Nakonec se jeho pohled zastavil na Vanderhoosem. Díval se na něj tak dlouho a tak upřeně, že se mě zmocnilo pološílené podezření — co když ten kluk uhodl, k čemu slouží náš diagnostér — a náš čacký kapitán si samým napětím načechral ohnutým ukazovákem licousy a přes výslovný Komovův zákaz se lehce uklonil.
„Fenomenální!“ pronesl hlasitě a zřetelně Špunt Vanderhoosovým hlasem. Na indikátoru zadoutnala zelená kontrolka.
Kapitán si ještě jednou nervně načechral mohutné kotlety a patolízalsky se zubil. Špuntova tvář okamžitě ožila. Vanderhoose byl vyznamenán celou sérií úděsných grimas, které v bleskurychlém sledu střídaly jedna druhou. Na kapitánově čele vyrazil hojný studený pot. Nevím, jak by bylo všechno skončilo, ale Špunt se konečně odlepil ode dveří, lehce klouzl podél stěny a zastavil se vedle obrazovky videofonu.
„Co je to?“ zeptal se.
„Videofon,“ odpověděl Komov.
„Ano,“ řekl Špunt. „Všechno se pohybuje, a nic není. Jen obrázky.“
„Tohle je jídlo,“ upozornil ho Komov. „Chceš se najíst?“
„Jídlo je zvlášť?“ otázal se trochu nepochopitelně Špunt. „Tohle je jídlo? Nevypadá na to. Šššaráda!“
„Na co nevypadá?“
„Nevypadá na jídlo.“
„Ale okusit bys mohl.“ doporučil mu Komov a přisunul blíž k němu mísu s merengami.
Špunt neočekávaně padl na kolena, vztáhl k nám ruce a otevřel ústa. Nezmohli jsme se na slovo. Špunt zase celý strnul. Oči měl zavřené. Trvalo to jen několik sekund, potom se střelhbitě převalil na záda, posadil se, ostrým pohybem rozhodil po podlaze před sebou pomačkané listí. Po jeho obličeji přeběhlo už známé rytmické čeření. Rychlými a zjevně velice přesnými a jistými pohyby prstů se jal lístky posunovat, občas si přitom pomohl nohou. Všichni jsme se nadzvedli z křesel a sledovali ho s nataženými krky. Listí jako by se samo skládalo do zvláštního vzoru, svým způsobem pravidelného, ale nevyvolávajícího žádné určitější asociace. Špunt ještě jednou na okamžik strnul a závěrečným prudkým gestem shrábl své listy do pomačkané hromádky. Tvář už zase ztuhla.
„Už rozumím,“ oznámil nám, „to je vaše jídlo. Takhle já nejím.“
„Podívej se, jak se to dělá,“ oslovil ho Komov.
Natáhl ruku, uchopil jednu merengu, úmyslně pomalým pohybem ji donesl až k ústům, kousl si a začal přímo ukázkově žvýkat. Po mrtvolné Špuntově tváři přeběhla křeč.
„To se nesmí!“ téměř vykřikl. „Rukama se do pusy nesmí nic dávat. Bude zle!“
„Tak to zkus,“ navrhl mu znovu Komov, pohlédl na diagnostér a zarazil se. „Vlastně máš pravdu. Radši ne. Co budeme dělat?“
Špunt přisedl na levou patu a sytým basem pronesclass="underline"
„Čížci v čočce. Šušara. Vysvětli mi ještě jednou: Kdy odsud odejdete?“
„Teď bych ti to těžko vykládal,“ opáčil měkce Komov. „Moc potřebujeme, abychom se o tobě všechno dověděli. Vždyť jsi o sobě ještě vůbec nic neřekl… Až o tobě budeme vše vědět, tak odletíme, když si to budeš přát.“
„Ty o mně víš všechno,“ prohlásil Špunt Komovovým hlasem. „Víš, jak jsem vznikl. Víš, jak jsem se sem dostal. Víš, proč jsem za tebou přišel. Víš o mně všechno.“
Oči mi málem vylezly z důlků, ale Komova to zdánlivě nijak nepřekvapilo.
„Proč si myslíš, že o tobě vím všechno?“ zeptal se.
„Přemýšlel jsem. Pochopil jsem.“
„To je fenomenální,“ opáčil klidně Komov, „ale docela to tak není. Nevím nic o tom, jak jsi tu žil, než jsem přijel.“
„Odejdete hned, když se ode mě všechno dovíte?“
„Ano, když si to budeš přát.“
„Tak se ptej,“ řekl Špunt. „Ale rychle, chci se tě taky zeptat.“
Pohlédl jsem na indikátor. Jen tak — a okamžitě se mi z toho pohledu udělalo nanic. Ještě před pár vteřinami na panelu pokojně zářila bílá, kdežto teď jasná rubínová barva hlásila záporné emoce. Kradmo jsem pohlédl na Vanderhooseho a viděl jsem, jak je poplašený.
