„Nejdřív mi prozraď,“ nedal se vyvést z míry Komov, „proč ses tak dlouho schovával.“
„Saprlot,“ vyslovil zřetelně Špunt a přenesl váhu na pravou patu. „Dávno jsem věděl, že lidé přijdou znovu. Čekal jsem, bylo mi zle. Pak jsem viděl, že lidé přišli. Začal jsem přemýšlet a pochopil jsem, že když jim řeknu, tak odejdou a zase bude dobře. Rozhodně odejdou, ale nevěděl jsem kdy. Lidé jsou čtyři. To je velmi mnoho. Dokonce i jeden je příliš mnoho. Ale je to lepší než čtyři. K jednomu jsem vstoupil a v noci s ním rozmlouval. Šššaráda. Tehdy mě napadlo, že jeden člověk mluvit nemůže. Přišel jsem ke čtyřem. Bylo moc veselo, hráli jsme si s obrazy, běželi jsme jako vlna. Zase Šššaráda. Večer jsem viděl, že jeden sedí sám. Přemýšlel jsem a pochopil, že čekáš na mě. Šel jsem k tobě. Sssicilská žežulka! Takhle to bylo.“
Mluvil ostře a trhaně, Komovovým hlasem. Jen výrazy a slovní spojení postrádající na první poslech jakýkoli smysl pronášel tím neznámým zvučným barytonem, Ruce a prsty ani na okamžik nezůstávaly v klidu a on sám se taky neustále pohyboval, ty pohyby byly bleskurychlé a zároveň je charakterizovala jakási nepostřehnutelná vláčnost, jako by se z jedné pózy do druhé doslova přeléval. Byla to fantastická podívaná — důvěrně známé stěny jídelny, vanilková vůně koláčů, všechno takové domácké — a ve zvláštním nafialovělém světle imitujícím místní jasný den se pohybovala plavně ohebná a bleskurychlá maličká stvůrka. A na panelu hořel jasný znepokojivý rubín.
„Jak jsi mohl vědět, že lidé přijdou,“ zeptal se Komov.
„Přemýšlel jsem a pochopil jsem.“
„A neřekl ti to třeba někdo?“
„Kdo? Kameny? Slunce? Křoviny? Jsem sám. Jen já a mé obrazy. Ale ty mlčí. S těmi si mohu jen hrát. Ne, lidé přišli a odešli.“ Rychlým pohybem přesunul několik listů na podlaze. „Zamyslel jsem se a pochopil — přijdou zas.“
„A proč ti bylo zle?“
„Protože lidé.“
„Lidé nikdy nikomu neškodí. Lidé chtějí, aby všude bylo dobře.“
„Já vím,“ odpověděl Špunt. „Už jsem přece říkal — lidé odejdou a bude dobře.“
„Z jakých lidských činů je ti zle?“
„Ze všech. Když tu jsou nebo mohou přijít, je špatně. Když odejdou navždy, bude dobře.“
Rudé světýlko na pultu diagnostéru mi provrtávalo duši i mozek. Neudržel jsem se a nenápadně jsem Komova pod stolem kopl. „A jak ses dověděl, že když lidem řekneš, tak odejdou?“ zeptal se Komov, jako bych byl vzduch.
„Věděl jsem, že lidé chtějí, aby bylo dobře.“
„Ale jak ses to dověděl? Přece ses s lidmi nikdy nesetkal.“
„Hodně jsem přemýšlel. Dlouho jsem nechápal. Pak jsem pochopil.“
„Kdys to pochopil? Už dávno?“
„Ne, nedávno. Když jsi odešel od jezera, chytil jsem rybu. Moc mě to překvapilo. Ryba kdovíproč umřela. Začal jsem přemýšlet a pochopil jsem, že rozhodně odejdete, když vám řeknu.“
Komov si skousl spodní ret.
„Usnul jsem na břehu oceánu,“ spustil najednou úplně jinak. „Když jsem se probudil, spatřil jsem na mokrém písku stopy lidských nohou. Popřemýšlel jsem si a pochopil jsem — když jsem spal, prošel kolem mě člověk. Ale jak jsem se to dověděl? Člověka jsem přece neviděl, viděl jsem jen stopy. Přemýšlel jsem. Předtím tu stopy nebyly, teď tu jsou; to znamená, že se objevily, když jsem spal. Jsou to lidské stopy, a ne stopy vln, ne stopy kamenů, které se skutálely z hor. To znamená, že kolem prošel člověk. Takhle my přemýšlíme. A jak přemýšlíš ty? Zničehonic přiletěli lidé. Ty o nich nic nevíš. Ale popřemýšlel jsi a pochopil, že rozhodně navždy odletí, když s nimi promluvíš. Takhle jsi přemýšlel?“
Špunt dlouho uvažoval, asi tak tři minuty. Na tváři a na jeho prsou se znovu strhl křepčivý tanec svalů. Obratné prsty pohybovaly pomačkanými lístky a přesouvaly je. Pak odkopl hromádku nohou a prohlásil zvučným barytonem:
„To je mi otázka. Bim-bam-bram-boračka!“
Vanderhoose ve svém koutě uštvaně zakašlal a Špunt se na něj v mžiku přeorientoval.
