Komov tedy mluvil dál a Špunt se zase zmítal a třásl vzrušením. Všechno se mi před očima jen míhalo, tak jsem je zamhouřil a zkusil zauvažovat, jak je možné, že domorodci Špuntovi nevysvětlili ani tak základní věci; a jak ho dokázali zmanipulovat tak, že neměl nejmenší tušení o jejich existenci; a jak to Špunt dělá, že si tak přesně pamatuje všechno to, co musel slyšet jako kojenec; a jak je to ve skutečnosti vlastně příšerné — hlavně to, že ničemu ze zapamatovaného vůbec nerozumí.
Vtom Komov umlkl, do nosu mě udeřil ostrý čpavkový pach a já oči otevřel. Špunt v jídelně nebyl, nad hrstí rozsypaného listí už jen rychle tál slabý, úplně průhledný fantom. V dálce slabě mlaskla blána průlezu. Majčin hlas v interkomu se znepokojeně otázaclass="underline"
„Kam to pelášil? Stalo se něco?“
Pohlédl jsem na Komova. Ten si šustivě mnul ruce a ve spokojeném zamyšlení se usmíval.
„Taktak…,“ zabručel nakonec. „Moc pěkně se nám to rýsuje… Majo!“ zavolal. „Co ty kníry, neobjevily se zase?“
„Osm kousků,“ hlásila Majka. „Teprve teď se ztratily, jinak za hřebenem trčely celou dobu, a barevné — žluté, zelené… Pořídila jsem několik snímků.“
„Šikovná holka,“ pochválil ji Komov. „A můžete si laskavě zapsat za uši, že při dalším setkání u toho rozhodně budete i vy… Jakove, sbalte všechny registrogramy a půjdeme s nimi ke mně. A vy, Stasi…“ Vstal, zamířil do kouta, kde stál velký palubní blok videografů. „Tady máte kazetu, Stasi, a jako všechny tyhle věci to odešlete spěšným impulsem rovnou do Centra. Kopii si necháme, musíme ji řádně analyzovat… Někde jsem tu viděl projektor. Myslím, že máme k dobru takové tři čtyři hodiny, pak přijde znovu… Aha, ještě něco. Stasi, prohlídněte všechno, co došlo. A vyhrabejte z toho radiogramy, které stojí za řeč. To znamená z Centra nebo ze základny, a pak osobně od Gorbovského či Mbogy.“
„O to už jste mě žádal,“ řekl jsem a povstal. „Musíte si ještě promluvit s Michailem Albertovičem.“
„Ach ano,“ Komov se zatvářil provinile. „Víte, Stasi, ono to sice nebude přesně podle předpisu… ale udělejte něco pro mě a odvysílejte to rovnou dvěma kanály — nejen přímo do Centra, i na základnu, jako důvěrné sdělení pro Sidorova… Na mou odpovědnost!“
„Vystačil bych si i se svou!“ zavrčel jsem u dveří.
Přišel jsem do velína, zasunul kazetu do automatu, zapnul vysílání a šel prohlížet radiogramy. Tentokrát jich nebylo mnoho, pouhé tři, Centrum už asi přijalo příslušná opatření. Jeden radiogram byl určitě z VCI a obsahoval pouze číslice, písmena řecké abecedy a pak nějaké znaky, které jsem znal jen díky tomu, že jsem u vysílačky taky seřizoval tiskárnu.
Druhý radiogram dorazil z Centra. Bader znovu naléhavě požadoval předběžné závěry o dalších potenciálních oblastech výskytu domorodců, tázal se na možné typy očekávaných kontaktů podle Bjulovovy klasifikační tabulky a tak podobně.
Poslední přišel ze základny. Od Sidorova. Ten se oficiálně dotazoval, v jakém pořadí má do zóny kontaktu vysílat objednané zařízení. Zamyslel jsem se a usoudil jsem, že první radiogram bude pro Komova zřejmě nejdůležitější, že nepředat třetí by bylo vůči Michailu Albertoviči prostě nevkusné a že Bader zatím může klidně poležet. Jaképak teď předběžné závěry!
Za půl hodiny automat zapípal konec vysílání. Vyjmul jsem kazetu ven, vzal dvě kartičky s důležitými radiogramy a rozběhl se za Komovem. Když jsem vstoupil, Komov s Vanderhoosem seděli u projektoru. Po obrazovce dopředu dozadu jako blesk poletoval Špunt a v pozadí bylo vidět naše napjaté obličeje. Vanderhoose se na obrazovku málem přilepil a licousy si tiskl v prstech.
