„Šuro…,“ zasténal vedle mě osípělý ženský hlas. „Kde jsi, Šuro… To bolí…“
Zcepeněl jsem. Ležel jsem právě v Tomově břiše, tísněný ze všech stran kolosálními boulemi jeho pracovního svalstva, jen nohy mi trčely ven, a začal jsem se zoufale bát, jako v tom nestrašnějším snu. Ani nevím, jak jsem se ovládl a vyvaroval se řevu, provázeného hysterickými konvulzemi. Možná jsem na okamžik ztratil vědomí, protože jsem dlouho nic neslyšel, neviděl a taky nic nechápal, jen jsem poulil oči na povrch obnaženého nervového kmene těsně před obličejem, ozářeným zelenavou září.
„Co se ti stalo? Kde jsi? Nic nevidím, Šuro…,“ chroptěla žena a zřejmě se svíjela nesnesitelnou bolestí. „Někdo tu je… Tak se ozvi, Šuro! Je to příšerná bolest. Ozvi se, nic nevidím…“
Sípala a plakala, znovu a znovu opakovala stále totéž a mně už se před očima míhala představa její znetvořené tváře, zalité předsmrtným potem; v těch utrpením seškrcených slovech nezaznívalo jen zapřísahání a bolest, byla v něm jakási zuřivost, hlas naléhal a prosil. Téměř fyzicky jsem pocítil, jak se ledové, křečí zkroucené prsty sápou po mém mozku, aby se do něj zaťaly, stiskly ho a uhasily. Už v polomrákotách, se zuby sevřenými jako svěrák, jsem levičkou nahmatal pneumatický ventil a ze všech sil jsem se do něj zapřel. Ven se s divokým řevem vyřítil stlačený argon, a já stále tiskl a tiskl spásný ventil ve snaze smést, na prach rozdrtit a zničit ten chraplavý hlas ve svém mozku, uvědomoval jsem si, že hluchnu, a ten pocit mi přinášel blaženou úlevu.
Když jsem se vzpamatoval, zjistil jsem, že stojím vedle Toma, chlad mě propaluje až do morku kostí, já si dýchám na zkřehlé prsty a s jelimánkovským úsměškem si opakuju: „Tomuhle se říká zvuková clona, aby bylo rozuměno. Zvuková clona…“ Tom stál povážlivě nakloněný k pravé straně a svět kolem mě byl ukryt za obrovským nehybným mrakem jíní a zmrzlého písku. S rukama zimomřivě vraženýma do podpaždí jsem kybera obešel a hned jsem viděl, že proud argonu vyhloubil na okraji staveniště hotovou propast. Chvilku jsem nad jámou postál, pořád si ještě mimoděk omílal to o zvukové cloně, ale už mi docházelo, že je nejvyšší čas zmlknout, protože stojím na mraze bez kožichu. Vzpomněl jsem si, že jsem ho odhodil zrovna na to místo, kde teď zeje kráter, a pokusil se vybavit si, zda jsem v kapsách nenechal něco důležitého; když jsem si na nic takového nevzpomněl, jen jsem lehkomyslně mávl rukou a nepevným poklusem se rozběhl k lodi.
V přechodové komoře jsem si neprodleně ukořistil nový kožich a zamířil ke své kajutě, na jejímž prahu jsem varovně zakašlal, jako bych chtěl upozornit, že v následujícím okamžiku vstoupím, vstoupil jsem, bez dlouhého přemítání sebou praštil na lůžko tváří ke stěně a kožich jsem si přetáhl přes hlavu. Bylo mi samozřejmě nad slunce jasnější, že veškeré moje akce postrádají jakýkoli smysl, že do své kajuty jsem mířil za zcela určitým cílem, jenže ten cíl jsem v hlavě neudržel, a tak jsem si lehl a pečlivě se přikryl — jako bych tím komusi chtěl slavnostně demonstrovat: tohle je přesně to, kvůli čemu jsem se vrátil.
