„Už to vymyslel?“ otázal se Špunt ve stále stejné poloze.
„Zatím přemýšlí,“ odpověděl jsem. „Je to zapeklitá otázka.“
„A jak se dovím, že na to přišel?“
„Přijdeš k nám a on ti to hned řekne.“
„Mam-ma,“ vyhrkl Špunt.
Majka stála hned vedle mě.
„Mam-ma,“ opakoval bez jediného pohybu.
„Ano, copak, zvonečku,“ ozvala se tiše Majka.
Posadil se, přesněji řečeno se přelil z polohy vleže do sedu.
„Řekni to ještě jednou,“ požádal ji.
„Ano, zvonečku,“ pronesla znovu Majka. Pleť obličeje zbledla a ostře z ní vystoupily pihy.
„Fenomenální!“ ohodnotil její výkon chladně, a přestože seděl a ona stála, pohlédl na ni nějak svrchu. „Špačíček.“
Odkašlal jsem si.
„Čekali jsme na tebe, Špunte,“ řekl jsem.
Tmavé oči sklouzly ke mně. Stálo mě hodně úsilí, abych neuhnul pohledem. Ten obličej byl přece jen jako z hororu.
„Proč jsi na mě čekal?“
„Jak to — proč…“ Trochu mi vyrazil dech, ale duchapřítomnost jsem neztratil. „Nudíme se bez tebe. Je nám bez tebe špatně. Chybí nám ta správná spokojenost, rozumíš?“
Vyskočil, ale hned se zase posadil. Strašně nepohodlně, takhle bych nedokázal sedět ani dvě vteřiny. „Tobě je beze mě zle?“
„Ano,“ prohlásil jsem bez dlouhého uvažování.
„Fenomenální,“ zhodnotil to. „Tobě je zle beze mě, mně je zle bez tebe. Šaráda.“
„Proč by to měla být šaráda?“ dohřál jsem se. „Šaráda by to byla, kdybychom nemohli být spolu. A my se přece setkali, můžeme si třeba pohrát… Já vím, že si hraješ rád, ale zatím sis vždycky musel hrát sám…“
„Ne,“ namítl Špunt. „Sám jsem si hrál jen ze začátku. Pak jsem si jednou hrál na jezeře a uviděl jsem svůj odraz. Chtěl jsem si hrát s ním, jenže on se rozsypal. Tak jsem si moc přál, abych měl odrazy, hodně odrazů, s kterými bych si mohl hrát. A stalo se to.“
Vyskočil a lehce poklusem opsal pravidelný kruh, zanechávaje za sebou své strnulé fantomy — černé, bílé, žluté, rudé — a nakonec se posadil doprostřed a hrdě se kolem sebe rozhlédl. A musím říct, že to byla podívaná za všechny peníze — nahatý kluk v písku a kolem něj tucet jeho různobarevných sochařských portrétů v nevídaných pózách.
„Fenomenální,“ protáhl jsem uznale a významně pohlédl na Majku, abych ji tak vybídl k nějakému příspěvku do diskuse. Jenže ona zase nic, jen zakaboněně zírala na fantomy, které se kolébaly, pomalu tály a šířily kolem sebe čpavkový pach.
„Už pokolikáté se vás chci zeptat, proč se do tohohle pořád balíte,“ dotkl se mého kožichu a pořádně škubl za spodní lem.
„To je oděv,“ vysvětlil jsem.
„Oděv,“ opakoval jako ve snu. „Ale proč?“
Vyložil jsem mu, co je to oděv. Nejsem Komov. V životě jsem nikdy nic nepřednášel, zvláště pak o oděvech. Bez falešné skromnosti však musím zdůraznit, že lekce měla úspěch.
„A to jsou všichni lidé oblečení?“ zeptal se ohromený Špunt.
„Všichni,“ prohlásil jsem pevně, především proto, abychom s touto otázkou skoncovali. Totálně jsem nechápal, co ho na tom tolik zaráží.
