„Stanoviště SAP!“ zaječel mi těsně u ucha Vanderhoose, až jsem nadskočil. „Jak vidíte cíle?“
„Cíle vidím…,“ zareagoval jsem automaticky, ale okamžitě jsem se zarazil — kníry nad pohořím byly fuč. „Cíle zmizely,“ konstatoval jsem skleslým hlasem.
„My tam chrápeme, co, stanoviště SAP!“
„Nechrápeme… Ještě teď tu byly, viděl jsem je na vlastní oči…“
„A copak jsi na ty vlastní oči viděl?“ otázal se jízlivý Vanderhoose
„Cíle. Tři cíle.“
„A dál?“
„No… teď tam nejsou.“
„Hm…,“ odtušil kapitán. „Ale ztratily se divně, co o tom soudíš?“
„To ano,“ souhlasil jsem vděčně. „Moc divně. Byly tam, a najednou jsou pryč.“
„Komov se vrací,“ oznámil Vanderhoose. „Uvidíme, třeba z toho bude moudřejší než my.“
Opravdu, Komov ověšený pouzdry se trochu prkenným krokem — musely mu z toho dlouhého sezení pěkně natéct a zdřevěnět nohy — vracel zpět k lodi. Tu a tam se ještě otočil, dalo se předpokládat, že se tak loučí s Pierrem Alexandrovičem, ale samotného Pierra Alexandroviče vidět nebylo.
„Konec poplachu! Všeho nech, ty naše kuchyňko a uháněj ke sporáku. Uvař mu něco horkého a posilujícího, bude určitě promrzlý jak rampouch. Jestli se nemýlím, hlas měl při posledním spojení spokojený, co o tom soudíš, Majko?“
Bleskově jsem se přesunul do kuchyně a začal spěšně připravovat vitamínový punč, kávu a lehkou přesnídávku. Moc jsem se bál, abych nepřišel třeba jen o jediné slovo, které Komov vypustí z úst. Když jsem však doklusal se servírovacím stolkem před sebou do velína, Komov ještě nic neříkal. Stál u stolu, energicky si třel zkřehlé tváře, na stole před ním ležela největší a nejpodrobnější mapa celé naší oblasti a Majka mu ukazovala místa, odkud se vysunuly knírové antény.
„Ale nic tam není, na to bych přísahala!“ tvrdila rozčileně Majka. „Promrzlé skály, stometrové kaňony, vulkanické propasti, ale ani stín něčeho živého. Prolétala jsem nad těmi místy stokrát. Nenajdete tam ani keříček.“
Komov pohlédl na mě, s roztržitým vděkem kývl, sáhl po šálku s punčem, zabořil do něj obličej a začal hlučně usrkávat; přestože se musel málem opařit, s požitkem odfukoval.
„Navíc je povrch terénu příliš křehký,“ pokračovala Majka přesvědčeně. „Takové konstrukce by neunesl. Musí to vážit desetitisíce, možná statisíce tun.“
„No ano,“ přikývl Komov a rázně odložil šálek zpátky na stolek. „Je to moc zvláštní, bezesporu.“ Rychle a s velkou silou si promnul ruce. „Promrzlý jsem jako pes, až na kost,“ oznámil nám. Tohle byl docela jiný Komov, než jakého jsme znali — rudonosý, ruměný, přívětivý, s lesklýma veselýma očima. „Je to divné, mládeži, moc divné. Ale rozhodně ne to nejpodivnější, nač se dá ve vesmíru narazit. Na cizích planetách o všelijaké zvláštnosti nikdy není nouze.“ Žuchl do křesla a slastně natáhl nohy před sebe. „Řeknu vám, že dneska už mě sotva něco překvapí. Za čtyři hodiny jsem vyslechl takové věci… Leccos si samozřejmě budeme muset poctivě prověřit. Ale jsou tu dva přímo fundamentální fakty, které jsou mimo vší pochybnost. Za prvé se náš Špunt… říká se mu tu Špunt… už naučil plynně mluvit a rozumět prakticky všemu, co se mu říká. Je to kluk, který se za celý svůj uvědomělý život ani jednou nesetkal s lidmi.“
„Co myslíte tím plynně?“ zeptala se nedůvěřivě Majka. „Za čtyři hodiny výuky plynně?“
„Za čtyři hodiny výuky plynně — přesně tak!“ potvrdil triumfálně Komov. „Ale to jen za prvé. Za druhé Špunt nezdolně věří, že je jediným obyvatelem této planety.“
Tomu jsme nerozuměli.
„Proč jediným?“ zeptal jsem se. „Jak by mohl být jediný?“
„Špunt je skálopevně přesvědčen,“ pronesl s důrazem na každém slově Komov, „že kromě něj nežije na této planetě ani jediný inteligentní domorodec.“
V nastalém tichu Komov povstal.
