„Považuji za vyloučené, aby tohle bylo přirozeného původu,“ uvažoval Vanderhoose nahlas, „ale umělé to přece taky být nemůže.“ Stejný dojem jsem z toho měl i já. „Musíme to hlásit Komovovi,“ napověděl jsem mu. „Odpojil se,“ utrousil přes rameno kapitán, který už seřizoval dálkoměr. „Vzdálenost se nemění, dělá to asi čtrnáct kilometrů. A ta věc hrozně vibruje, celá se třese. Výkyvy jsou minimálně stometrové. Něco nepředstavitelného.“
„Jak je to vysoké?“ zeptal jsem se.
„Kolem šesti set metrů.“
„No nazdar!“
Vanderhoose vyskočil jako čertík a stiskl dvě tlačítka najednou — vnější havarijní výzvu VŠICHNI OKAMŽITĚ ZPĚT NA PALUBU a vnitřní signál VŠICHNI OKAMŽITĚ DO VELÍNA. Pak se otočil ke mně a nezvykle úsečným hlasem přikázaclass="underline"
„Stasi! Poklusem na stanoviště SAP. Příďové PMD uveď do stavu plné pohotovosti. Seď tam a čekej. Bez povelu nic nepodnikej!“
Vyběhl jsem do chodby. Za dveřmi se ozývalo přidušené sekané zvonění poplachu. Proti mně už se řítila Majka a v běhu si natahovala větrovku. Byla obutá jen v domácích pantoflích naboso.
„Co se stalo?“ ptala se mě rozespale sípavým hlasem už na dálku.
Mávl jsem rukou a sjel po strmých schůdcích do střediska aktivních prostředků. Zmocnil se mě takový lehce zimničný stav, ale vcelku jsem si připadal dost klidný. V jistém smyslu se mě dokonce zmocňovala pýcha — situace, která se zatím jen lehce načrtávala, se zdála být vzácně dramatická. Či přinejmenším natolik dramaticky vzácná, že to asi bylo poprvé od vzniku naší lodi, kdy do SAP vůbec někdo zašel — samozřejmě s výjimkou pozemního personálu na kosmodromech, které provádějí preventivní prohlídky automatiky.
Zabořil jsem se do křesla, zapnul panoramatickou obrazovku, odpojil jsem automatiku PMD a především zablokoval záďový aparát, abych v tom blázinci náhodou nepálil pod loď. Potom jsem se chopil ovladačů ručního zaměřovače a po krajině na monitoru se začal pomalu posouvat tenký černý kříž — přeškrtl tesákovitý ledovec, přebrodil mlhovinovou kaši nad močálem, na chviličku ukřižoval Komova, který stál zády k nám a v záři pestrobarevných záblesků nebeských varhan se díval k horám… Musíme se dostat ještě trochu výš. Tady je, černý, roztřesený, naprosto neskutečný. A vedle další, o něco kratší, ale roste přímo před očima, natahuje se a taky se prohýbá… Propánajána, jak tohle asi dělají? Když si jen člověk uvědomí, kolik to vyžaduje energie, a jaký na to musí být materiál! Taková podívaná se člověku hned tak nenaskytne… Teď to vypadalo, jako by se za horami ukrýval zrůdný šváb a vystrčil odtud vousy. Provedl jsem hrubé nastavení úhlu dopadu a nastavil zaměřovači kříž tak, abych jedinou salvou zasáhl oba cíle. Stačilo už jen sešlápnout pedál…
„Stanoviště SAP!“ houkl Vanderhoose
„Zde!“
„Připraven?“
„Připraven!“
Řekl bych, že nám to znělo ohromně vojácky.
„Vidíš oba cíle?“ zeptal se už obyčejným hlasem kapitán.
„Ano. Dostanu je oba jediným impulsem.“
„Tak pozor. Čtyřicet stupňů na východ je třetí cíl.“
Podíval jsem se tím směrem, a opravdu, v šalebném polosvitu polární záře se prohýbal a třepotal ještě jeden obrovitý hmyzí knír. To se mi ani trochu nechtělo líbit. Stihnu to, nebo ne? Zbytečné starosti — já to prostě musím stihnout… V duchu jsem si přehrál, jak spouštím impuls a pak dvěma bleskurychlými pohyby otáčím dělo proti třetímu cíli. Jasně, to stihnu.
