Špunt dlouho uvažoval, asi tak tři minuty. Na tváři a na jeho prsou se znovu strhl křepčivý tanec svalů. Obratné prsty pohybovaly pomačkanými lístky a přesouvaly je. Pak odkopl hromádku nohou a prohlásil zvučným barytonem:
„To je mi otázka. Bim-bam-bram-boračka!“
Vanderhoose ve svém koutě uštvaně zakašlal a Špunt se na něj v mžiku přeorientoval.
„Fenomenální!“ zvolal barytonem. „Vždycky jsem se tě chtěl zeptat, proč máš ty dlouhé vlasy na tvářích.“
Zavládlo mlčení. A já viděl, jak rubínové světýlko zhaslo a vystřídala je příjemná zeleň příjemnější kontrolky.
„Odpovězte mu, Jakove,“ vybídl kapitána přívětivě Komov.
„No…,“ zrůžověl v rozpacích Vanderhoose. „Jak bych ti to řekl, můj milý hochu…“ Bezděčně si licousy zušlechtil. „Je to hezké, líbí se mi to… Podle mého názoru je to postačující vysvětlení, co o tom soudíš?“
„Hezké… líbí…,“ opakoval Špunt. „Zvonečku!“ vyslovil najednou něžně. „Ne, nevysvětlils mi to. Ale to se stává. Jenom si říkám, proč zrovna na tvářích. Proč ne třeba na nose?“
„Na nose by to pěkné nebylo,“ poučil ho Vanderhoose. „A taky by mi při jídle lezly do pusy…“
„To je pravda,“ souhlasil Špunt. „Ale na tvářích se ti zase musejí zachytávat za větvičky, když prolézáš křovím. Mně se moje vlasy chytají vždycky, a to je mám jen nahoře.“
„Hm,“ připustil Vanderhoose. „Abych pravdu řekl, křovím prolézám málokdy.“
„Ani to nezkoušej,“ poradil mu Špunt. „Bude tě to bolet. Čížci v čočce.“
Tentokrát se milý kapitán k žádné odpovědi nevzchopil, ale podle všeho byl spokojen. Na indikačním štítku dál svítila zelená, Špunt viditelně pustil z hlavy všechny své starosti a náš čacký kapitán, který měl děti velmi rád, se v duchu nepochybně rozplýval dojetím. Navíc mu muselo nesmírně lichotit, že jeho licousy, které se až do této chvíle stávaly povýtce terčem jalových šprýmů, sehrály v úvodní fázi kontaktu tak významnou úlohu. Ale mezitím už došlo i na mě. Špunt mi zpříma pohlédl do očí a vyhrkclass="underline"
„A co ty?“
„Co já?“ snažil jsem se ve zmatku získat čas, a vybafl jsem proto dost agresivně.
Komov mi okamžitě a s neskrývaným potěšením kopanec vrátil.
„Mám k tobě jednu otázku,“ prohlásil. „Vždycky jsem ji měl. Ale ty ses bál. Jednou jsi mě div nezahubil — zasyčel jsi, zařval a praštil mě vzduchem. Běžel jsem až ke kopcům. A to velké, teplé, se světýlky, jak to narovnává hlínu — co to je?“
„Stroje,“ řekl jsem a odkašlal si. „Kybeři.“
„Kybeři,“ zopakoval Špunt. „Jsou živí?“
„Ne,“ odpověděl jsem. „Jsou to stroje. My jsme je udělali.“
„Udělali? Takové velké? A pohybuje se to? Fenomenální. Ale vždyť jsou velcí!“
„Míváme ještě větší,“ pochlubil jsem se.
