„Dobrý den, Sergeji, dobrý den!“ ozývaly se děti radostnými hlásky, „hrály jsme si před tvými okny.“
Vzbudilo ho ostré zadrnčení zvonku. V první chvíli nevěděl, kde je a co se s ním děje. V hlavě cítil tupou bolest. Stromy, keře, lidi i auta na dálnici, všechno, kam až dohlédl z okna, chápal jako prodloužení snu, jehož začátek se ztrácel kdesi v jeho chlapeckém dětství. Také tehdy stejně tak jako teď, chodci, jejich tváře, proudy vozů na silnici i nebe pokryté mraky se rozplývaly v mléčné ranní mlze. Tlumené světlo v pokoji, kroky i hlas babičky doléhající sem z kuchyně. Ráno, zvonek budíku, čas jít do školy. Pospěš si, přijdeš pozdě! Ach, jak se mu nechtělo vstávat! Ještě alespoň chvilenku si poležet! Co ale dělat, když ta milá zlatá babička z něj co nevidět nemilosrdně strhne přikrývku.
Když se oblékal, ozval se opět naléhavý hlas zvonku. Z ulice sem bylo slyšet hlasy lidí a dětí, tlumený hluk motorů, ozvěny probouzejícího se velkoměsta.
Sergej došel ke dveřím a otevřel. Muž za dveřmi byl oblečen do sportovního nepromokavého pláště a vypadal po ránu svěže. Zdálo se, že nespěchá, snad si uvědomoval nevhodný čas k návštěvě. Pak se představiclass="underline"
„Jmenuji se Volin a pracuji na kosmodromu. Promiňte, že ruším tak po ránu,“ odkašlal si, „ale ta věc je opravdu naléhavá. Týká se vašeho návratu. Některé okolnosti,“ odmlčel se, jako by hledal vhodná slova, „něco kolem toho nám není jasné. Asi se vám to bude zdát nezvyklé, ale leccos nám budete muset upřesnit.“
.,Prosím. A o co vlastně jde?“
„Pamatujete si přesnou dobu přistání?“
„Deset hodin dvanáct minut.“
„Přiletěl jste Rackem?“
„Ovšem.“
„Číslo přistávací plochy?“ To znělo jako výslech.
„Devět. Co je, co se stalo?“
Volin neodpovídal. Sergej už toho měl právě dost. Nejdřív ho nešetrně vzbudí a teď ho vyslýchá, jako by se něčím provinil. Pak ho napadlo, že je to vážné, když se ten člověk ani předem telefonicky neohlásil. Určitě to je záměr, chtěl ho překvapit nepřipraveného.
„Řeknete mi už konečně, co po mně chcete?“ vybuchl.
„Jde o tuhle maličkost,“ začal zvolna klidným hlasem muž, „že devítka je prázdná.“
„Cože?“
„Prostě na přistávací ploše číslo devět se nenachází žádná raketa,“ pokračoval nevzrušeným hlasem.
„A kde tedy je?“ téměř vykřikl Sergej. Ten člověk si z něho snad dělá blázny. Je to hloupý vtip, nebo ho chtějí nachytat. Přece ví, kam dosedl jeho Racek.
„Nikde. Ztratila se.“
Zase ten ledabyle klidný, téměř urážlivý tón.
„To je přece nesmysl, chcete mi snad namluvit, že jsem Racka někam zašantročil? Prodal cizí nepřátelské mocnosti? Nebo ho mám v kufru?“
„Určitě ne,“ řekl ten člověk. „On totiž vůbec nepřistál.“
„Co to povídáte?“
„Racek vůbec nedosedl.“
Sergeje zamrazilo. O takových způsobech výslechu už slyšel a věděl, co to může znamenat. Jen klid, řekl si, určitě jde o omyl. „Tak tedy podle vás jsem přišel pěšky?“
„To musíte vy vědět nejlíp.“
Sergeje se zmocnil zvláštní pocit neskutečnosti. V hlavě mu bušil kolotoč vzpomínek, dojmů a úvah. Díval se na Volina, ale jeho tvář se mu začala vzdalovat a hlas zněl jakoby ze studně. To je tím, že se dobře nevyspal. Už od včerejška ho ta hlava zlobí. Jak jen si mohl myslet, že to děvčátko se švihadlem je Elka, vždyť ta už musí být dospělá. Obličej Volina se mu opět přiblížil. Soustředěným a pevným pohledem zkoumal Sergeje. Jeho vážné, hnědé oči byly zpola přimhouřené.
