„Špunt bude prostředníkem mezi Zemí a zdejší civilizací.“
„Rozumím vám,“ přikývl Gorbovskij. „Bylo by to nádherné. Ale co když ke kontaktu nedojde?“
„Leonide Andrejeviči,“ oslovil Komov svého váženého partnera drsně, „snad abychom začali mluvit přímo. Navrhuji, abychom nahlas zformulovali všechno to, o čem oba uvažujem, a především to, čeho se obáváme. Snažím se Špunta proměnit v nástroj pozemšťanů. V zájmu tohoto cíle se všemi prostředky a zcela nelítostně, dá-li se to tak vyjádřit, snažím obnovit v něm člověka. Největší potíž spočívá v tom, že lidská psychika, hlavně náš vztah k vnějšímu světu, je domorodcům, kteří Špunta vychovali, svrchovaně cizí. A domorodci nás vytrvale zapuzují, nechtějí nás. Tímto základním postojem je skrz naskrz prosáknuto i chlapcovo vědomí. Naštěstí, nebo na neštěstí, jak se komu líbí, ponechali ve chlapcově osobnosti tolik lidského, že nám tím sami poskytli možnost pokusit se o jeho zpětné polidštění. Situace, v níž jsme se ocitli, je bezesporu kritická. Je to těžký konflikt a má představa východiska je riskantní, toho jsem si vědom, ale rozhodně je to konflikt řešitelný. Potřebuji skutečně už jen pár dní, abych Špunta připravil k nejdůležitějšímu kroku. Odhalím mu skutečný stav věcí, osvobodím jeho podvědomí a chlapec se beze zbytku stane naším spolupracovníkem. Vy si přece musíte uvědomovat, jakou cenu pro nás taková spolupráce má, Leonide Andrejeviči… Počítám se řadou obtíží a kolizních situací. To podvědomé přání, abychom odešli, se po zjištění, kdo vlastně je a jak se jeho život utvářel, může přetavit ve zcela uvědomělou snahu ochránit před námi svůj domov, své zachránce a vychovatele. Mohou vzniknout i jiné třecí plochy. Přesto jsem si jist, že dokážeme Špunta přesvědčit, jak užitečný by pro obě naše civilizace mohl být vztah rovnocenného partnerství, a co by on z tohoto vztahu mohl po celý život získávat, aniž by nějak ohrozil zájmy kterékoli z obou stran. Že by mohl být na své zcela mimořádné postavení pyšný a že jeho další život by byl radostný a opravdu plný…“ Komov se odmlčel. „Myslím, že jsme povinni toto riziko podstoupit. Podobný případ se nám už nikdy nenaskytne. Takové je moje stanovisko, Leonide Andrejeviči.“
„Chápu,“ kývl Gorbovskij. „Znám vaše teorie a jsem si vědom jejich hodnoty… Umím si představit, ve jménu čeho se do tohoto rizika ženete. Jistě však se mnou budete souhlasit, že žádné riziko nesmí přesáhnout určitou mez. Pochopte, že jsem od samého počátku byl na vaší straně. Věděl jsem, co dáváme všanc, až na mě kolikrát sahala hrůza, ale pořád jsem si říkaclass="underline" Třeba to vyjde! Takové perspektivy, takové možnosti…! A také jsem si myslel, že stáhnout se můžeme vždycky. Kde by mě bývalo napadlo, že chlapec bude tak komunikabilní a že se během pouhých dvou dnů dostanem tak daleko.“ Gorbovskij udělal pauzu. „Jenže ke kontaktu nedojde, Gennadiji. Je třeba zatroubit k ústupu.“
„Ke kontaktu dojde,“ zarputil se Komov.