„Nejdřív mi prozraď,“ nedal se vyvést z míry Komov, „proč ses tak dlouho schovával.“
„Saprlot,“ vyslovil zřetelně Špunt a přenesl váhu na pravou patu. „Dávno jsem věděl, že lidé přijdou znovu. Čekal jsem, bylo mi zle. Pak jsem viděl, že lidé přišli. Začal jsem přemýšlet a pochopil jsem, že když jim řeknu, tak odejdou a zase bude dobře. Rozhodně odejdou, ale nevěděl jsem kdy. Lidé jsou čtyři. To je velmi mnoho. Dokonce i jeden je příliš mnoho. Ale je to lepší než čtyři. K jednomu jsem vstoupil a v noci s ním rozmlouval. Šššaráda. Tehdy mě napadlo, že jeden člověk mluvit nemůže. Přišel jsem ke čtyřem. Bylo moc veselo, hráli jsme si s obrazy, běželi jsme jako vlna. Zase Šššaráda. Večer jsem viděl, že jeden sedí sám. Přemýšlel jsem a pochopil, že čekáš na mě. Šel jsem k tobě. Sssicilská žežulka! Takhle to bylo.“
Mluvil ostře a trhaně, Komovovým hlasem. Jen výrazy a slovní spojení postrádající na první poslech jakýkoli smysl pronášel tím neznámým zvučným barytonem, Ruce a prsty ani na okamžik nezůstávaly v klidu a on sám se taky neustále pohyboval, ty pohyby byly bleskurychlé a zároveň je charakterizovala jakási nepostřehnutelná vláčnost, jako by se z jedné pózy do druhé doslova přeléval. Byla to fantastická podívaná — důvěrně známé stěny jídelny, vanilková vůně koláčů, všechno takové domácké — a ve zvláštním nafialovělém světle imitujícím místní jasný den se pohybovala plavně ohebná a bleskurychlá maličká stvůrka. A na panelu hořel jasný znepokojivý rubín.
„Jak jsi mohl vědět, že lidé přijdou,“ zeptal se Komov.
„Přemýšlel jsem a pochopil jsem.“
„A neřekl ti to třeba někdo?“
„Kdo? Kameny? Slunce? Křoviny? Jsem sám. Jen já a mé obrazy. Ale ty mlčí. S těmi si mohu jen hrát. Ne, lidé přišli a odešli.“ Rychlým pohybem přesunul několik listů na podlaze. „Zamyslel jsem se a pochopil — přijdou zas.“
„A proč ti bylo zle?“
„Protože lidé.“
„Lidé nikdy nikomu neškodí. Lidé chtějí, aby všude bylo dobře.“
„Já vím,“ odpověděl Špunt. „Už jsem přece říkal — lidé odejdou a bude dobře.“
„Z jakých lidských činů je ti zle?“
„Ze všech. Když tu jsou nebo mohou přijít, je špatně. Když odejdou navždy, bude dobře.“
Rudé světýlko na pultu diagnostéru mi provrtávalo duši i mozek. Neudržel jsem se a nenápadně jsem Komova pod stolem kopl. „A jak ses dověděl, že když lidem řekneš, tak odejdou?“ zeptal se Komov, jako bych byl vzduch.
„Věděl jsem, že lidé chtějí, aby bylo dobře.“
„Ale jak ses to dověděl? Přece ses s lidmi nikdy nesetkal.“
„Hodně jsem přemýšlel. Dlouho jsem nechápal. Pak jsem pochopil.“
„Kdys to pochopil? Už dávno?“
„Ne, nedávno. Když jsi odešel od jezera, chytil jsem rybu. Moc mě to překvapilo. Ryba kdovíproč umřela. Začal jsem přemýšlet a pochopil jsem, že rozhodně odejdete, když vám řeknu.“
Komov si skousl spodní ret.
„Usnul jsem na břehu oceánu,“ spustil najednou úplně jinak. „Když jsem se probudil, spatřil jsem na mokrém písku stopy lidských nohou. Popřemýšlel jsem si a pochopil jsem — když jsem spal, prošel kolem mě člověk. Ale jak jsem se to dověděl? Člověka jsem přece neviděl, viděl jsem jen stopy. Přemýšlel jsem. Předtím tu stopy nebyly, teď tu jsou; to znamená, že se objevily, když jsem spal. Jsou to lidské stopy, a ne stopy vln, ne stopy kamenů, které se skutálely z hor. To znamená, že kolem prošel člověk. Takhle my přemýšlíme. A jak přemýšlíš ty? Zničehonic přiletěli lidé. Ty o nich nic nevíš. Ale popřemýšlel jsi a pochopil, že rozhodně navždy odletí, když s nimi promluvíš. Takhle jsi přemýšlel?“