„Fenomenální!“ zvolal barytonem. „Vždycky jsem se tě chtěl zeptat, proč máš ty dlouhé vlasy na tvářích.“
Zavládlo mlčení. A já viděl, jak rubínové světýlko zhaslo a vystřídala je příjemná zeleň příjemnější kontrolky.
„Odpovězte mu, Jakove,“ vybídl kapitána přívětivě Komov.
„No…,“ zrůžověl v rozpacích Vanderhoose. „Jak bych ti to řekl, můj milý hochu…“ Bezděčně si licousy zušlechtil. „Je to hezké, líbí se mi to… Podle mého názoru je to postačující vysvětlení, co o tom soudíš?“
„Hezké… líbí…,“ opakoval Špunt. „Zvonečku!“ vyslovil najednou něžně. „Ne, nevysvětlils mi to. Ale to se stává. Jenom si říkám, proč zrovna na tvářích. Proč ne třeba na nose?“
„Na nose by to pěkné nebylo,“ poučil ho Vanderhoose. „A taky by mi při jídle lezly do pusy…“
„To je pravda,“ souhlasil Špunt. „Ale na tvářích se ti zase musejí zachytávat za větvičky, když prolézáš křovím. Mně se moje vlasy chytají vždycky, a to je mám jen nahoře.“
„Hm,“ připustil Vanderhoose. „Abych pravdu řekl, křovím prolézám málokdy.“
„Ani to nezkoušej,“ poradil mu Špunt. „Bude tě to bolet. Čížci v čočce.“
Tentokrát se milý kapitán k žádné odpovědi nevzchopil, ale podle všeho byl spokojen. Na indikačním štítku dál svítila zelená, Špunt viditelně pustil z hlavy všechny své starosti a náš čacký kapitán, který měl děti velmi rád, se v duchu nepochybně rozplýval dojetím. Navíc mu muselo nesmírně lichotit, že jeho licousy, které se až do této chvíle stávaly povýtce terčem jalových šprýmů, sehrály v úvodní fázi kontaktu tak významnou úlohu. Ale mezitím už došlo i na mě. Špunt mi zpříma pohlédl do očí a vyhrkclass="underline"
„A co ty?“
„Co já?“ snažil jsem se ve zmatku získat čas, a vybafl jsem proto dost agresivně.
Komov mi okamžitě a s neskrývaným potěšením kopanec vrátil.
„Mám k tobě jednu otázku,“ prohlásil. „Vždycky jsem ji měl. Ale ty ses bál. Jednou jsi mě div nezahubil — zasyčel jsi, zařval a praštil mě vzduchem. Běžel jsem až ke kopcům. A to velké, teplé, se světýlky, jak to narovnává hlínu — co to je?“
„Stroje,“ řekl jsem a odkašlal si. „Kybeři.“
„Kybeři,“ zopakoval Špunt. „Jsou živí?“
„Ne,“ odpověděl jsem. „Jsou to stroje. My jsme je udělali.“
„Udělali? Takové velké? A pohybuje se to? Fenomenální. Ale vždyť jsou velcí!“
„Míváme ještě větší,“ pochlubil jsem se.
„Ještě větší?“
„Mnohem větší,“ přidal se Komov. „Větší než ledovec.“
„A ti se taky pohybují?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou Komov. „Ale přemýšlejí.“
A začal mu vysvětlovat, co jsou to kybernetické stroje. Bylo pro mě velice těžké usuzovat na podstatu jeho duševních pochodů. Kdybychom mohli vycházet z předpokladu, že taková hnutí jsou vyjadřována tělesnou aktivitou, vypadalo to na to, že je téměř omráčen. Zmítal se po jídelně jako kocour Toma Sawyera, který si lokl žaludečního likéru. Když mu Komov objasnil, proč se mí kybeři nedají považovat za živé ani za mrtvé, vyškrábal se na strop a vysíleně se tam zavěsil, přisátý k plastikové ploše chodidly i dlaněmi. Sdělení o mamutích strojích, které přemýšlejí rychleji než lidé, počítají rychleji než lidé, zkroutilo Špunta do koblížku, pak ho zase rozvinulo, vymrštilo z jídelny na chodbu a zase ho vrátilo zpět k našim nohám, celého zmučeného, funícího, zoufale se pitvořícího a příšerně koulejícího ohromnýma temnýma očima. Nikdy dřív a nikdy potom jsem neměl příležitost setkat se s pozornějším posluchačem. Smaragdová kontrolka na panelu zářila jako kočičí oko a Komov mluvil a mluvil, vyjadřoval se v přesných, jasných a na nejvyšší míru prostých větách, hovořil skoro bezbarvým plynulým hlasem a jen čas od času do svého projevu vsouval vějičky typu „Podrobněji si o tom pohovoříme později“ nebo „Ve skutečnosti je to mnohem složitější a zajímavější, ale ty bohužel zatím nevíš, co je to hemostatika".
Sotva skončil, Špunt skočil do křesla, objal si dlouhýma žilnatýma rukama ramena a zeptal se:
„A dalo by se to udělat tak, abych mluvil a kybeři mě poslouchali?“
„To už jsi udělal,“ ujistil jsem ho.