Špunt odcházel na západ, přes duny a houštiny rovnoběžně s pobřežím. Zpočátku ho třetí oko plně zaměstnávalo a provokovalo. Co chvíli se zastavoval, obruč si stahoval, obracel ji v rukou a na našich monitorech se míhalo jednou bledé nebe, pak zase namodrale zelená škraboškovitá tvář, či písek potažený jíním. Když se čelenky nabažil, nechal ji na pokoji. Těžko říct, zda se pohyboval jinak než obvykle, nebo si třetí oko nasadil ke straně, ale dojem vznikal takový, jako by objektiv nemířil přímo po směru chůze, ale mírně doprava. Po obrazovce trhaně proplouvaly jednotvárné písečné přesypy, prokřehlé keře, tu a tam jsme zahlédli šedavé vrcholky hor či náhle se zjevivší černou pláň oceánu se třpytivými ledovci na obzoru.
Řekl bych, že Špunt se jen tak potuloval — bloumal bez cíle, kam ho oči vedly, ale možná se snažil dostat co nejdál od nás. Několikrát vystoupil na vysokou dunu a díval se zpátky k lodi. Na obrazovce se objevoval oslnivě bílý kužel naší ER-2, stříbřitá stuha ranveje, oranžový Tom, osiřele přilepený ke stěně nedostavěné meteostanice. My jsme ho ovšem na panoramatické obrazovce neobjevili.
Asi po hodině chůze náhle zabočil k horám. Slunce se v této fázi opíralo přímo do objektivu a jeho rozlišovací schopnost se zhoršila… Duny se postupně vytratily, Špunt volně procházel řídkým lesíkem, překračoval shnilé větve, kličkoval mezi pokroucenými kmeny se zpola sloupanou skvrnitou kůrou, po hnědé hlíně napité ledovou vláhou. Jednou se vyškrábal na osamělý žulový balvan, chvíli se rozhlížel, pak seskočil dolů, zvedl ze země dva černé oslizlé pahýly a šel dál, tu a tam klapaje klacky o sebe. Ten klapot se zpočátku zdál chaotický, nahodilý, ale pak jím prostoupil snad bzukot, snad hodně vysoký hukot. Tento nepřetržitý a nepříjemný zvuk byl stále hlasitější. Nejspíš ho vyluzoval sám Špunt, těžko říct, zda šlo o píseň, či o samomluvu.
S touto zvukovou kulisou dál procházel mezi stromy a stále častěji narážel na hromádky drobných kamenů, valouny porostlé lišejníkem a obrovské úlomky nějakých skal. Na obrazovce se znenadání objevilo jezero. Špunt ani na okamžik nezaváhal, vstoupil do něj, pár vteřinek jsme viděli hladinu probuzenou jeho vpádem a pak obraz pohasl a zmizel — Špunt se ponořil.
Byl pod vodou velmi dlouho a já už se strachoval, že miniaturní vysílač utopil, takže nic neuvidíme, ale asi tak za deset minut se obraz, tentokrát kalný a rozmazaný, ukázal znovu. Nejdřív jsme nedokázali rozeznat vůbec nic, až posléze v pravé části monitoru zasvítila světlejší skvrna, a z té se vyklubal obrázek dlaně s mrskající se nestvůrnou pantskou rybičkou.
Když se objektiv oka osušil dokonale, ukázalo se, že Špunt běží. Přímo na nás se řítily kmeny stromů, aby v poslední chvíli uskakovaly vpravo či vlevo. Uháněl jako vítr, ale dusot ani zrychlený dech nebylo slyšet — jen šumění větru — a za propletencem větví se míhalo studené slunce. A najednou se stalo cosi, co zpočátku bylo mimo naše chápání — Špunt se naráz zastavil před šedým balvanem a po lokty do něj ponořil ruce.
Třeba tam byl dobře zamaskovaný otvor, to nevím. Spíš bych myslel, že ne. Když ruce po několika vteřinách vyprostil, byly černé a lesklé, a ten černý lesk těžce kanul z konečků prstů a s jasným a mokrým plácnutím dopadal na zem… Ruce se ze zorného pole objektivu ztratily a Špunt běžel dál.
