Na druhé straně jsem ovšem v posledních dnech stále častěji s trpkým údivem vzpomínal na nadšené vyprávění Taťány, která s Komovem pracovala celý rok, byla do něj, alespoň jak já to pochopil, zamilována a vyjadřovala se o něm jako o člověku vzácně společenském, nevýslovně duchaplném a tak dále a tak podobně. Ano ano, dokonce jako o duši společnosti o něm mluvila! Zaboha jsem si neuměl představit, jaká to musela být společnost, aby mohla mít takovou duši.
Přiznávám se, že na mě Gennadij Komov vždy působil dojmem člověka, který nepatří do tohoto světa. Tentokrát však vážený xenopsycholog překonával naše nejdivočejší očekávání. Jídlo si přímo katastrofálně přesolil. Doslova si ho solí poházel, ochutnal a talíř roztržitě posunul do odpadu. Hořčici si pletl s máslem. Namazal si jí sladkou topinku, znovu ochutnal a také tuto krmi následoval osud talířku. Na otázky Jakova Vanderhooseho neodpovídal, zato se jako pijavice zakousl do Majky a neustále z ní mámil, jestli během natáčení chodí s Vanderem pořád spolu, nebo jestli se někdy stane, že by se třeba jen na chvíli odloučili. Čas od času se napjatě rozhlížel, jednu chvíli dokonce vyskočil, vyběhl do chodby, několik minut byl pryč a pak se vrátil jakoby nic — aby si znovu mazal sladké suchárky hořčicí, dokud jsme tu zlořečenou ingredienci neodklidili z jeho dosahu do bezpečné vzdálenosti.
Majka mi taky připadala rozrušená. Na otázky odpovídala úsečně, třeštila oči do talíře a za celou snídani se ani jednou neusmála. Velmi dobře jsem chápal, co se v ní odehrává. Na jejím místě bych si před podobnou akcí taky dělal starosti. Koneckonců je to moje vrstevnice, i když má mnohem víc odborných zkušeností — pohříchu to ovšem nejsou zkušenosti, které by tentokrát mohla potřebovat.
Stručně řečeno: Komov byl nervózní, Majka byla nervózní, a jak jsem tak po očku koukal na Vanderhooseho, taky měl ke klidu daleko, z čehož pro mě nevyvratitelně plynulo, že nastolovat v této atmosféře otázku mé účasti při znaleckém ohledávání místa nehody Pelikána by bylo krajně netaktické. Smířil jsem se tedy s tím, že mě čeká další pracovní den vyplněný tichem a prázdnem, což mě vehnalo do stejného stresu, v jakém se nalézali ostatní členové posádky. Napětí kolem stolu bylo tudíž všeobecné. A tak se Vanderhoose jako kapitán lodi a palubní lékař v jedné osobě rozhodl toto napětí nějak vybít. Zvedl bradu, spodní čelist povyjela kupředu a Jakov se na nás dlouze zadíval přes špičku nosu. Rysí licousy se naštětily. Pro začátek to zkusil s několika anekdotami ze života hvězdných pilotů. Byly stařičké a vyčichlé — já se donutil k jakémus takémus úsměvu, Majka vůbec nezabrala, zato Komov se zachoval vysloveně podivně. Naslouchal se soustředěnou vážností, v kulminačních pasážích pokyvoval hlavou, pak si Vanderhooseho zamyšleně prohlédl a se zjevným zaujetím konstatovaclass="underline"
„Řeknu vám, Jakove, že k těm vašim licousům by se skvěle hodily štětičky na uších.“
Což bylo řečeno moc pěkně a za jiných okolností bych z takovéto přátelské jízlivosti vytěžil velké potěšení, ale v této chvíli mi Komovova reakce připadala zpupná a neurvalá. Vanderhoose byl patrně opačného názoru. Samolibě se uculoval, ohnutým ukazovákem si licousy ještě přičechral — nejdřív levý a pak pravý — a nabídl nám takovýto příběh:
„Přijde na jistou civilizovanou planetu jeden pozemšťan, naváže první kontakty a nabídne původnímu obyvatelstvu své služby jako významný pozemský odborník na projektování, vývoj a provoz perpetua mobile prvního druhu. Domorodci přirozeně visí tomuto vyslanci superrozumu na rtech a podle jeho návrhů okamžitě začínají budovat první experimentální mechanismus. Hotovo. Zařízení nefunguje. Pozemšťan lomcuje kolečky, jako had se proplétá mezi hřídeli a všemožnými převody a láteří, že všechno je špatně.,Máte hrozně zaostalou technologii,‘ říká jim,tyhle uzly se musí radikálně předělat a tyhle totálně nahradit, co o tom soudíte?‘ Co si měli domorodci počít? Nezbylo než radikálně předělávat a totálně nahrazovat. Sotva skončili, přižene se ze Země raketa první pomoci, milého vynálezce se zmocní lapiduši a do příslušných míst mu vrazí příslušnou injekci. Lékař vysloví domorodcům příslušné omluvy a raketa zase odstartuje i s vynálezcem na palubě. Domorodci tonou v trapných rozpacích a najednou si všimnou, že perpetuum mobile běží. Ano, přátelé, rozběhlo se a funguje dodnes, už sto padesát let.“
Mně se tento nevyumělkovaný příběh zalíbil. Nebylo pochyb, že si ho Vanderhoose vymyslel sám, ze všeho nejspíš právě teď. Jenže Komovovi se ta historka k mému převelikému údivu zalíbila taky. Už uprostřed kapitánova vyprávění zarazil pohled bloudící po stole ve snaze dopátrat se hořčice, upřel oči na Vanderhooseho a nespustil je z něj, dokud vypravěč neumlkl, aby se posléze nechal slyšet v tom smyslu, že myšlenka nepříčetnosti jednoho z partnerů kontaktu mu z teoretického hlediska připadá nesmírně podnětná. „Všeobecná teorie kontaktu v každém případě až doposud s takovouto eventualitou nepočítala, i když už na počátku jedenadvacátého století přišel jistý Strauch s návrhem jmenovat do kosmických posádek také schizoidní jedince. Už tehdy bylo totiž známo, že schizoidní intelekt se vyznačuje velmi výraznou schopností nepředpojaté abstrakce: tam, kde se normální člověk v chaosu jevů a věcí nikdy neviděných volky nevolky snaží zachytit něco známého, již vstřebaného, stereotypního, je schizoidní jedinec nejen schopen vidět věci tak, jak jsou, ale i vytvářet nové stereotypy, bezprostředně vyplývající z utajené podstaty zkoumaného chaosu. Mimochodem,“ pokračoval Komov, který se poznenáhlu rozpaloval, „ukazuje se, že tato vlastnost je podivuhodně příbuzná u schizoidních individuí, reprezentujících ty nejrozmanitější typy rozumu. Nu a jelikož teoreticky nikterak není vyloučena možnost, že objektem kontaktu se může stát právě schizoidní jedinec, a protože včas nepodchycené schizoidní sklony mohou v průběhu kontaktu vést k těm nejzhoubnějším důsledkům, připadá mi problém, jehož jste se tu dotkl, Jakove, hodný seriózního vědeckého zájmu.“
Vanderhoose se vesele zašklebil a prohlásil, že tuto myšlenku Komovovi milerád věnuje, a dodal, že je čas vydat se na cestu. Majka, kterou začala celá věc opravdu zajímat a která Komova sledovala se zvídavě pootevřenými ústy, nápadně zhasla. Já taky povadl — všechny ty řečičky o schizoidních jedincích mě přiměly k velmi nepříjemným úvahám. A v té chvíli se to stalo. Vanderhoose a Majka už byli z jídelny pryč, kdežto Komov se zastavil ve dveřích, nečekaně se otočil, silnými prsty mi sevřel předloktí, jeho ocelově šedé oči soustředěně zapátraly v mé tváři a on rychle a tiše prohodiclass="underline"
„Nějak jste se nám sesypal, Stasi. Něco se stalo?“
Zkoprněl jsem. Vskutku nadpřirozená jasnozřivost tohoto odborníka na schizoidní psychiku. Přesto se mi podařilo v mžiku se ovládnout. Tato vteřina rozhodovala o příliš mnohém. Ucouvl jsem a s nezměrným údivem se zeptaclass="underline"