Oleksandr Kostiuk
ZLATÉ VČELY
Toho dne, na který s přibývajícími léty stále bolestněji vzpomínám, přijel záhy, sotva se rozednilo. Hned jak jsem ho spatřil, pochopil jsem, že se něco přihodilo.
Seznámili jsme se náhodou tam na Triadě v malém městečku u Velkých jezer téměř na sklonku chladného léta. Dodnes si vzpomínám na všechny podrobnosti, když se v posledním týdnu prázdnin jeho rodina nastěhovala do naší ulice. Bylo to na rozhraní léta a podzimu, kdy se dny krátí, na stromech už tu a tam žloutlo listí a z polí, táhnoucích se podél lesa, se svážely čerstvě vykopané brambory.
Za několik dnů se ukázalo, že spolu budeme v jedné třídě, a tak jsem po cestě do školy začal k nim docházet a na lavici u kamen jsem čekal, až dopije svou kávu.
A pak jsme zamlženým ránem prchali dlážděným chodníkem k hlavnímu náměstí, kde vedle autobusové zastávky se krčila stará škola, zbudovaná ještě za časů, kdy naše městečko bylo malou vesnicí.
Jakmile jsem se s ním blíže seznámil, ihned jsem rychle zapomněl na své bývalé kamarády. On se kromě mě také s nikým nepřátelil. Povahou jsme byli naprosto rozdílní a snad pravé proto naše přátelství bylo tak silné. Přetrvalo i četné klukovské bitky a rvačky, kdy se užuž zdálo, že mu bude konec.
On byl malý domácí kutil, stále nad něčím koumal, zajímala ho radiotechnika, hrál si rád s integrovanými obvody. Já, pro něhož byla technika španělskou vesnicí, jsem se vůbec v těchhle věcech nevyznal, a tak jsem sedával vedle něho a spokojeně si něco maloval, nebo se probíral kupou starých časopisů, kterých se u nich našly celé hromady.
Přemýšlím, zda jsme si spolu také povídali. Jistě. Ale zvláštní je, že si nemohu v paměti vybavit, o čem jsme se spolu nejvíce bavili. Z těch dob mi na celý život zůstal především pocit podivuhodného, všenaplňujícího klidu, pohody a tepla vonícího teplým kouřem.
Nic takového jsem nenašel v panelácích s ústředním topením, kde jsem žil s rodiči. Není divu, že větší část volného času jsem strávil u něho v podkrovním pokojíku, který jako by už patřil nám oběma.
Teď, když si vzpomínám na ty dávné časy, vidím, že můj život od té doby už nebyl tak bohatý na večery plné pohody, nepočítám-li v to ovšem poslední léta strávená tady na Danae.
Ve čtrnácti jsme se oba zamilovali. On do děvčete z naší třídy, dcerky listonošky, tiché a nenápadné, a já do dívky ze sousedství, o rok mladší, než jsem byl já. Během léta náhle dospěla v tak půvabnou krasavici, že se za ní kdekdo mimoděk ohlédl. Zajímavé bylo, že přitom on, jak byl neúnavný ve vyhledávání různých vzrušení a zábav, se opravdu s tou dívkou za několik let oženil a žil s ní šťastně až do toho osudného dne, kdy za mnou přišel za svítání. Každý si myslel, že já jsem naopak stálejší a vždycky zůstávám věrný tomu, co jsem si oblíbil, a přece jsem svou dívku zanedlouho opustil a od té doby jsem se vícekrát zamiloval.
Jak čas ubíhal a my dorůstali, stále častěji jsem se zamýšlel nad tím, co nás čeká v budoucnu. On dobře věděl, že bude elektrotechnikem, já si dosud nebyl jistý ničím. Jednou jsem chtěl být malířem, pak učitelem, později pediatrem. Mým úvahám a pochybnostem udělal konec můj bratranec, který pracoval v Ústředí pro kosmické lety.
Dobře si pamatuji ten den, kdy celí rozpačití jsme pozvali hosta k nám do mansardy. Kvečeru přišel ve své elegantní uniformě a naše dětské sny a plány se rozplynuly pod dojmem jeho vyprávění.
Ráno, když v kamnech doutnaly poslední uhlíky, nadiktoval nám bratranec žádost o přijetí do Institutu pro školení kosmických pilotů a den poté s ní odcestoval. Při loučení se zatvářil spiklenecky a zanechal v nás dojem, že všechno dobře dopadne.