„Ještě větší?“
„Mnohem větší,“ přidal se Komov. „Větší než ledovec.“
„A ti se taky pohybují?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou Komov. „Ale přemýšlejí.“
A začal mu vysvětlovat, co jsou to kybernetické stroje. Bylo pro mě velice těžké usuzovat na podstatu jeho duševních pochodů. Kdybychom mohli vycházet z předpokladu, že taková hnutí jsou vyjadřována tělesnou aktivitou, vypadalo to na to, že je téměř omráčen. Zmítal se po jídelně jako kocour Toma Sawyera, který si lokl žaludečního likéru. Když mu Komov objasnil, proč se mí kybeři nedají považovat za živé ani za mrtvé, vyškrábal se na strop a vysíleně se tam zavěsil, přisátý k plastikové ploše chodidly i dlaněmi. Sdělení o mamutích strojích, které přemýšlejí rychleji než lidé, počítají rychleji než lidé, zkroutilo Špunta do koblížku, pak ho zase rozvinulo, vymrštilo z jídelny na chodbu a zase ho vrátilo zpět k našim nohám, celého zmučeného, funícího, zoufale se pitvořícího a příšerně koulejícího ohromnýma temnýma očima. Nikdy dřív a nikdy potom jsem neměl příležitost setkat se s pozornějším posluchačem. Smaragdová kontrolka na panelu zářila jako kočičí oko a Komov mluvil a mluvil, vyjadřoval se v přesných, jasných a na nejvyšší míru prostých větách, hovořil skoro bezbarvým plynulým hlasem a jen čas od času do svého projevu vsouval vějičky typu „Podrobněji si o tom pohovoříme později“ nebo „Ve skutečnosti je to mnohem složitější a zajímavější, ale ty bohužel zatím nevíš, co je to hemostatika".
Sotva skončil, Špunt skočil do křesla, objal si dlouhýma žilnatýma rukama ramena a zeptal se:
„A dalo by se to udělat tak, abych mluvil a kybeři mě poslouchali?“
„To už jsi udělal,“ ujistil jsem ho.
Nezvučně jako stín dohmátl rukama na stůl až přede mě.
„Kdy?“
„Skákal jsi před nimi a ten největší — říkáme mu Tom — se zastavoval a ptal se tě, jaké máš pro něj pokyny.“
„A proč jsem neslyšel otázku?“
„Viděl jsi ji. Vzpomínáš, jak se na něm rozsvěcelo červené světlo? To byla otázka. Tom ji pokládal po svém.“
Špunt se přelil na podlahu.
„Fenomenální!“ zaševelil tichounce mým hlasem. „To je hra. Fenomenální hra. Šššpačíček!“
„Co znamená to špačíček?“ zeptal se Komov.
„Nevím,“ odbyl ho netrpělivě Špunt. „Prostě slovo. Příjemně se to vyslovuje. Sssicilská žežulka. Šššpačíček.“
„A odkud ta slova znáš?“
„Vzpomínám si. Dva velcí laskaví lidé. Mnohem větší než vy… Bim-bam-bram-boračka. Šššpačíček. Čížci v čočce. Mar-ri, Mar-ri. Čížek chce papat.“
Tentokrát mi začal po zádech běhat mráz téměř nefalšovaný, Vanderhoose zbledl, licousy mu zplihly, a Špunt vykřikoval sytým barytonem další a další slova: Stačilo zavřít oči, a před naším vnitřním zrakem vyvstával obraz mohutného muže plného krve a radosti ze života, neohroženého, silného a vlídného… Pak se tón chlapcova hlasu poznenáhlu proměnil a on tichounce a s nevýslovnou něhou zavrkaclass="underline"
„Kočinko moje, vlašťovičko…“ A k tomu laskavým ženským hlasem: „Zvonečku! Zase máme mokrou plínku…“
Umlkl a cvrnkl se do nosu.
„A tohle všechno si pamatuješ?“ zeptal se s potlačovaným rozechvěním Komov.
„Samo sebou,“ opáčil Špunt Komovovým hlasem. „Copak ty si všechno nepamatuješ?“
„Ne,“ přiznal se Komov.
„To proto, že nepřemýšlíš tak jako já,“ prohlásil přesvědčeně Špunt. „Já si pamatuju všechno. To, co se kolem mě někdy dělo, už nikdy nezapomenu. A když se mi někdy zdá, že něco zapomínám, stačí si pořádně popřemýšlet, a zase to vím. Kdyby tě o mně zajímalo tohle, tak ti to pak řeknu. Ale teď mi odpověz. Co je nahoře? Včera jsi říkal, že hvězdy. Co je to hvězdy? Shora padá voda. Někdy nechci, a stejně padá. Odkud se bere? Kde se berou lodě? Je to moc otázek, moc jsem přemýšlel. A odpovědí je tolik, že ničemu nerozumím. Vlastně ne, to ne. Je mnoho odpovědí, a všechny jsou jedna s druhou spojeny, jako listí…“ Shrábl své listí na podlaze do rozčepýřené hromádky. „Jedna druhou zakrývají, jedna druhé překážejí. Odpovíš mi?“