Vanderhoose už tam seděl v záplavách papírů, truchlivě se k nim skláněl a zřejmě na čisto přepisoval další stránku znaleckého posudku. Pod jeho prsty vesele cvrlikal šifrovací stroj.
„Hošánci už ty základy sfoukli,“ pochlubil jsem se.
„Nojo,“ zabručel Vanderhoose.
„A co to máte s těma hračkama?“
„Hračky…?“ opakoval roztržitě Vanderhoose. „Jaké hračky?“ zeptal se ještě jednou, ale ve cvrlikání na stroji neustal. „Ach tak, hračky…“ Odložil hotový list a sáhl po čistém.
Chvíli jsem vyčkal a připomněl mu ještě jednou:
„Tak o jaké hračky šlo?“
„O jaké šlo hračky…?“ papouškoval se spikleneckým důrazem v hlase, zvedl hlavu a zadíval se na mě. „Ty stavíš otázku takto? No, to máš tak… Ačkoliv, kdoví co je to za hračky. Tam na Pelikánu… Promiň, Stasi, ale já bych to snad nejdřív dopsal, co o tom soudíš?“
Po špičkách jsem přešel ke svému pultu, chvíli jsem pozoroval usilovnou snahu hošánka Jacka, kterému už pod rukama rostly zdi meteocentra, a pak, zase po špičkách, jsem velín opustil s úmyslem navštívit Majku.
Veškerá osvětlovací tělesa v její kajutě byla v provozu, ona sama seděla s nohama po turecku zkříženýma na lůžku a také byla velice zaneprázdněná. Po stole, lůžku i podlaze si rozprostřela plachty soulepů map, různé skici, roztažené harmoniky leteckých snímků, náčrty a záznamy, a všechno si to postupně prohlížela, pořizovala nějaké výpisky, znovu se skláněla k materiálům a jen tu a tam naslepo sáhla po láhvi se šťávou, kterou měla na židli hned u ruky. Chvíli jsem ji sledoval, potom jsem si vyčíhl moment, kdy láhev židli opustila, a posadil se na její místo sám, takže když Majka, zase poslepu, nápoj vracela na místo, strčila mi ho rovnou do ruky.
„Děkuju,“ řekl jsem a lokl si.
Zvedla hlavu.
„Á, to jsi ty?“ pronesla nepříliš nadšeně. „Co bys rád?“
„Stavil jsem se jen tak,“ ujistil jsem ji dobromyslně. „Jak ses provětrala?“
„Něco takového mě ani nenapadlo,“ opáčila a láhev mi sebrala. „Sedím tu jako v kriminále, včera večer jsem nedělala nic, tak se mi tu nahromadilo plno restů… Na trajdání po venku nemám ani pomyšlení.“
Vrátila mi limonádu, já bezmyšlenkovitě usrkl a snažil jsem se přemoct podivný chaos, který zavládl v mém nitru, ale vtom jako by mi z očí spadla rouška — Majka byla skutečně oblečená jen tak podomácku, do huňatého svetru a krátkých kalhot, na hlavě měla šátek a vlasy pod šátkem byly ještě vlhké.
„Ty ses sprchovala?“ otázal jsem se tupě.
Něco odpověděla, ale já už beztak všemu rozuměl. Vstal jsem. Pečlivě jsem postavil láhev na židli a něco zabručel — už ani nevím co. Neznámo jak jsem se ocitl v chodbě, potom ve své kajutě, kdovíproč jsem zhasl stropní svítidlo, kdovíproč rozsvítil malou noční lampičku, svalil se na ustlanou postel a obličej zabořil do polštáře. Zase jsem se třásl po celém těle. Vzpomínám si, že hlavou mi vířily jakési útržkovité myšlenky, něco jako „no tak teď už je všechno v loji“, „všechno to bylo zbytečný“ a „tohle je definitivní konec“. Přistihl jsem se, jak už se zase zaposlouchávám. A zase jsem něco slyšel, něco, co jsem slyšet neměl. Tak jsem se vymrštil, prohrabal jsem noční stolek, vzal si prášek pro spaní a strčil tabletu pod jazyk. A ulehl jsem. Po stěnách capkaly ještěrky, sešeřelý strop se pomalu otáčel, lampička chvílemi téměř hasla, aby se vzápětí rozhořela palčivým jasem, po koutech bezútěšně bzučely ulovené mouchy zápolící se smrtí. Myslím, že se zastavila Majka, s obavou si mě prohlédla, něčím mě přikryla a zmizela, načež se objevil Vadik, posadil se do nohou postele a utrhl se na mě: „Co se tu povaluješ! Čeká na něj celá komise, a pán se klidně válí v kanafasu.“ „Mluv hlasitěji, buď tak laskav!“ vyplísnila ho Ninon. „Asi má něco s ušima, myslím, že neslyší.“ Nasadil jsem kamennou masku a ujistil je, že to všechno jsou nejapnosti. Vstal jsem a všichni společně jsme vstoupili do trosek Pelikánu, kde veškerá organika zetlela na prach a kde se vznášel ostrý čpavkový pach jako dnes v chodbě. Jenže pak se ukázalo, že to není Pelikán, ale staveniště, ve kterém se hrabou moji hošánci, přistávací plocha se ve slunci divukrásně leskla a já se stále obával, že Tom najede na dvě mumie, co ležely napříč přes ranvej — přesněji řečeno si všichni mysleli, že jsou to mumie, jenže ve skutečnosti to byl Komov s Vanderhoosem a já nutně potřeboval, aby si toho nikdo nevšiml, protože spolu mluvili a kromě mě to zatím nikdo jiný nezaslechl. Jenže Majce nic neunikne. „Copak nevidíte, že je mu zle?“ řekla rozzlobeně a položila mi přes ústa a nos vlhký šátek namočený do čpavku. Div jsem se nezalkl, zakroutil jsem hlavou a posadil se.