„Nedojde,“ opakoval měkce, ale naléhavě Gorbovskij. „Určitě už sám moc dobře víte, že tentokrát jsme narazili na uzavřenou civilizaci. S rozumem, který se uzavřel do sebe.“
„To není uzavřenost,“ namítl Komov. „To je kvaziuzavřenost. Sterilizovali celou planetu a zjevně ji v tomto stavu uměle udržují. Z neznámého důvodu zachránili a vychovali Špunta. A navíc jsou o lidstvu velmi obstojně informováni. Tomu já říkám kvaziuzavřenost, Leonide Andrejeviči.“
„Podívejte se, Gennadiji, absolutní uzavřenost je vždycky jistý teoretický ideál. V praxi musí přirozeně vždy zůstávat nějaká funkční aktivita směřující ven, dejme tomu prostě hygienická. A pokud jde o Špunta… Jsou to přirozeně všechno jen dohady, ale pokud je to civilizace dost stará, mohl se její humanismus posunout do roviny nepodmíněného sociálního reflexu, sociálního pudu. Dítě bylo zachráněno proto, že pro pospolitost je to přirozená potřeba…“
„To všechno je moc hezké,“ přerušil ho nepříliš zdvořile Komov, „ale na dohady není čas. Důležité je, že je to kvaziuzavřenost a že skulinky pro kontakt zatím stále zůstávají. Proces eventuálního sblížení bude ovšem zdlouhavý. Budeme potřebovat nepoměrně víc času než na navázání normálních svazků s doposud známými civilizacemi otevřeného typu… Ne, Leonide Andrejeviči, o tom všem už jsem uvažoval a vy sám jistě chápete, že jste mi neřekl nic nového. V tomto okamžiku jsou tu jen naše dva protichůdné názory — nic míň a nic víc. Vy navrhujete, abychom to rovnou vzdali, kdežto já hodlám tuto jedinou šanci vytěžit až do dna.“
„Gennadiji, nejsem sám, kdo si myslí, že ke kontaktu nedojde,“ řekl tiše Gorbovskij.
„A kdopak ještě?“ otázal se Komov s lehkou ironií. „August Johann Maria Bader?“
„Ne, nejen Bader. Upřímně řečeno jsem si jeden trumf nechal v rukávě, Gennadiji… Copak vás ještě ani nenapadlo, že Šura Semjonov nesmazal palubní deník na planetě, ale už ve vesmíru — ne proto, že viděl inteligentní nestvůry, ale proto, že byl už na oběžné dráze napaden a dospěl k závěru, že na planetě žije vysoce rozvinutá agresivní civilizace? Nás to napadlo. Samozřejmě ne hned — nejdřív jsme stejně jako vy vyvodili správné závěry z nesprávných předpokladů. Ale jakmile nám v hlavě vzklíčila tato myšlenka, ještě jednou jsme důkladně prošmejdili prostor kolem celé planety. Asi před dvěma hodinami přišla zpráva, že byl konečně objeven.“ Gorbovskij umlkl.
Musel jsem vynaložit přímo titánské úsilí, abych nezařvaclass="underline" „Kdo?! No tak kdo byl nalezen?“ Gorbovskij podle mého názoru na takovou reakci čekal. Ale nedočkal se. Komov mlčel jako zařezaný. A Gorbovskij byl nucen pokračovat.
„Je skvěle maskovaný. Pohlcuje prakticky veškeré druhy záření. Kdybychom se po něm nepídili, nikdy bychom ho nenašli, a to jsme uplatnili převratnou novinku — už mi to tu vysvětlovali, jenže já stejně ničemu nerozuměl — nějaký vakuový koncentrátor. Každopádně jsme ho nějak vyhmátli a přihákovali se k němu jako piráti. Je to automatický satelit, něco jako ozbrojený strážný. Podle některých konstrukčních řešení lze usuzovat, že ho tu instalovali Poutníci. Už dávno, před statisíciletími. Naštěstí pro účastníky projektu Archa nesl jen dvě mobilní nálože. První byla odpálena už v prehistorických dobách a my se nejspíš nikdy nedovíme, kdo byl ten nešťastník. No a tu druhou slízli chudáci Semjonovovi. Poutníci považovali tuto planetu za zakázanou, jiné vysvětlení nemám. Můžete se ptát proč. Ve světle toho, co víme, se nabízí jediná odpověď: z vlastní zkušenosti pochopili, že místní civilizace je nekomunikabilní, navíc uzavřená a kontakt, který by byl vnucen, by pro ni mohl znamenat dramatické otřesy. Kdyby na mé straně byl jen August Johann Maria Bader… Pokud si dobře vzpomínám, vždy jste se o Poutnících vyslovoval s velkou úctou, Gennadiji.“ Gorbovskij znovu umlkl. „Nejde ovšem jen o to. I kdybychom bez ohledu na rozhodnutí Poutníků zkusili za stejných okolností tuto uzavřenou komunitu velmi opatrně a velmi postupně otevřít… V nejhorším případě by se naše negativní zkušenosti rozhojnily o ještě jednu. Postavili bychom tu nějakou výstražnou značku a odporoučeli se. Byla by to záležitost jen dvou našich civilizací… Jenže teď se mezi dvěma civilizacemi jako mezi perlíkem a kovadlinou ocitla třetí, a za tu třetí, respektive za jejího představitele, kterému říkáme Špunt, neseme již několik dní plnou odpovědnost, Gennadiji.“