kybermechanismů. Prověrka informací od robotů zdravotnické služby, vypuštěných za hranice ZABB. A k tomu samozřejmě všelijaké další drobnosti, jako obsluha meteosond, seizmický průzkum, vyhodnocování speleonebezpečí, registrace tajfunů, lavin, usazenin, krasových jevů, lesních požárů, sopečných erupcí… Představil jsem si, jak ve skafandru, celý zpocený, nevyspalý, vzteklý a již lehce otupělý proplachuji nervové uzly tlouštíka Toma a nad hlavou mi zatím poletuje automatický strážní průzkumník a s neodbytností idiota už podvacáté bzučí, že támhle pod tím keřem se usadila nestvůrná kropenatá žába neznámého druhu, ve sluchátkách vřeští poplašné signály nadmíru zneklidněných robotů zdravotnické služby, kteří zjistili, že nějaký místní virus vykazuje abnormální reakci na Baltermantzův test a je tedy teoreticky schopen naši bioblokádu prorazit. Vanderhoose, který, jak se ostatně na lékaře a na kapitána sluší a patří, sedí v lodi, mi celý ustaraný zvěstuje, že hrozí proboření lodi do podzemního močálu, kdežto Komov s tradičním ledovým klidem oznamuje, že motor jeho glyderu rozežrali maličcí broučci na způsob mravenců a že v daném okamžiku tito mravenečkové pilně ochutnávají z jeho skafandru… Uf! Ačkoli — na takovou planetu by mě samozřejmě nevzali. Mě vzali přesně na takovou, pro jakou se ani žádné vzorové předpisy nevypracovávají. Protože jich není zapotřebí.
U průlezu jsem se na chvilku zarazil, otřepal zrnka písku ulpělá na podrážkách, postál jsem s rukou položenou na bok lodi, vydechující příjemné teplo, a píchl jsem prstem do blány. Uvnitř bylo také ticho, ale to mi aspoň připadalo útulné a domácké jako ticho prázdného přívětivého bytu. Shodil jsem kožich a šel rovnou do velína. U svého pultu jsem se zbytečně nezdržoval — beztak jsem viděl, že všechno klape jako na drátkách — a radši jsem se hned posadil k vysílačce. Zapnul jsem šifrátor a začal připravovat radiogramy. V prvním Komov základně sděloval souřadnice příštích vytypovaných panťanských tábořišť, shrnoval přibližné stavy potěru, který byl včera vypuštěn do jezera, a radil Kitamurovi, aby s plazy nespěchal. To vše bylo ještě jakžtakž srozumitelné, zato z druhého radiogramu, adresovaného Centrálnímu informatoriu, jsem pochopil jen tolik, že Komov jako sůl potřebuje podrobnější údaje a vysvětlivky k Y—faktoru pro binormální humanoidy se čtyřvrstevným indexem, skládajícím se celkem z devíti číslic a čtrnácti písmen řecké abecedy. Byla to totální a supervysoká xenopsychologie, v níž jsem se já, běžný humanoid s indexem nula totálně neorientoval. K čemu taky?
Navolil jsem šifry, oživil provozní kanál a veškeré zprávy odeslal v jediném impulsu. Všechny odvysílané radiogramy jsem zaregistroval a najednou mě napadlo, že je nejvyšší čas i pro první vlastní hlášení. Tedy — co to v mém případě je, takové hlášení? „Skupina ER-2, stavební roboti norma 15, procentuální plnění, datum, podpis.“ A tečka. Vstal jsem od radiostanice, přistoupil ke svému pultu, podíval se na křivky harmonogramů — a hned jsem byl doma. To s tím hlášením mě zkrátka nepopadlo jen tak. Nešlo o hlášení, to jsem jen coby už dosti zkušený kybertechnik čul zradu, přestože zatím nebylo nic vidět ani slyšet. Tom se zase zničehonic zastavil, přesně jako včera. A já stejně jako včera s podrážděným šklebem píchl do tlačítka havarijního spojení: „Co se děje?“ Poruchová kontrolka stejně jako včera ihned zhasla a rozsvítila se uklidňující rubínová návěst: „Všechno je v pořádku, plníme úkol. Jsou nějaké nové pokyny?“ Nařídil jsem mu, aby pokračoval v práci, a zapnul jsem monitor. Jack s Rexem usilovně pracovali, Tom se už taky znovu pohnul, ale nějak nemotorně, téměř bokem, což vzápětí srovnal.
