„Ne. Začneme ještě dneska. A moc tě prosím, abys mi É er dvě nechal i s posádkou k dispozici.“
„Jako by se stalo,“ souhlasil okamžitě Sidorov. „Už tě nebudu rušit. Kdybys něco potřeboval…“
„Děkuju, Athosi. A nezoufej si, to se dá zase do pořádku.“
„Doufejme.“
Rozloučili se, Komov si skousl nehet na palci, s jakýmsi nepochopitelným podrážděním pohlédl na mě a zahájil další zadumaný pochod po velíně. Už jsem začínal tušit, v čem je zakopaný pes. Komov se Sidorovem byli staří kamarádi, studovali spolu, pak dlouho působili na stejném pracovišti, ale Komov měl vždycky a ve všem štěstí, kdežto Sidorovovi se potajmu říkalo Smolař Athos. Těžko říct, jak se to celé utvářelo. Dnes to tak každopádně bylo a Komov si v nastalé situaci musel připadat dost trapně. Zvlášť po tom nulagramu od Gorbovského. Budilo to dojem, jako by Komov Centrum informoval přes Sidorovovu hlavu…
Jako myška jsem se přestěhoval ke svému pultu a zastavil kybery. Komov seděl u stolu, hryzal si nehet na palci a nepřítomně třeštil oči na poházené papíry. „Proč prosím vás…!“ vymrštil se znenadání, ale hned se zarazil. „Aha, kybersoustava… Prosím, prosím… Ale jakmile budete hotov, okamžitě si sedněte zpátky k radiostanici!“
Zahnal jsem hošánky do skladiště, demobilizoval je, zajistil pro případ havarijního startu a pak jsem chvíli postál v otevřených vratech podpalubního hangáru a hleděl na opuštěné staveniště, na bílé stěny nehotové meteostanice, na stále stejně ideální a lhostejně bílý ledovec… Planeta už se mi jevila v poněkud jiném světle. Něco se tu změnilo. Ta mlha, roje trpasličích keřů, skalisté ostrohy pokryté nafialovělými skvrnami sněhu jako by dostaly nějaký určitější smysl. Ticho tu samozřejmě vládlo dál, ale prázdno už jsem necítil, a to bylo dobře.
Vrátil jsem se do lodi, nahlédl do jídelny, kde se dohřátý Vanderhoose přehraboval ve filmotéce, rozporuplné pocity ve mně jen kvasily, a tak jsem se pro slovo útěchy odebral k Majce.
Ta měla celou podlahu zakrytou obří mapou a plazila se po ní s lupou v oku. Ani se neotočila.
„Ničemu nerozumím,“ vydechla bezradně. „Tady podle mě nemají kde žít. Všechny jen trochu vhodné oblasti jsme prozkoumali. Přece se necachtají v tom močále?“
„Proč ne?“ zeptal jsem se a nenuceně přistál na židli.
Zvedla se do svého oblíbeného tureckého sedu a změřila si mě skrz lupu.
„Humanoid nemůže žít v bažině,“ prohlásila autoritativně.
„Proč ne?“ namítl jsem. „I na Zemi přece žily kmeny, které si své osady budovaly na pilotech.“
„Jenže tady v té bažině žádné takové stavby nejsou,“ ujistila mě Majka.
„A co když žijí pod hladinou, jako vodouši, v takových vzdušných bublinách?“
Zamyslela se.
„To ne,“ zakroutila lítostivě hlavou. „Byl by špinavý, natahal by nám do lodi bahno…“
„A co když to na kůži je vodostálá vrstva, vlastně vodobahnostálá? Jen si vzpomeň, kam nám utekl. A co ten způsob překonávání močálu, proč to?“
Polemika zuřila plnou silou. Pod tlakem četných hypotéz, které jsem chrlil, byla Majka nucena přiznat, že teoreticky domorodcům nic nebrání, aby skutečně vegetovali ve vzduchových bublinách, i když ona osobně by se přikláněla spíš ke Komovovi, který zdejší obyvatele považuje za jeskynní lidi. „Kdybys jen viděl, jaké jsou tam soutěsky. Do těch bychom se teď měli vsoukat…“ Jezdila prstem po barevných šmouhách na papíře. Ta místa vypadala nehostinně dokonce už v mapě. Nejdřív pásmo sopečných homolí, porostlých zakrslými dřevinami, za ním skalnaté předhůří zbrázděné bezednými zlomy, nakonec samotný hřeben, divoký, krutý, pokrytý věčným sněhem, a za hřebenem nekonečná kamenitá náhorní plošina, nudná, dokonale neživá pláň rozporcovaná křížem krážem hlubokými kaňony. Byl to skrz naskrz promrzlý, ztuhlý svět, svět naštětěných minerálů, a už při myšlence, že by tu měl žít člověk a bosýma nohama našlapovat po té šedivé drti, mi začínal běhat mráz po zádech.
