„Stanoviště SAP!“ houkl Vanderhoose
„Zde!“
„Připraven?“
„Připraven!“
Řekl bych, že nám to znělo ohromně vojácky.
„Vidíš oba cíle?“ zeptal se už obyčejným hlasem kapitán.
„Ano. Dostanu je oba jediným impulsem.“
„Tak pozor. Čtyřicet stupňů na východ je třetí cíl.“
Podíval jsem se tím směrem, a opravdu, v šalebném polosvitu polární záře se prohýbal a třepotal ještě jeden obrovitý hmyzí knír. To se mi ani trochu nechtělo líbit. Stihnu to, nebo ne? Zbytečné starosti — já to prostě musím stihnout… V duchu jsem si přehrál, jak spouštím impuls a pak dvěma bleskurychlými pohyby otáčím dělo proti třetímu cíli. Jasně, to stihnu.
„Třetí cíl vidím,“ hlásil jsem Vanderhoosemu.
„Výborně,“ pochválil mě kapitán. „Ale to ti povídám, zachovat chladnou hlavu. A pálit jen na můj povel!“
„Rozkazu jsem rozuměl!“ broukl jsem.
Byl jsem si jasně vědom toho, že pokud po naší lodi prásknou nějakým tím… zakřivovačem prostoru, tak už se nějakého povelu těžko dočkám. Nemohl jsem se ubránit jemnému třasu. Bolestivě jsem si stiskl dlaně, abych se ještě vzchopil. Letmo jsem se podíval, jak je na tom Komov. Komov na tom byl víc než obstojně. Opět zaujal původní posez a k obřím knírům byl otočen bokem. Rázem jsem se uklidnil, už proto, že jsem vedle xenopsychologa konečně objevil droboučkou černou postavičku. Až se mi udělalo mdlo.
Co to se mnou najednou je? Mám já nějaké důvody pro takovou paniku? No bože, tak vystrčili kníry… Jsou to řádské kníry, všechna čest, já bych řekl kníry přímo ohromujících rozměrů. Jenže nejspíš to nebudou žádné kníry, nýbrž něco jako antény. Možná nás prostě pozorují. My pozorujeme je a oni nás. Přesněji řečeno nesledují nás, ale především svého odchovance Pierra Alexandroviče Semjonova — jak se mu tu mezi námi vede a zda mu náhodou neubližujem.
Mám-li být upřímný, tak tohle protimeteorické dělo je strašlivá zbraň a tady bych ho rozhodně použil jen velmi nerad. Jedna věc je srovnat se zemí nějaké skalisko, když je třeba vyčistit a upravit přistávací plochu, nebo dejme tomu zavalit horskou soutěsku a vytvořit tak umělý vodojem, a něco docela jiného spustit palbu proti živému cíli… Čertví, jestli už se PMD někdy užilo jako obranného prostředku. Nejspíš ano. Je znám kupříkladu případ, už si přesně nevzpomínám, kde se to stalo, kdy nákladní automat ztratil ovladatelnost, řítil se přímo na základnu a nezbylo než ho odpálit. Pokud mě paměť neklame, vyšetřoval se svého času ještě jeden incident: na jakési biologicky aktivní planetě byla průzkumná loď „vystavena soustředěnému, nezvládnutelnému vlivu biosféry“. Tedy — jestli opravdu byla něčemu takovému vystavena nebo ne, to se podnes neprokázalo, ale kapitán dospěl k závěru, že tomu tak je a vypálil z příďového děla. Spálil pod sebou všechno od obzoru k obzoru, takže přizvaní experti při vyšetřování jen bezradně krčili rameny. Z jejich závěru každopádně vyplynulo, že nejlepší bude, když si ten kapitán dost dlouho nezalétá… Není divu — PMD je děsivý obranný prostředek. Krajní prostředek. Abych takovýmto trudným úvahám nějak unikl, provedl jsem záměry cílů a vypočítal jejich výšku a průměr. Vzdálené byly čtrnáct a půl a šestnáct kilometrů, vysoké pět set a sedm set metrů, hodnoty průměru byly u obou objektů zhruba stejné — u základny asi padesát metrů, na samém konečku tykadla méně než metr. A všechna tři — tedy i to poslední — byla opravdu kloubnatá jako bambusové tyče. Taky se mi zdálo, že na jejich povrchu rozeznávám nějaký pohyb směřující zdola vzhůru, taková peristaltika to byla, ale možná šlo jen o hru nebeského světla. Pokusil jsem se zhodnotit vlastnosti materiálu, z něhož by se dalo něco podobného vyrobit — a dospěl jsem k očividným nesmyslům. Kdybych je tak mohl pořádně prohmatat lokátorem, nebo vyslat strážního průzkumníka pro vzorek, jenže to bohužel nejde. Zatím se neví, jak by objekty na takový zájem reagovaly. A taky to není důležité. Důležité je, že ta místní civilizace je s největší pravděpodobností technologická. Vysoce vyvinutá. Což jsme také měli dokázat. Jasné není jen to, z jakého důvodu se zahrabali pod zem, proč ponechali svou planetu napospas vládě tmy, prázdna a ticha. Ačkoli, každá civilizace přece může mít, a má, o komfortu a pohodlí vlastní představy. Třeba taková Tagora.