„Hochu, hochu,“ řekl jsem si nahlas, „je vidět, že už jsi pořádně utahaný a že tě musíme řádně proprat a vycídit.“ Pohlédl jsem do Tomova záznamu o provozu. Preventivní údržba ho podle plánu čekala dnes večer. „No dobře, do večera to nějak přežijem, co říkáš?“
Tom nic nenamítal. Chvíli jsem ještě sledoval, jak se hošánci činí, a pak jsem monitor vypnul, vypnul jsem kybery, ledovec, mlhu nad bažinou i temné skály… Rozhodl jsem se, že pro dnešek už se bez toho všeho obejdu.
Hlášení jsem pro jistotu odvysílal a neprodleně se spojil s ER-6. Vadik reagoval tak rychle, jako by už dlouho na nic jiného nečekal.
„Tak co, jak to u vás vypadá?“ zeptali jsme se jeden druhého.
„U nás se neděje nic,“ oznámil jsem.
„Nám pochcípaly všechny ještěrky,“ hlásil Vadik.
„I vy moulové,“ vyplísnil jsem ho láskyplně. „Milovaný žák doktora Mbogy vám to přece tak důtklivě kladl na srdce — nespěchejte s plazy!“
„A kdo s nima spěchá?“ namítl Vadik. „Kdyby ho zajímalo, co si o tom myslím já, tak tu jednoduše nemůžou vydržet. Je tu hrozný horko.“
„Koupete se?“ zeptal jsem se závistivě.
Vadik se odmlčel.
„No… čas od času se opláchnem,“ připustil nakonec.
„Ale no to snad ne!“
„Je tu pusto,“ řekl Vadik. „To moře vypadá jako katastrofálně velká vana… Tomu nemůžeš rozumět. Normální člověk si tak příšerně velkou vanu neumí představit. Odplaval jsem asi na pět kiláků od břehu. Nejdřív to bylo prima, ale pak jsem si najednou uvědomil, že to není bazén, ale oceán! A že kromě mě v něm není živáčka… Kdepak, chlapče, tomu ty nemůžeš rozumět. Div jsem se neutopil.“
„Mnojo,“ zamumlal jsem. „Takže u vás je to taky… to…“ Několik minut jsme ještě klábosili jen tak páté přes deváté, jenže pak Vadika zavolala základna a nezbylo než se chvatně rozloučit. Zkusil jsem ER-9. Hans se neozval. Mohl jsem se samozřejmě spojit s ER-1, ER-3, ER-4 a tak dále až po ER-12, popovídat si, jak je tu teda pusto a neživo a jaký teda z toho může vzejít užitek. Když se to tak vezme, tak asi žádný, žejo. Stanici jsem s povzdechem vypnul a posadil se ke svému pultu. Upřel jsem pohled na zhaslé provozní monitory a zapřemítal o tom, že projekt, kterému se tu věnujeme, je užitečný dvojnásob: nejenže zachraňujeme Panťany před neodvratnou všeobecnou záhubou, my zachraňujeme i tuto planetu jako takovou — před prázdnem, před mrtvým tichem, před nesmyslným klidem. Pak mě napadlo, že Panťané asi musí být zvláštní rasa, když naši xenopsychologové mají za to, že tato planeta jim bude vyhovovat nejlíp. To by totiž ukazovalo na dosavadní velmi podivný životní styl. Až je sem přivezou — zpočátku samozřejmě ne všechny, tak po dvou po třech zástupcích každého plemene — až spatří promrzlou pláň, ledovec, neobydlený chladný oceán, pusté světle fialové nebe, a řeknou: „Nádhera! Úplně jako u nás doma!“ Nějak se tomu nechce věřit. Pravda, až je přivezou, už tu tak pusto nebude. V jezerech budou ryby, v houštinách zvěř, na mělčinách jedlé škeble. I ty ještěrky si možná zvyknou… a především si musíme uvědomit, že když je na tom někdo jako Panťané, moc si vybírat nemůže. Kdyby například vešlo ve známost, že naše slunce už co nevidět vybuchne a slízne z povrchu planety všechno živé, asi bych si vrtochy taky odpustil. Asi bych si taky řekclass="underline" Nevadí, nějak se tím prokoušem. Ostatně — Panťanů se nikdo na nic neptá. Stejně ničemu nerozumějí, a kosmografii ještě žádnou nemají, ani tu nejprimitivnější. Ti se ani nedovědí, že se kdysi přestěhovali na jinou planetu.