Oči jsem měl dokořán a ve světle lampičky jsem před sebou někoho spatřil, nějakého člověka. Stál hned vedle lůžka, nakláněl se ke mně a soustředěně se mi díval přímo do obličeje. V tom šeru mi připadal tmavý, skoro černý — hotový výjev z horečnatého snu, pokroucená figura bez tváře, celá roztřesená, bez pevných obrysů, a stejně chvějivý a nepevný odlesk se mu usadil na prsou i na rameni.
Už jsem přesně věděl, jak to dopadne, ale vztáhl jsem po něm ruku, ta jím prošla jako vzduchem, on se zakolébal, začal se rozplývat a nakonec zmizel beze stopy. Zvrátil jsem se na záda a zavřel oči. Víte, že alžírský bej má přímo pod nosem bouli? Hned pod ním… Byl jsem zmáčený jako myš a horkem jsem nemohl vydržet. Téměř jsem se dusil.
Kapitola čtvrtá
PŘÍZRAKY A LIDÉ
Probudil jsem se pozdě s olověnou hlavou, ve které dozrávalo pevné odhodlání sejít se hned po snídani někde o samotě s Vanderhoosem a poctivě mu všechno vyklopit. Myslím, že ještě nikdy v životě jsem se necítil tak nešťastný. Všechno pro mě skončilo, proto jsem se ani nenamáhal s rozcvičkou — jen jsem tělo vystavil intenzivnější iontové sprše a zničeně jsem se odplahočil do jídelny. Až ve dveřích jsem si uvědomil, že po těch včerejších nepříjemnostech jsem dočista zapomněl instruovat kuchaře o požadavcích na dnešní snídani, což mi zasadilo poslední ránu. Zahuhlal jsem nesrozumitelný pozdrav, uvědomil si, že sklíčeností a hanbou rudnu jako vařený rak, posadil se na svou židli a plaše jsem obhlédl stůl, samozřejmě s úpornou snahou nesetkat se s jediným pohledem. Byla to věru klášterní snídaně, taková postní krmě. Všichni se živili černým chlebem a mlékem. Vanderhoose si svou skývu vylepšil solí. Majka si skývu pomázla máslem. Komov skývu žvýkal jen tak na sucho a mléka se ani nedotkl.
Já neměl chuť na nic, už představa, že něco pojídám, mi připadala příšerná. Vzal jsem do ruky sklenici mléka a usrkl. Koutkem oka jsem zaznamenal, že mě sleduje Majka a že by se moc ráda zeptala, co se to se mnou děje. Jenže se na nic nezeptala a Vanderhoose se jal velmi květnatě a procítěně nahlas meditovat, jaká je to z hlediska lékařské vědy užitečná věc, taková redukční dieta, a jak je dobře, že tentokrát máme právě tuto snídani a ne jinou. Podrobně nám vysvětlil, co že je to půst a co je to velký půst a s neskrývanou úctou se rozpovídal o prvních křesťanech, kteří své věci spolehlivě rozuměli. Zároveň nám ihned přiblížil veselé masopustní hodování, ale dosti brzy si uvědomil, že se příliš nechal unést věrným líčením lívanců s kaviárem, nakládanými rybami a dalšími pochoutkami, zarazil se a začal si trochu nejistě uhlazovat licousy. Zábava vázla. Dělal jsem si o sebe velké starosti. Majka si o mě taky dělala velké starosti. Pokud jde o Komova, ten stejně jako včera nebyl ve své kůži. Oči měl zarudlé, většinou se díval do stolu, čas od času zvedal hlavu a ohlížel se, jako by na něj někdo volal. Nadrobil kolem sebe až hanba mluvit a drtil chléb v prstech dál, až jsem měl chuť plácnout ho přes prsty jako dítě. A tak jsme seděli jako opaření a chudák Vanderhoose se samou snahou mohl přetrhnout, jak nás chtěl rozptýlit a rozveselit.
Zrovna se mořil s nějakou sáhodlouhou a velenudnou historkou, kterou si jako obvykle vycucal z prstu a nějak ji nemohl docucat ke zdárnému konci, když Komov náhle vyrazil zvířecký, přiškrcený zvuk, jako by se mu suché chlebové sousto vzpříčilo v krku. Zvedl jsem oči od stolu a zděsil jsem se. Komov seděl nepřirozeně vzpřímený, s oběma rukama zaťatýma do hrany stolu, rudé oči upřené někam za mě mu lezly z důlků a pokožka obličeje vůčihledně bledla. Ohlédl jsem se. A ztuhl. U zdi mezi filmotékou a šachovým stolkem stál můj noční přízrak.