Zastavil se před bizarní stavbou připomínající šikmou věž; chvíli mi trvalo, než jsem si v hlavě srovnal, že je to havarovaný Pelikán. Konečně jsem viděl na vlastní oči, jak strašlivě ho havárie zdemolovala a co s tou hromadou trosek udělala dlouhá léta na této planetě. Nebyla to příjemná podívaná. Špunt se pomalu blížil k vraku, nahlédl do rozšklebené propasti hlavního průlezu (obrazovka se na okamžik ponořila do hluboké tmy), a stejně pomalu obešel nešťastnou loď kolem dokola. Znovu se zastavil u vchodu, zvedl ruku a přiložil černou dlaň s roztaženými prsty k boku prožranému korozí. Stál tak asi minutu, znovu se ozval ten bzukot a hučení a já bych býval přísahal, že zpod štíhlých prstů stoupají pramínky modravého dýmu. Konečně ruku sundal a o krok ustoupil. Na zčernalém mrtvém plášti bylo jasně znát zřetelný plastický otisk — chlapecká ruka s roztaženými prsty.
„A vy moji čížci v čočce!“ pronesl sytý baryton.
„Zvonečku!“ vystřídal ho ženský hlas.
„Ziko!“ ozval se mu baryton téměř šeptem. „Zikuško!“
Kojenecký pláč.
Otiskl dlaně, prudce odskočil stranou a zmizel. Po obrazovce ubíhalo horské úbočí — žula zbrázděná puklinami, staré splazy a mrtvé kamenopády, ostrohranná drť, která na lomech oslnivě jiskřila, neduživý travnatý porost, hluboké, neproniknutelně temné průrvy. Špunt stoupal do strmého svahu, viděli jsme jeho ruce, jak se zachytávají za výstupky a zrnité kameny, terén v houpavém rytmu kroků zmizel pod spodním okrajem obrazovky, akustika přenášela chlapcův hlučný, ale rovnoměrný dech, pohyb se zrychlil a získal na pravidelnosti, všechno se mi před očima zamíhalo, svah se najednou propadl někam stranou a dolů a my zaslechli ostrý a chraptivý Špuntův smích, který skončil stejně nenadále, jako začal. Špunt letěl, o tom nebylo pochyb.
Na obrazovce zářilo šedofialové nebe, jen při jednom okraji nejasně pulsovaly nějaké kalné poloprůhledné cáry, něco jako potrhaná záclona. Napříč přeplulo světle šeříkové slunce, uprášená záclona všechno zakryla a hned zase zmizela. Vlevo dole jsme teď mohli sledovat náhorní plošinu přikrytou šeříkovým oparem, příšerné šrámy propastných soutěsek, nepravděpodobně ostré skalní štíty zakované do věčného sněhu — mrtvý, rozpukaný a naježený neradostný svět, táhnoucí se jistě daleko za obzor. A viděli jsme mohutné lakově lesklé Špuntovo koleno zavěšené nad prázdnem, a také jeho ruku, pevně třímající hmatatelné nic. Mám-li být upřímný, v tu chvíli jsem přestal věřit vlastním očím a radši jsem se podíval, zda je naše technika v pořádku. Byla. Vanderhoose byl z právě uviděného taky celý tumpachový. Majka nedůvěřivě mhouřila oči a kroutila krkem, jako by jí vadil límec. Jen Komov byl ledově klidný a nehybný — opřel se lokty o panel pod monitory a bradu si pohodlně uložil na propletené prsty.
Špunt mezitím už padal k zemi. Kamenitá poušť se nezadržitelně blížila, lehce se natáčela kolem neviditelné osy a už bylo jasné, kam se ta osa noří — do černé praskliny, která roztínala hnědou kamenitou pláň. Prasklina rostla, rozestupovala se, její okraj ozářený sluncem se zdál hladký a dokonale kolmý a na to, že by snad bylo k zahlédnutí její dno, nebylo ani pomyšlení — panovala tam naprostá tma. A do té tmy se náš Špunt střemhlav zříticlass="underline" obraz zmizel, Majka otočila knoflíkem rozlišovače až na doraz, ale ani maximální rozlišení neukázalo nic než nezřetelné čůrkovité šedé proužky svisle přetínající obrazovku. Po chvíli Špunt vyrazil pronikavý skřek a pohyb ustal. „Zabil se!“ málem jsem vykřikl hrůzou. Majka mi bolestivě sevřela zápěstí.
Na monitorech se nejasně rýsovaly nějaké matné nepohyblivé útvary a slyšet bylo velmi zvláštní zvukovou kulisu — žbluňkání, ochraptělé kuňkání a sykot. Z mlh se vynořila známá silueta černé ruky a zase se ztratila. Útvary se daly do pohybu, střídaly se v pomalém sledu, kuňkání a žbluňkání periodicky sílilo a zase utichalo… Cosi krátce zavylo a to vytí vyvolalo mnohonásobnou ozvěnu. „Přepněte na infravidění,“ rozdrtil mezi zuby Komov. Majka doslova skočila po ovládacích prvcích infravidění. Obrazovka sice zesvětlala, ale já stejně jako předtím nic konkrétního nerozlišoval.