Zahřměly valící se kameny. Vanderhoose zase táhle a zničeně vzdychl. Než jsem stačil okem mrknout, Špunt už se jako vítr hnal přes staveniště ke kopcům. Viděl jsem ještě, jak přeskočil přistávací plochu a najednou zmizel, jako by tu nikdy nebyl. A ve stejném okamžiku jako na povel zmizela pestrobarevná tykadla za hřebenem.
„Tak,“ řekl Komov. „Nedá se nic dělat. Jakove, prosím vás, vy připravíte radiogram pro Sidorova. Ať sem to požadované zařízení přece jen pošle. Už vidím, že bez mentoskopu to nepůjde.“
„Dobrá,“ souhlasil Vanderhoose. „Ale na jedno bych vás rád upozornil, Gennadiji… Za celou rozmluvu se dnes zelená nerozsvítila ani jednou.“
„To jsem viděl,“ ujistil ho Komov.
„Uvědomujete si, že prakticky neustále jsme registrovali jen výrazně negativní emoce?“
Komovovu odpověď jsem nezaslechl.
Proseděl jsem na stanovišti SAP celý večer a vydržel jsem tam až do půlnoci. Za celou tu dobu se Špunt ani neukázal. Tykadla taky ne. A Majka taky ne!
Kapitola sedmá
OTÁZKY A POCHYBY
U snídaně mi Komov připadal nezvykle řečný. Řekl bych, že celou noc oka nezamhouřil, však ty oči měl celé rudé, tváře vpadlé, a přesto byl veselý a nanejvýš optimistický. Naléval se silným čajem a dělil se s námi o své dosavadní závěry a představy.
Pokud se mu dalo věřit, není už nejmenších pochyb o tom, že domorodci podrobili chlapcův organismus těm nejzásadnějším změnám. Osvědčili se jako podivuhodně odvážní a věci znalí experimentátoři: změnili chlapcovu fyziologii a zčásti i anatomii, nevídaně rozšířili aktivní oblast jeho mozku a také ho vybavili novými fyziologickými mechanismy, jejichž rozvinutí na bázi běžného lidského organismu je z hlediska současné pozemské medicíny prozatím zhola nemožné. Smysl těchto anatomických a fyziologických proměn je, zdá se, nabíledni — domorodci prostě usilovali o to, aby bezmocné lidské mládě přizpůsobili výrazně nelidským podmínkám existence v tomto světě. Zatím ovšem není zcela jasné, proč tak podstatným způsobem zasáhli do činnosti centrální nervové soustavy. Dalo by se samozřejmě usuzovat, že k tomu došlo jen náhodou a že máme co do činění s vedlejším účinkem zásahu do celé tělesné schránky Špunta. Stejně pravděpodobný však byl i předpoklad, že rezerv lidského mozku využili cílevědomě. Všelijakých hypotéz se nabízel celý vějíř. Mohli se například pokusit o uchování všech kojeneckých vzpomínek a dojmů proto, aby mu umožnili zpětnou adaptaci, kdyby se náhodou znovu dostal do lidské společnosti. A opravdu, Špunt se s námi sblížil nečekaně snadno, určitě mu nepřipadáme nijak příšerní ani zrůdní. Možné je i to, že Špuntova bezedná paměť a fenomenální citlivost jeho audioreprodukčního aparátu je také nechtěným výsledkem úprav a přestavby jeho mozku. Domorodci se mohli například pokusit o vybudování spolehlivé psychické komunikace se Špuntem — to, že se sami dorozumívají právě takto, je víc než pravděpodobné. Jak jinak vysvětlit takové jevy jako spontánně uvědomované odpovědi na otázky, které chlapec pokládal sám sobě, a totéž platí i o okamžitém plnění vědomých i bezděčných Špuntových přání. Tímto faktem lze patrně vysvětlovat i silné pouto, které ho váže k této oblasti planety i enormní nervové vypětí, které chlapci přinesl příchod lidí. Sám Špunt ovšem není s to vysvětlit, čím mu lidé tolik překážejí. Protože nepřekážíme jemu. Překážíme domorodcům. A tady někde bychom měli hledat odpověď na otázku, jací ti domorodci jsou.