„Tohle ještě nic není,“ utěšovala mě Majka. „Mohla bych ti ukázat taky infrasnímky těch míst, pod náhorní plošinou jsme zaznamenali rozsáhlé oblasti podzemního tepla, takže jestli žijí v jeskyních, zimou určitě netrpí.“ Okamžitě jsem se do ní zakousl — a co tedy jedí? „Když jsme ochotni hledat tu jeskynní lidi, tak proč bychom nemohli uvažovat o jeskynní zvěři,“ argumentovala Majka. „Neřkuli o mechu, houbách a koneckonců i rostlinstvu, kterému k fotosyntéze stačí infračervené záření.“ Představil jsem si ten život, ubohou parodii na to, co považujeme za život my, úporný, ale neduživý zápas o existenci, obludnou jednotvárnost dojmů, a bylo mi těch domorodců k pláči líto. A prohlásil jsem, že péče o takovou rasu je také úkol patřičně vděčný a ušlechtilý. Majka namítla, že to je něco zcela jiného, že Panťané jsou odsouzeni k zániku a že kdyby nebylo nás, prostě by zmizeli, jejich dějiny by končily, kdežto pokud jde o zdejší společnost, tak je zatím jen pánubohu známo, jestli nás k něčemu potřebuje.
To je náš odvěký spor. Já si myslím, že lidstvo toho ví dost, aby bylo v stavu posoudit, jaký vývoj je historicky perspektivní a jaký před sebou naopak historickou perspektivu nemá. Majka o téže věci silně pochybuje. Tvrdí, že zatím toho víme beznadějně málo. Narazili jsme na celkem dvanáct inteligencí, z nichž tři byly nehumanoidní. Jaké styky nás pojí s těmi nehumanoidními, nemůže zatím zřejmě soudit ani Gorbovskij: Ani on přesně neví, jestli jsme s nimi vstoupili do nějakého kontaktu, nebo ne, a pokud ano, bylo-li to obapolné přání, nebo jsme se vnutili, a pokud jsme se vnutili, mohlo se stát, že nás neberou jako vesmírné bratry v rozumu, ale jako mimořádně vzácný přírodní úkaz, takové meteority s velmi zvláštními charakteristikami. U humanoidů je to mnohem přehlednější: z devíti humanoidních ras jen tři souhlasily mít s námi co do činění alespoň v omezeném rámci, jenže přitom takoví Leoniďané sice ochotně poskytují veškeré informace o sobě, zato naše pozemské velice zdvořile, leč o to kategoričtěji odmítají. Přes očividné výhody kvaziorganických mechanismů, které jsou mnohem racionálnější a ekonomičtější než ochočená zvířata, se tohoto druhu techniky rozhodně zříkají. Proč asi? S velkou chutí a vervou jsme s Majkou řešili problém proč, řádsky jsme se do toho zamotali, nepozorovaně jsme zaujali obrácená stanoviska (což se nám s Majkou stává dnes a denně) a ona nakonec prohlásila, že jsou to všechno bludy a žvásty.
„O to nejde. Chápeš ty vůbec, v čem spočívá stěžejní úkol jakéhokoli kontaktu?“ zeptala se. „Uvědomuješ si, proč lidstvo už dvě stě let usiluje o kontakty, jásá, když nějaký klapne, a málem by se věšelo, když se nic nedaří?“
To jsem přirozeně chápal.
„Jde o studium rozumu,“ řekl jsem. „O zkoumání nejvyššího a nejdokonalejšího produktu vývoje přírody.“
„V zásadě máš pravdu,“ pohladila mě po hlavičce, „ale to jsou jen slova, protože ve skutečnosti nás nezajímá problém rozumu jako takového, ale základní aspekty toho našeho, lidského, jinak řečeno jsme předmětem našeho zájmu zase my sami. Už padesát tisíc let se pokoušíme pochopit, co jsme zač, ale při pohledu zevnitř tuto úlohu nevyřešíme, stejně jako není možné zvednout sebe sama za vlasy. Musíme se na sebe podívat zvenčí, cizíma očima, docela cizíma…“
„A k čemu by nám to bylo, mohla bys mi to vysvětlit?“ zaútočil jsem tvrdě.
„Hlavně k tomu,“ poučila mě, „abychom si rozuměli i jako společenství galaktické, v jaké se lidstvo mění. Jak si například ty představuješ lidstvo za sto let?“
„Jak si ho představuju?“ pokrčil jsem rameny. „Asi stejně jako ty… Konec biologické revoluce, překonání galaktické bariéry, vstup do nulasvěta… dejme tomu široce uplatňované kontaktní vidění, realizace P-abstrakcí…“
„Otázka nezněla, jak si představuješ úspěchy lidstva za sto let. Ptala jsem se, jak vidíš lidstvo samo, až bude o sto let dál.“
Zmateně jsem zamrkal. Neviděl jsem v tom rozdíl. Majka měla v očích vítězoslávu.
„Slyšels někdy něco o Komovových tezích?“ zeptala se. „Slyšel jsi teorii vertikálního pokroku a podobně…?“
„Vertikální pokrok, říkáš?“ Na něco takového jsem si matně vzpomínal. „Počkej… To je ten Borovik, Mikawa… ano?“