„Třetí cíl vidím,“ hlásil jsem Vanderhoosemu.
„Výborně,“ pochválil mě kapitán. „Ale to ti povídám, zachovat chladnou hlavu. A pálit jen na můj povel!“
„Rozkazu jsem rozuměl!“ broukl jsem.
Byl jsem si jasně vědom toho, že pokud po naší lodi prásknou nějakým tím… zakřivovačem prostoru, tak už se nějakého povelu těžko dočkám. Nemohl jsem se ubránit jemnému třasu. Bolestivě jsem si stiskl dlaně, abych se ještě vzchopil. Letmo jsem se podíval, jak je na tom Komov. Komov na tom byl víc než obstojně. Opět zaujal původní posez a k obřím knírům byl otočen bokem. Rázem jsem se uklidnil, už proto, že jsem vedle xenopsychologa konečně objevil droboučkou černou postavičku. Až se mi udělalo mdlo.
Co to se mnou najednou je? Mám já nějaké důvody pro takovou paniku? No bože, tak vystrčili kníry… Jsou to řádské kníry, všechna čest, já bych řekl kníry přímo ohromujících rozměrů. Jenže nejspíš to nebudou žádné kníry, nýbrž něco jako antény. Možná nás prostě pozorují. My pozorujeme je a oni nás. Přesněji řečeno nesledují nás, ale především svého odchovance Pierra Alexandroviče Semjonova — jak se mu tu mezi námi vede a zda mu náhodou neubližujem.
Mám-li být upřímný, tak tohle protimeteorické dělo je strašlivá zbraň a tady bych ho rozhodně použil jen velmi nerad. Jedna věc je srovnat se zemí nějaké skalisko, když je třeba vyčistit a upravit přistávací plochu, nebo dejme tomu zavalit horskou soutěsku a vytvořit tak umělý vodojem, a něco docela jiného spustit palbu proti živému cíli… Čertví, jestli už se PMD někdy užilo jako obranného prostředku. Nejspíš ano. Je znám kupříkladu případ, už si přesně nevzpomínám, kde se to stalo, kdy nákladní automat ztratil ovladatelnost, řítil se přímo na základnu a nezbylo než ho odpálit. Pokud mě paměť neklame, vyšetřoval se svého času ještě jeden incident: na jakési biologicky aktivní planetě byla průzkumná loď „vystavena soustředěnému, nezvládnutelnému vlivu biosféry“. Tedy — jestli opravdu byla něčemu takovému vystavena nebo ne, to se podnes neprokázalo, ale kapitán dospěl k závěru, že tomu tak je a vypálil z příďového děla. Spálil pod sebou všechno od obzoru k obzoru, takže přizvaní experti při vyšetřování jen bezradně krčili rameny. Z jejich závěru každopádně vyplynulo, že nejlepší bude, když si ten kapitán dost dlouho nezalétá… Není divu — PMD je děsivý obranný prostředek. Krajní prostředek. Abych takovýmto trudným úvahám nějak unikl, provedl jsem záměry cílů a vypočítal jejich výšku a průměr. Vzdálené byly čtrnáct a půl a šestnáct kilometrů, vysoké pět set a sedm set metrů, hodnoty průměru byly u obou objektů zhruba stejné — u základny asi padesát metrů, na samém konečku tykadla méně než metr. A všechna tři — tedy i to poslední — byla opravdu kloubnatá jako bambusové tyče. Taky se mi zdálo, že na jejich povrchu rozeznávám nějaký pohyb směřující zdola vzhůru, taková peristaltika to byla, ale možná šlo jen o hru nebeského světla. Pokusil jsem se zhodnotit vlastnosti materiálu, z něhož by se dalo něco podobného vyrobit — a dospěl jsem k očividným nesmyslům. Kdybych je tak mohl pořádně prohmatat lokátorem, nebo vyslat strážního průzkumníka pro vzorek, jenže to bohužel nejde. Zatím se neví, jak by objekty na takový zájem reagovaly. A taky to není důležité. Důležité je, že ta místní civilizace je s největší pravděpodobností technologická. Vysoce vyvinutá. Což jsme také měli dokázat. Jasné není jen to, z jakého důvodu se zahrabali pod zem, proč ponechali svou planetu napospas vládě tmy, prázdna a ticha. Ačkoli, každá civilizace přece může mít, a má, o komfortu a pohodlí vlastní představy. Třeba taková Tagora.