Po několika měsících došly na poštu v naší čtvrti dva dopisy v jasně modrých obálkách s razítkem Ústředí pro kosmické lety. Bratranec nás v nich ujišťoval, že naše žádosti jsou kladně vyřízeny a že máme čekat na výzvu k přijímací zkoušce.
Toho dne jsme to oba řekli doma. Žil jsem tehdy už jen s otcem a ten proti mé volbě nic neměl. Jen se zeptaclass="underline"
„A co tvoje malování?“
V necelých sedmnácti letech jsem už měl za sebou několik úspěšných účastí na výstavách mladých výtvarníků a rodina nepochybovala, že moje tužby směřují k Akademii výtvarných umění. Odpověděl jsem mu mlčením a už nikdy jsem se s ním k tomu tématu nevrátil.
Když jsem pak později o všem přemýšlel a uvažoval, proč vlastně jsem se vzdal umělecké dráhy, pro niž jsem měl nesporné předpoklady, vidím hlavní příčinu v tom, že mi vždy šlo všechno příliš hladce. Ztrácel jsem zájem.
Jeho rodiče byli proti, a tak jednoho zimního večera, dva dny před odjezdem do Institutu, se odstěhoval k nám.
Po absolvování školy jsme oba hned dostali umístěnku do Výboru pro výzkum rud a kovů a téměř dva roky jsme létali na znamenitém Eldorádu, kterému tehdy velel Dick Travers, známý Velký Dick, který objevil zlato na Tomatse. Práce se nám líbila a byla výborně placená.
V těch létech, bohatých na úspěšné lety do vesmíru, jsme se stali předmětem závisti mnohých lidí. Mám-li být upřímný, bylo nám to lhostejné. Stýkali jsme se s úzkým okruhem přátel, kteří jako my stáli na ostří nože a byli nám tak tím blízcí. Byli jsme mladí, čekala nás řada nekonečných slunných dnů, které nepochybně splní naše touhy po dobrodružství, slastech života a uspokojí naše sny.
Tenkrát jsme se my, naivkové, domnívali, že nám patří celý svět. Vydělávali jsme spoustu peněz, za pár dní volna mezi lety jsme dovedli promrhat tisíce, částku, za kterou moje rodina musela žít půl roku.
Nešetřili jsme. Proč taky, když před námi bylo ještě tolik cest? Uvažuji o tom, zda se dá říci, že jsme peníze milovali. Myslím, že ne, byly nám stejně lhostejné, jako zlaté hrudky, které Eldorádo z Tomatse dováželo na Triadu.
Život nás naučil, že každý z nás je bez tohohle žlutého kovu ničím, pouhou nulou a připadalo nám samozřejmé, že lesk zlata nás nikdy neopustí…
Na Eldorádu jsme nalétali povinnou zkušební dobu jako třetí velitelé posádky, a pak jsme ve třiadvaceti letech přešli na Dianu. Bylo to možné jen díky bratranci, který tam někde nahoře řídil nitky naší kariéry, a tak osud s jeho pomocí nám byl příznivý a budoucnost otevřená.
Diana byla kosmická loď stejné kategorie jako Eldorádo, navíc ale novější série. Jedinou předností starého Eldoráda byla jeho výborná pověst, odlesk slávy jeho legendárního velitele.
Tehdy jsme ještě nevěděli, že osud nám dá první výstrahu. Při našem prvním letu Diana havarovala, jakmile dosedla na základnu. Zahynulo přitom patnáct lidí z posádky. Samí schopní a stateční chlapci, kteří jako my, by byli šli jeden za druhého do ohně. Poprvé tváří tvář smrti jsme pochopili, že život je příliš vysoká daň za kousek lesklého kovu. Poprvé jsme poznali, že tenhle způsob života není přesně to, co jsme si vysnili. Zatoužili jsme po tichu a klidu, širokém a všenaplňujícím, který jsme prožívali jako děti v pološerém podkrovním pokojíku, kdy jsme do teplých kamen přikládali mrazem zledovatělé klestí.
Výraznou vlastností lidí žijících na Triadě, kterou nepokrytě stavěli na odiv, bylo mamonářství, závist a lhostejnost k osudu druhých. Jediným ostrůvkem v tom světě netečných, nevraživců a chamtivců a trvalá hodnota z dob dětství byla vzpomínka na naši mansardu. Kupodivu dům ještě stál a on měl ještě právo používat podkrovní místnost. A tak jsme se z pohodlných bytů ve věžácích vraceli opět do malého pokojíku a já jsem se stejně spokojeně probíral hromadou zažloutlých, prachem pokrytých časopisů ležících v koutě.