„Vidíte to prudké zvýšení teploty? Až na třiačtyřicet stupňů… A teď si všiměte encefalogramu, Gennadiji… Tady, Petersova vlna, už je to tu zas…“
Na stole před sebou měl role registrogramů z našeho diagnostéru, množství dalších rolí se povalovalo po podlaze a na lůžku.
„Aha…,“ odtušil téměř nepřítomně Komov a jel ukazovákem po registrogramů. „Aha… Okamžik, a copak jsme to měli tady?“ zastavil projektor, otočil se pro jednu z pohozených rolí — a zahlédl mě. „Ano?“ otázal se s nelibostí.
Položil jsem před něj radiogramy.
„Co je to?“ změnil se ve ztělesněnou netrpělivost. „Ach tak…“ přeběhl radiogram z Informatoria očima, ušklíbl se a odhodil kartičku stranou. „To přece není ono… Ačkoli, jak oni mohou vědět…“ Potom pohlédl na kartičku se vzkazem od Sidorova a zvedl ke mně oči. „Odeslal jste mi to?“
„Ano.“
„Dobře, tak děkuju. Sestavte stručnou odpověď, že zařízení zatím nepotřebujeme, a podepište to mým jménem. A že až bude třeba, znovu si požádáme.“
„Dobře,“ přikývl jsem ještě jednou a šel po svých. Splnil jsem Komovův úkol a rozhodl se, že se zajdu podívat na Majku. Celá nasupená snaživě točila ovládacími prvky. Pokud jsem tomu správně porozuměl, cvičila si navádění děla na rozptýlené cíle. „Je to beznaděj,“ klesly jí ruce na kolena, sotva mě zaregistrovala. „Když po nás plivnou všichni najednou, máme po starostech. Nedá se to stihnout.“
„Za prvé se dá zvětšit aktivní úhel ničení,“ přilil jsem jí optimismu do žil. „Brizance se sice dost podstatně sníží, zato obsáhneš čtvrt obzoru jednou ranou, zvlášť při těchhle vzdálenostech… A za druhé: Copak ty věříš, že by tady po nás někdo plival?“
„A ty?“
„Podle mě to na takové věci moc nevypadá…“
„Tak proč tu sedím, když to na to nevypadá?“
Posadil jsem se na podlahu vedle jejího křesla.
„Upřímně řečeno nevím,“ přiznal jsem se, „ale v pozorování stejně musíme pokračovat. Když už se jednou ukázalo, že planeta je biologicky aktivní, je třeba držet se instrukcí. Tím spíš, že strážního průzkumníka vypustit nesmíme…“
„Je ti ho líto?“ zeptala se zničehonic Majka.
„Nevím,“ zaváhal jsem. „Proč líto. Je mi spíš trochu na mdloby. Ale lítost? Proč bych ho podle tebe měl litovat? Je živý, zvídavý… A rozhodně není k politování.“
„To jsem na mysli neměla. Nevím, jak bych ti to řekla… Když jsem to tak poslouchala a sledovala, jak s ním zachází Komov, bral mě vztek. Ten chlap na chudáka kluka úplně kašle, je mu jedno, že je to ještě dítě…“
„Počkej, jak to myslíš, že na něj kašle? Komov musí navázat kontakt, musí dodržovat určitou strategii… Neříkej mi, že nechápeš, že bez Špunta kontaktu nedosáhnem…“
„Chápu… A z toho je mi asi tak mizerně. Špunt přece o domorodcích nic neví… Je to slepý nástroj!“
„No, to bych neřekl,“ zapochyboval jsem. „Myslím si, že jsi zbytečně sentimentální. Tím spíš, že on už není člověk. Je to domorodec. A my se snažíme najít s ním společný jazyk. Abychom to dokázali, je třeba překonat některé překážky, rozluštit jisté rébusy… A k takovým úkolům musí člověk přistupovat střízlivě a s chladnou hlavou. City jsou tu k ničemu. Nemá smysl si něco namlouvat — on k nám taky žádnou lásku nechová. A ani chovat nemůže. Protože co je to vlastně kontakt? Kontakt je střetem dvou strategií!“
„Panebože!“ nakrčila opovržlivě nosík. „To jsou mi ale nudné žvásty. Proč tak koženě? Ty snad opravdu uděláš nejlíp, když budeš jen sestavovat programy. Kybertechniku!“
Neurazil jsem se. Viděl jsem, že Majka nemá žádné podstatné námitky v záloze a taky jsem cítil, že se upřímně trápí.
„Tebe zase pronásledují nějaké předtuchy, viď,“ řekl jsem. „Jenže stejně jako my si přece musíš uvědomovat, že Špunt je naše jediná nitka, která nás spojuje s tou neviditelnou společností. Když se Špuntovi nebudeme líbit, když si ho nezískáme…“