Bylo to bezpochyby podvědomé hysterické hnutí mysli, takže sotva jsem se trošku vzchopil, upřímně řečeno mě potěšilo, že ta hysterie na sebe vzala takovouto nanejvýš neškodnou podobu. Vcelku už mi bylo jasné, že tady jsem skončil. A s největší pravděpodobností se nebudu moci vrátit k žádné práci ve vesmíru. Bylo to k uzoufání a — darmo mluvit! — styděl jsem se, že jsem takhle selhal, že jsem hned při prvním praktickém samostatném úkolu trapně vybouchl, a to se zdálo, že mě pro začátek vyslali na ten opravdu nejbezpečnější a nejklidnější úsek. A taky jsem na sebe měl zlost, že se ze mě vyklubal takový uzlíček nervů, styděl jsem se za nedávnou samolibou lítost vůči Kašparu Manukjanovi, který výběrovým řízením projektu Archa neprošel kvůli nějaké zvýšené senzibilitě. Svou budoucnost jsem viděl v tom nejčernějším světle — tichá sanatoria, prohlídky, procedury, opatrné otázky psychologů a celé moře účastenství a soucitu, zničující uragány soucitu a účastenství, které se na člověka nezadržitelně hroutí ze všech stran…
Prudce jsem kožich odhodil a posadil se. „Dejme tomu,“ řekl jsem tichu a prázdnu. „Jedna nula pro vás. Gorbovskij ze mě nikdy nebude. Nějak se s tím vyrovnáme… Uděláme to takhle. Hned dneska všechno vysypu Vanderhoosemu, a už zítra místo mě nejspíš pošlou náhradu. Můj ty smutku, ale co se mi to semlelo na tom staveništi! Tom je mimo provoz, harmonogram prací v troskách, vedle přistávací plochy málem povrchový důl…“ Vtom jsem si naštěstí vzpomněl, proč jsem kajutu poctil návštěvou v tak nezvyklou hodinu, vytáhl jsem zásuvku, sáhl pro krystalofon se záznamy irukánských bojových pochodů a pečlivě si ho přivěsil k lalůčku pravého ušního boltce. Zvuková clona, řekl jsem si naposledy. Shrábl jsem zmuchlaný kožich do náruče, vrátil se do přechodové komory, několikrát jsem se zhluboka nadechl a zase vydechl, abych se definitivně uklidnil, zapnul jsem krystal a vykročil ven.
Teď už mi bylo dobře. Vně i uvnitř mého těla řvaly barbarské trouby, řinčela měď, kutaly bubny — telemské legiony, pokryté oranžovým prachem, těžce odměřovaly krok a doslova drtily dlažbu staroslavného města Setému; plápolaly věže, bortily se střechy a nad tím vším, ničivě deptajíce odhodlání nepřítele, svištěli bitevní draci—stěnožrouti. Spolehlivě obehnán těmito tisíce let starými hluky jsem se znovu vysápal do Tomových útrob a bez sebemenších dalších zádrhelů dotáhl preventivní údržbu šéfkybera do konce.
Když Jack a Rex zarovnávali poslední stopy po jámě a do Tomova těla proudily poslední litry nového argonu, zahlédl jsem nad pláží překotně rostoucí černou skvrnku. Glyder se vracel. Pohlédl jsem na hodinky — bylo 17.58 místního času. Vydržel jsem. Teď už jsem mohl tympány a bubny zarazit a v klidu si promyslet následující problém: Má smysl přidělávat starosti Vanderhoosemu a plašit základnu? Najít náhradníka vůbec nebude jednoduché, nehledě k tomu, že taková věc bude považována za mimořádnou událost, zdrží to práce na celé planetě, přiženou se sem všelijaké komise, začnou prověrky a hloubkové prověrky, programy se zastaví, Vadik bude vzteklý jako pes, a když si k tomu všemu představím, jakým pohledem si mě změří doktor xenopsychologických věd, člen Komkonu a zvláštní zmocněnec pro projekt Archa Gennadij Komov, vycházející světlo pozemské vědy a milovaný žák doktora Mbogy, čerstvý spolubojovník samotného Gorbovského… Ne, ještě si to musím důkladně promyslet a zvážit. Díval jsem se na stále větší glyder a hlavou mi běželo: Všechno si musím co nejpečlivěji probrat. Za prvé mám před sebou celý večer a za druhé se nemohu zbavit dojmu, že by bylo rozumnější to mé přiznání na nějaký čas odložit. Mé prožitky se koneckonců týkají jen mě osobně, kdežto mé případné odvolání z funkce by zasáhlo prakticky všechny. A pak — ta zvuková clona se úžasně osvědčila. Takže to asi raději odložíme.