„Rozhodně jsem nic takového…,“ rozzuřil se Komov, ale toho uprostřed fráze přehlušil Vanderhooseho hlas, stejně dutý jako před chvílí Komovův:
„Není už nejvyšší čas k obědu? Stasovi se tam už musí stýskat, co o tom soudíš, Majko?“
Majka se hystericky zachichotala.
„To je přece on…,“ řekla a píchla prstem do obrazovky. „To je on… tam…“
„Co se děje, Jakove?“ naléhal už zase Komov.
A byl tu další hlas, takový neskutečný — ani jsem si hned neuvědomil, komu patří — a ten jako by konejšiclass="underline"
„Já tě, stará vojno, zase postavím na nohy, a uvedu tě do společnosti…“
Majka zabořila obličej do dlaní, zalykala se a škytala v záchvatu nervního smíchu a kolena si přitahovala až k bradě.
„Nic zvláštního, Gennadiji,“ uklidnil ho Vanderhoose a otřel si kapesníkem zapocené čelo. „Jenom takové malé nedorozumění. Náš klient promlouvá našimi hlasy. Slyšíme ho díky systému vnější akustiky. Docela maličké nedorozumění…“
„Vidíte ho?“
„Ne… Ačkoli… teď se zrovna objevil znovu.“
Chlapec opět stál u svých prutů. Už v jiné, ale podle našeho názoru stejně nepohodlné poloze, jako byla ta předešlá. A opět nám hleděl přímo do očí. Jeho ústa se pootevřela, rty se nepřirozeně zkřivily, obnažily dásně a zuby v levém koutku a my zaslechli Majčin hlas:
„Protože kdybych měla ty vaše licousy, možná bych život opravdu brala jinak…“
„Mluví jako Majka,“ hlásil už nevzrušeně Vanderhoose. „A teď se podíval na vás. Ještě ho pořád nevidíte?“
Komov mlčel. Chlapec pořád stál s hlavou otočenou ke Komovovi — naprosto nehybný, jako vytesaný z kamene, bizarní socha ve zhoustlém soumraku. A já si uvědomil, že tohle není on. Figura se rozplývala, už jsem skrz ni viděl tmavý okraj vody při břehu.
„Aha, už ho mám!“ ozval se spokojeně Komov. „Stojí dvacet kroků od lodi, souhlasí?“
„Souhlasí,“ přikývl Vanderhoose.
„Nesouhlasí,“ opravil jsem ho.
Vanderhoose zpozorněl a naklonil se blíž k obrazovce.
„Nojo, asi nesouhlasí,“ připustil. „Asi je to ten, jak tomu říkáte, Gennadiji? Fantom?“
„Okamžik,“ přerušil ho Komov. „Řekl bych, že tentokrát ho vidím doopravdy. Jde ke mně!“
„Vidíš ho?“ zeptala se mě Majka.
„Ne,“ zakroutil jsem hlavou. „Už je tma.“
„Tmou to není,“ mínila Majka.
Asi měla pravdu. Slunce už zašlo a šero bylo stále sytější, ale Komova jsem ještě pořád zřetelně rozeznával, viděl jsem i mizející přelud, startovací plochu, ledovec v dálce, ale chlapec mi zmizel.
Pak jsem si všiml, že Komov se posadil.
„Už tu bude,“ poznamenal polohlasem. „Budu mít dost práce. Prosím nerušit. Dál důkladně sledujte každé hnutí na monitorech, ale žádné lokátory, nebo nedej bože nějaké aktivní průzkumné prostředky! Pokuste se vystačit si s infraoptikou. Konec.“
„Úspěšný lov,“ popřál do mikrofonu Vanderhoose a vstal. Tvářil se slavnostně. Přísně na nás pohlédl přes špičku nosu, nacvičeným vláčným pohybem si načechral licousy a zadeklamovaclass="underline" „Stáda naše v chlévech dlí, my volni jsme do jitřní zoře…“
Majka křečovitě zívla a usoudila:
„Mně se snad chce spát, nebo co to je? Že by nervy?“
„Nechci vás strašit, ale teď si asi moc nepospíme,“ konstatoval Vanderhoose. „Uděláme to takhle: Majka si zatím půjde lehnout. Já zůstanu u monitorů a Stas může spát u radiostanice. A já ho za čtyři hodiny vzbudím, aby mě vystřídal. Co o tom soudíš, Stasi?“
Nic jsem nenamítal, přestože jsem pochyboval, že Komov vydrží tak dlouho sedět venku na mraze. Majka zívala a protestovat ji taky ani nenapadlo. Když odešla, navrhl jsem Vanderhoosemu, že bychom si mohli uvařit kávu, ale on to pod nějakou komickou záminkou odmítl — asi chtěl, abych si odpočinul. Tak jsem se uvelebil v křesle u vysílačky, prohlédl nové radiogramy, a když jsem nenarazil na nic spěšného, předal jsem je kapitánovi.