„Čeká nás dost práce,“ oznámil. „Zítra ráno se Špunt chystá vykonat u nás oficiální návštěvu.“
Kapitola šestá
NELIDÉ A OTÁZKY
Dřeli jsme do úmoru celou noc. V jídelně jsme sestrojili společně s Vanderhoosem improvizovaný diagnostér. Smolili jsme ho doslova z ničeho. Přístroječek zrozený z naší upřímné snahy byl nevýkonný, ubohoučký, se zoufale bídnou citlivostí, ale tu a tam nějaký ten údaj o fyziologii organismu dokázal změřit alespoň jakž takž. Pokud jde o indikátor okamžitých emocí, uměl náš minidiagnostér rozlišit jen tři základní stavy — intenzívní záporné pocity (červená kontrolka), intenzívní pozitivní emoce (zelená kontrolka) a zbytek pocitového spektra (bílá kontrolka). Jenže co se dalo dělat? Na palubní marodce jsme měli k dispozici báječný, mimořádně citlivý stacionární diagnostér, jenže nám bylo naprosto jasné, že Špunt určitě jen tak pro naše krásné oči nepřivolí, abychom ho šoupli do matově bílého sarkofágu s masivním hermetickým poklopem. Do devíti hodin ráno jsme se ale s tímto mimořádným úkolem nějak poprali, a v tu chvíli se vší naléhavostí vyvstal problém služby na SAP.
Vanderhoose jako kapitán ER-2 tady automaticky odpovídal za bezpečnost, nedotknutelnost a další vymoženosti tohoto druhu, a tak kategoricky odmítl nápad, že by se tato služba dala zrušit. Majka, která na stanovišti seděla celou druhou polovinu noci, se přirozeně kojila nadějí, že kdyby nikdo, tak ona se oficiálního setkání se Špuntem zúčastní rozhodně. Jenže se dočkala trpkého rozčarování. Ukázalo se, že kvalifikovaně ovládat diagnostér dokáže pouze Vanderhoose. Dále se vyjasnilo, že udržovat toto provizórium, které se každou chvíli mohlo samovolně rozladit, v provozuschopném stavu, umím zase jenom já. A jako by ani toho nebylo dost, Komov se v duchu jakýchsi vyšších, toliko xenopsychologicky zdůvodnitelných pohnutek rozhodl, že přítomnost ženy při první debatě se Špuntem nutno považovat za nežádoucí. Majka zbledlá zběsilým vztekem se zkrátka a dobře vrátila zpátky na hlídku; Vanderhoose při této nervy drásající scéně zachoval naprostou chladnokrevnost, namířil na naši odcházející kolegyni kuželové čidlo diagnostéru a všichni jsme se tak mohli přesvědčit, že přístroj funguje — červená kontrolka zhasla až ve chvíli, kdy Majka zmizela v ohybu chodby. Ostatně, na stanovišti SAP se veškeré dění v jídelně dalo sledovat prostřednictvím interkomu.
V devět patnáct palubního času vyšel Komov do středu jídelny a rozhlédl se. Vše bylo připraveno. Diagnostér běžel, na stole stála malebná formace mís se sladkostmi, osvětlení bylo přitlumeno na normální intenzitu zdejšího denního světla. Komov stručně zopakoval instrukce o chování během kontaktu, zapnul registrační aparaturu a vybídl nás, abychom zaujali svá místa. Čekali jsme.
Zjevil se v devět čtyřicet palubního času.
Zůstal stát ve dveřích, levou rukou se zapřel do rámu a pokrčil pravou nohu. Vytrval tak možná celou minutu a jednoho po druhém si nás prohlížel průzory v posmrtné masce. Ticho tu vládlo takové, že jsem slyšel jeho dech — pravidelný, mohutný a volný, jako by to pracoval dobře seřízený mechanismus. Zblízka a v jasném světle působil ještě podivnějším dojmem — jak ta póza, z normálního lidského hlediska přímo divoce nepřirozená a zároveň nenucená, tak lesklá, jako nalakovaná zelenomodrá kůže, nepříjemné disproporce mezi uspořádáním jeho svalstva a šlach a naší klasickou představou o kráse lidského těla, a nakonec i neobvyklé mohutné kolenní klouby či podivuhodně dlouhá a úzká chodidla. Zvláštní bylo i to, že nakonec nebyl tak malý, jak se zdálo — byl stejně vysoký jako Majka. A také to, že mu na prstech levé ruky chyběly nehty. A také to, že v pravé pěsti tiskl hrst čerstvých listů.