„Představte si takovouhle situaci,“ řekl Volin a opřel se pohodlněji o opěradlo židle. „Objeví se kosmonaut. Náhodou už ráno víme, že je doma. Ale jeho raketa nepřistála. Na žádnou z přistávacích ploch nedosedla. Nikdo nezaznamenal přistání, ani radiolokátor, ani člověk. Co byste nám na to řekl?“
Volin zmlkl a obrátil se ke svému protějšku. Sergeje najednou naplnil nezvyklý pocit lehkosti, jako po požití většího množství alkoholu, všechno kolem plulo v bílých obláčcích, Volinova tvář se zahalovala a pomalu se začala podobat měsíci v úplňku. Chtělo se mu smát. Tak dobrá, když si začal, tak si to spolu rozdáme.
„Co mi to tady vyprávíte? Myslíte, že vám na tohle naletím? Kde má ta raketa být, podle vás?“
Volin neodpověděl. Jeho ostrý pohled budil v Sergejovi neodolatelné nutkání k smíchu. „Jestli chcete ze mě udělat blázna, tak vás ujišťuju, že se vám to nepodaří. V živote jsem se necítil zdravější, než jsem teď.“
Volin pořád mlčel, jeho výraz Sergeje bavil. „Tvrdíte tedy, že Racek nepřistál. Pak mi to jistě neodmítnete dokázat. Předpokládám, že ještě teď stojí na ploše nebo je odsunut do hangáru. Pojeďme spolu na raketodrom!“
Volin souhlasil a oba vstali. Zanedlouho dojeli jeho vozem k raketodromu. Vystoupili, Sergej prošel důvěrně známou cestou do budovy a pak se dali dlouhou zasklenou chodbou končící u startovací plochy.
Byl obyčejný, pošmourný všední den. Volin zůstal stát u zábradlí. Asi sto metrů opodál lidé v kombinézách připravovali ke startu raketu nezvyklého tvaru. Sergej se zastavil a podíval se na ni. V životě takový tvar neviděl, musel přiznat, motory měla raketa skutečně mamutí. Mezi betonovými čtverci vyrážela tráva. Od teplovodního potrubí se zvedal horký vzduch. Vzdálený les podobný zelené, větrem rozevláté stužce se ztrácel na obzoru. Startovací plocha devět byla prázdná, jen vítr kutálel po betonu kus nepotřebného plechu.
Sergej najednou pochopil, že mu Volin nelhal. Nelhal, tedy to nebyla past na něho, pokus zmást ho, byla to pravda. Ale jestli je pravda tohle, pak se musely některé události odvíjet jinak, než počítal, to bylo Sergejovi tak jasné, jako by spustil druhý program v počítači. Kde byl ale začátek? A v duchu najednou uviděl na displeji červené vodotrysky protuberancí tak zblízka, téměř jako ten les na obzoru. Rozžhavený hvězdný vítr hnal za zádí rakety světelné mraky, horké vibrující vichry, jako by se v zapálené peci spalovali zlatistí hadi. Bylo to možné, že jeho návrat je jen článkem v řetězu těch událostí? Dobře ví, jakou daň ho to stálo. Snažil se vzpomenout si, co se s ním dělo po přistání. Stále a stále se ocital na té cestě pro pěší vedoucí podél asfaltové silnice. Chlapec s bílým psíkem, Elka, ale to přece nebyla Elka…
Sergej pomalu došel k místu, kde včera sestoupil z palubních schodů na zem. Beton skutečně nenesl nejmenší stopy po přistání. Volin na něho zavolal.
„Co je?“
„Hned se vraťte,“ houkl. „Tam nesmíte!“
Ten Volin. Jak na něho vůbec přišel? S kým o něm mohl mluvit, když od včerejška neviděl nikoho, jen toho chlapce s pejskem, napadlo ho.
Přitom se Sergej blížil po betonové ploše k Volinovi. A zase se setkal s jeho pátravým pohledem.
„Co jste tam tak dlouho dělal?“ zeptal se Volin.
„Přemýšlel jsem.“
„Jak se cítíte?“
Otázka se Sergejovi nelíbila. Proč se k čertu zajímá, jak se cítí? Mlčel tedy, a když nasedal k Volinovi do vozu, zahučeclass="underline" „Dovezete mě domů?“ Podle Volinovy vyhýbavé odpovědi to domů ještě nemělo být, napřed se měl Sergej stavět někde, kde ho už čekají. Plný tísně sledoval jízdu. Město poznával, ale zase je neznal, některé domy zmizely.