Vanderhoose mlčel. Spát se mi nechtělo ani trochu. Pořád mi nešlo z hlavy, jací asi jsou, ti vychovatelé Pierra Semjonova. Lidské mládě vychované mezi vlky běhá po čtyřech a vyje. Člověk medvědí je na tom podobně. Protože výchova je pro modus vivendi každé bytosti určující. Není všemocná, to ne, ale určující rozhodně. Ale proč náš Mauglí v takovém případě chodí vzpřímeně? Chodí po nohou, aktivně a šikovně užívá rukou, což samo o sobě není vlastností vrozenou, ale vypěstovanou. Umí mluvit. Určitě nechápe ani slovo z toho, co pronáší, ale část mozku s řečovým centrem je zaktivizována přímo velkolepě… Všechno si pamatuje na první poslech! Zvláštní, velmi zvláštní. Nehumanoidi, které už známe, by rozhodně nedokázali lidské dítě takhle vychovat. Snad ještě nakrmit ho, možná ochočit. Prozkoumat ve svých nevídaných laboratořích, připomínajících obrovský funkční model zažívacího traktu — to by asi taky uměli. Ale uvidět v něm člověka, identifikovat v tom tvorečkovi jeho lidství — pochybuju… Že by to nakonec opravdu byli humanoidi?
„V každém případě jsou humánní v tom nejširším slova smyslu, jaký se vůbec dá vymyslet,“ pronesl najednou Vanderhoose, „když tomu malému človíčkovi zachránili život, a musejí být víc než geniální, protože ho dokázali vychovat tak, aby se člověku aspoň podobal, i když sami o nějakých rukou a nohou možná nemají ponětí. Co o tom soudíš, Stasi?“
Neurčitě jsem zamručel a on si další své soudy nechal pro sebe.
Ve velíně bylo ticho. Základna se neozývala, Komov také další spojení nenavazoval — seděl jako socha, ozařovaný přízračnými záblesky duhových praporců polární záře. Chlapce jsem při nejlepší vůli ani nezahlédl. Kontakt však patrně běžel jako na drátkách, protože velký palubní počítač chvílemi tiše mlaskal a předl, jak zpracovával a třídil informace získané přes translátor. Na chvilku jsem si zdříml a pokud si dobře vzpomínám, zdálo se mi o nějakých chmurných osminožcích s neholenými tvářemi, v modrých teplákových soupravách a s roztaženými paraplaty, kteří mě učili chodit, a mně to bylo tak k smíchu, že jsem neustále padal a vyvolával tak jejich krajní nevoli. Probudilo mě měkké a přesto nepříjemné hnutí až někde v srdci. Něco se stalo. Vanderhoose seděl přihrbený jako útočící šelma před panoramatickou obrazovkou s prsty zaťatými do opěradel křesla.
„Stasi!“ zavolal tiše, zřejmě už podruhé. „Ano?“
„Podívej se sem!“
Už jsem obrazovku sledoval i bez jeho nabádání, ale zatím jsem na ní nezaznamenal nic pozoruhodného. Stejně jako předtím tam jen plápolaly a přelévaly se nebeské plameny. Komov se za tu dobu ani nepohnul. Vzdálený ledovec odrážel záplavu růžového a zeleného svitu. A pak jsem to spatřil.
„Nad horama?“ zeptal jsem se šeptem.
„Přesně.“
„Co to je?“
„Nevím.“
„Už je to tam dlouho?“
„Nevím. Všiml jsem si toho asi před dvěma minutami. Nejdřív jsem si myslel, že je to smršť…“
Taky mě to zpočátku napadlo. Nad bledou křivolakou linií horského hřbetu se na pozadí duhových praporců k obloze zvedalo něco na způsob dlouhatánského bičiště — taková tenká křivka, jako škrábanec na obrazovce. Bičiště sotva znatelně vibrovalo, ohýbalo se, občas jako by se začalo sklánět, ale znovu se napřimovalo, a hned bylo jasné, že ten veleprut není hladký, nýbrž kloubnatý jako bambus. Trčel za hřebenem, ke kterému to mohlo být nejméně deset kilometrů, jako by za ním seděl nějaký gigantický rybář s udicí. Propůjčoval známé scenérii nereálnou podobu dekorací v loutkovém divadýlku. Dívat se na to bylo stejně nepřirozené a hrůzně směšné, jako kdyby se za vrcholky vynořil rovnou obličej toho gigantického rybáře. Zkrátka se to vymykalo jakýmkoli představám o normálních proporcích. „Že by oni?“ zeptal jsem se přiškrceně.