„Stanoviště SAP!“ zaječel mi těsně u ucha Vanderhoose, až jsem nadskočil. „Jak vidíte cíle?“
„Cíle vidím…,“ zareagoval jsem automaticky, ale okamžitě jsem se zarazil — kníry nad pohořím byly fuč. „Cíle zmizely,“ konstatoval jsem skleslým hlasem.
„My tam chrápeme, co, stanoviště SAP!“
„Nechrápeme… Ještě teď tu byly, viděl jsem je na vlastní oči…“
„A copak jsi na ty vlastní oči viděl?“ otázal se jízlivý Vanderhoose
„Cíle. Tři cíle.“
„A dál?“
„No… teď tam nejsou.“
„Hm…,“ odtušil kapitán. „Ale ztratily se divně, co o tom soudíš?“
„To ano,“ souhlasil jsem vděčně. „Moc divně. Byly tam, a najednou jsou pryč.“
„Komov se vrací,“ oznámil Vanderhoose. „Uvidíme, třeba z toho bude moudřejší než my.“
Opravdu, Komov ověšený pouzdry se trochu prkenným krokem — musely mu z toho dlouhého sezení pěkně natéct a zdřevěnět nohy — vracel zpět k lodi. Tu a tam se ještě otočil, dalo se předpokládat, že se tak loučí s Pierrem Alexandrovičem, ale samotného Pierra Alexandroviče vidět nebylo.
„Konec poplachu! Všeho nech, ty naše kuchyňko a uháněj ke sporáku. Uvař mu něco horkého a posilujícího, bude určitě promrzlý jak rampouch. Jestli se nemýlím, hlas měl při posledním spojení spokojený, co o tom soudíš, Majko?“
Bleskově jsem se přesunul do kuchyně a začal spěšně připravovat vitamínový punč, kávu a lehkou přesnídávku. Moc jsem se bál, abych nepřišel třeba jen o jediné slovo, které Komov vypustí z úst. Když jsem však doklusal se servírovacím stolkem před sebou do velína, Komov ještě nic neříkal. Stál u stolu, energicky si třel zkřehlé tváře, na stole před ním ležela největší a nejpodrobnější mapa celé naší oblasti a Majka mu ukazovala místa, odkud se vysunuly knírové antény.
„Ale nic tam není, na to bych přísahala!“ tvrdila rozčileně Majka. „Promrzlé skály, stometrové kaňony, vulkanické propasti, ale ani stín něčeho živého. Prolétala jsem nad těmi místy stokrát. Nenajdete tam ani keříček.“
Komov pohlédl na mě, s roztržitým vděkem kývl, sáhl po šálku s punčem, zabořil do něj obličej a začal hlučně usrkávat; přestože se musel málem opařit, s požitkem odfukoval.
„Navíc je povrch terénu příliš křehký,“ pokračovala Majka přesvědčeně. „Takové konstrukce by neunesl. Musí to vážit desetitisíce, možná statisíce tun.“
„No ano,“ přikývl Komov a rázně odložil šálek zpátky na stolek. „Je to moc zvláštní, bezesporu.“ Rychle a s velkou silou si promnul ruce. „Promrzlý jsem jako pes, až na kost,“ oznámil nám. Tohle byl docela jiný Komov, než jakého jsme znali — rudonosý, ruměný, přívětivý, s lesklýma veselýma očima. „Je to divné, mládeži, moc divné. Ale rozhodně ne to nejpodivnější, nač se dá ve vesmíru narazit. Na cizích planetách o všelijaké zvláštnosti nikdy není nouze.“ Žuchl do křesla a slastně natáhl nohy před sebe. „Řeknu vám, že dneska už mě sotva něco překvapí. Za čtyři hodiny jsem vyslechl takové věci… Leccos si samozřejmě budeme muset poctivě prověřit. Ale jsou tu dva přímo fundamentální fakty, které jsou mimo vší pochybnost. Za prvé se náš Špunt… říká se mu tu Špunt… už naučil plynně mluvit a rozumět prakticky všemu, co se mu říká. Je to kluk, který se za celý svůj uvědomělý život ani jednou nesetkal s lidmi.“