Prostá logika nás nutí domnívat se, že domorodci jsou bytosti buď mikroskopické, nebo naopak gigantické — zkrátka nesouměřitelné s fyzickými proporcemi Špuntovými. Právě proto chlapec vnímá je samotné i veškeré jejich projevy jako živel, jako součást přírody, která ho už odmalička obklopuje. („Když jsem se ho zeptal na tykadla, dost lhostejně prohlásil, že je vidí poprvé v životě, ale že tady přicházejí věci, které vidí prvně, skoro každý den. Slova pro označení takových jevů jsme najít nedokázali.“) Komov osobně se přiklání k názoru, že domorodci jsou patrně jakési megaloorganismy, značně nepodobné jak humanoidním, tak nehumanoidním strukturám, s nimiž se člověk doposud setkal. Zatím o nich víme směšně málo. Viděli jsme gigantické konstrukce (nebo snad přirozené útvary?) za obzorem, jejichž vznik a zánik jednoznačně souvisí se Špuntovými návštěvami. Slyšeli jsme zatím neslýchané zvuky, jaké Špunt vydával, když nám popisoval svůj „domov“. Pochopili jsme, že zdejší civilizace se dopracovala mimořádně vysokého stupně rozvoje teoretických a praktických znalostí — stačí si uvědomit, v co dokázali změnit obyčejného malého človíčka. To je všechno. Málo je zatím dokonce i otázek, které jsme schopni položit, i když jsou to otázky zásadního významu: Proč domorodci Špunta zachránili a proč dodnes důsledně bdí nad jeho bezpečností, čím je tolik zaujal? Odkud znají lidi — a nejsou to ledajaké znalosti, rozhodně se orientují minimálně v základech jejich psychologie a sociologie… A proč se při tom všem tak úzkostlivě vyhýbají přímému kontaktu s lidmi? Jak se snáší jejich nesporně grandiózní úroveň znalostí s naprostou absencí sebemenších známek nějaké rozumné, cílevědomé aktivity? Nebo snad je dnešní zbědovaná tvář planety naopak důsledkem této činnosti? A to je vše, nač se můžeme a umíme tázat. On, tedy Komov, už si nějaké ty vývody dohromady dal, ale domnívá se, že vyslovovat je nahlas by bylo poněkud předčasné.
V každém případě není sporu o tom, že jde o objev prvořadého významu a že je nezbytné vytěžit z něj co možná nejvíc, ale pokud z něj chceme něco vytěžit, bez Špunta se neobejdeme. Už brzy by měla dorazit mentoskopická i další speciální technika. Tu dokážeme stoprocentně využít jen v tom případě, když nám Špunt bude plně důvěřovat, a co víc, bude pociťovat potřebu se s námi i nadále setkávat.
„Rozhodl jsem se, že dnes se sám kontaktu vyhnu,“ pronesl závěrem a odstrčil prázdnou sklenici. „Dnes je řada na vás, Stasi, vy mu ukážete svého Toma. Majo, vy si s ním zahrajete nějaké míčové hry a povozíte ho v glyderu. Hlavně žádný ostych, panstvo, chce to co nejveseleji a nejpřirozeněji. Představte si, že je to váš mladší sourozenec, takové zázračné dítě… A vy dneska budete muset do služby, Jakove. Koneckonců jste ji sám zřídil. Kdyby si Špunt náhodou našel cestu až k vám, nějak to překousněte a dovolte mu, aby vás tahal za licousy — ty mu vysloveně učarovaly. Já někam zalezu jako pavouk a budu vše skrytě sledovat a registrovat. Pro tento účel, mládeži, buďte tak laskavi a vybavte se třetím okem. Když se Špunt bude po mně ptát, řekněte mu, že přemýšlím. Zpívejte mu a promítněte mu nějaké filmy. Ukažte mu počítač. Vy mu, Stasi, vysvětlíte, jak funguje, zkuste s ním počítat o závod. Řekl bych, že tady se dočkáme překvapení… A hlavně ať se hodně ptá. Čím víc, tím líp… Na místa, přátelé, všichni na místa!“