„Ale lidí je přece hodně! Kolik jich je?“
„Patnáct miliard.“
„Patnáct miliard,“ opakoval po mně, vztyčil ukazovák bez nehtu do výše obličeje a začal ho ohýbat a zase narovnávat. „Patnáct miliard!“ řekl a rozhlédl se po svých již zpola zmizelých fantomech. Jeho oči nápadně potemněly. „A všichni oblečení… Co ještě?“
„Nerozumím.“
„Co ještě dělají?“
Nabral jsem do hrudi dostatek vzduchu a začal mu líčit, co dělají lidé. Je to možná zvláštní, ale doposud jsem se tímto problémem ještě nikdy neobíral. Obávám se, že jsem ve Špuntovi vyvolal dojem, jako by se lidstvo většinou věnovalo záležitostem souvisejícím s kybertechnikou. Ačkoli to snad pro začátek není tak špatné, řekl jsem nakonec. Špunt se sice nekymácel a nenadskakoval tolik jako při Komovových přednáškách, ale fakt je, že mi naslouchal jako uhranutý. Když jsem konečně přestal, byl jsem z vlastní usilovné snahy poskytnout mu základní představu o pozemském umění dokonale popletený a málem jsem si zoufal nad vlastní neschopností, ale on okamžitě položil další otázku.
„Tolik práce,“ mínil málem soucitně. „Tak proč jste přišli sem?“
„Majko, zkus to teď ty,“ žadonil jsem osípěle. „Nos už mám zmrzlý jako kus ledu…“
Odcizeně si mě změřila, ale pak se přece jen pustila do liknavého a podle mého názoru beznadějně nezáživného líčení projektu Archa, v tuto chvíli už blahé paměti. Dlouho jsem to nevydržel, začal jí skákat do řeči a pokoušel jsem se oživit toto téma barvitými detaily, co chvíli jsem svou málo úspěšnou kolegyni opravoval, až se nakonec ukázalo, že zase mluvím sám. Považoval jsem za nutné uzavřít tento svůj další řečnický výstup mravním ponaučením.
„Jistě vidíš sám, co se tu děje. Pustili jsme se do velké věci, ale jakmile jsme přišli na to, že tvoje planeta už obyvatele má, ihned jsme od toho záměru upustili.“
„Takže lidé se umějí dovědět, co bude?“ zeptal se Špunt. „To se mi nezdá. Kdyby to lidé uměli, už dávno by odsud odešli.“
Nezmohl jsem se na žádnou odpověď. Téma mi připadalo příliš choulostivé.
„Víš co, Špunte, pojďme si něco zahrát,“ změnil jsem tón. „Aspoň uvidíš, jak zajímavé mohou být hry s lidmi.“
Mlčel. Sveřepě jsem zakoulel očima na Majku — co blázní, proboha, přece mě nenechá vláčet celý kontakt na mém vlastním hrbu!
„Pojď si něco zahrát, Špunte,“ podpořila mě bez sebemenšího náznaku zápalu či zájmu. „Nebo tě povozím v létacím přístroji, když budeš chtít.“
„Můžeš lítat vzduchem,“ chytil jsem se toho, „a všechno zůstane dole pod tebou — hory, bažina, ledovec.“
„Ne,“ odpověděl lhostejně. „Lítání je příliš obyčejný zdroj spokojenosti. To umím sám.“
Až jsem nadskočil.
„Jak to myslíš — sám?!“
Tvář se na okamžik zčeřila, ramena se zvedla a zase klesla.
„Nemám slova,“ řekl. „Když chci, tak lítám…“
„No tak leť,“ uniklo mi bezděky.
„Teď nechci,“ odsekl netrpělivě. „Protože mi dostatek spokojenosti přinášíte vy.“ Vyskočil. „Chci si hrát. Ale kde?“
„Poběžme k lodi,“ navrhl jsem mu.
Vyrazil nervy drásající kvil, a než duny stačily udusit ozvěnu, už jsme se o závod drali křovinami. Nad Majkou jsem zlomil hůl — ať jedná, jak sama uzná za vhodné.
Špunt klouzal mezi keři jako sluneční prasátko. Pokud mohu soudit, nezachytil cestou za jedinou větvičku a patrně se ani jednou nedotkl nohama země. Já to ve svém kožichu s elektrickým ohřevem bral hlava nehlava jako tank, jen to kolem mě praštělo. Stále jsem se snažil ho dohnat, ale mátly mě fantomy, které v pravidelných intervalech zanechával tu i onde. Za pásmem křovin na mě čekal. Zeptal se: „Stává se ti to taky někdy? Že se vzbudíš a víš, že jsi zrovna něco viděl. Někdy jsou to věci, které dobře znám. Třeba jak lítám. A někdy je to docela nové, věc, jakou jsem ještě nikdy neviděl.“