Podzim minul rychle a nepozorovaně. Mokrý, šedý sníh každé ráno poprášil dlažbu chodníku. Řeka se dosud nepokryla ledem, tichá voda v ní byla černá a chladná.
V lednu nám přišla výzva, abychom se dostavili do Výboru, a tak jsme ještě téhož dne odjeli, aniž bychom tušili, že návrat do kouzelné pohádky našeho dětství navždy skončil.
Všechny peníze jsem ponechal otci. Před odjezdem jsem náhle pochopil, jak je v tomhle městě i na celém světě osamělý, uvědomil jsem si, že kromě mě už nikoho nemá. Zmocnilo se mě dojetí, chtěl jsem ho obejmout, ale nemohl jsem překonat ostych. Nikdy jsem neuměl dávat najevo své city, a tak jsem ho jako vždy jen přátelsky políbil na tvář.
Tehdy jsem nevěděl, že je to naše poslední setkání, že za několik měsíců už nebude naživu.
Velký svět, kam jsme-se vrátili, byl stejný, nezměněný. Hlučný a bezstarostný, nabízel všechno, po čem mladý člověk mohl zatoužit a chtěl jen jedno — peníze. Ty jsme však poprvé v životě neměli. Ve Výboru nám dali zálohu na účet příštího letu, z níž jsem vetší část poslal otci.
Dianu opravili, už se prováděly závěrečné letové zkoušky a každý člen posádky měl hromadu práce. Času nebylo nazbyt, poprvé za několik měsíců se nabízela spásná možnost vrhnout se opět střemhlav do práce a na nic jiného nemyslet. Oprava elektronického zařízení se protáhla a my startovali až v polovině března, kdy už začínalo jaro.
Oba jsme letěli jako druzí velitelé posádky rakety směřující do Velkého Kosmu. Tehdy nás osud varoval podruhé. Let byl opět neúspěšný a nás opustila víra v naši šťastnou hvězdu, přesvědčení, že se svět točí kolem nás, bylo pryč.
Zlato, které kdysi samo padalo do našich otevřených dlaní, nás teď bůhvíproč nechalo na holičkách.
Eldorádo, startující dříve než Diana se také vrátilo s prázdnou a Dick Travers přestal chodit mezi lidi.
Ceny žlutého kovu rázem stouply a narůstaly den ze dne. Sloupce novin věnované informacím ze společenského života už nestačily otisknout všechny aféry spojené s vyhlášením úpadku známých firem a přinášely jen obecný přehled nejkřiklavějších skandálů.
Pak přišla zpráva o otcově smrti. Můj plat sotva stačil na zaplacení předchozí zálohy. Musel jsem si půjčit, abych mohl odjet na pohřeb.
Po příjezdu jsem se dozvěděl, že banka, jejímž podílníkem byl otec, zkrachovala druhého dne po oficiální zprávě, že Eldorádo a Diana se vrátily bez zlata. Otec zůstal bez haléře, protože malou hotovost už vyčerpal, ale o své situaci mě neinformoval. Zprvu si něco vypůjčil, pak něco prodal a později sklíčený, psychicky i fyzicky vyčerpaný přestal vycházet. Když pak sousedé zjistili, že třetí den už nemá osvětlená okna, vylomili dveře a našli ho v beznadějném stavu ležet v posteli. Přes přivolanou lékařskou pomoc ho nebylo možné už zachránit.
Pro mne byla jeho smrt velikým šokem, nemohl jsem pochopit, jak v dnešní době může člověk mezi lidmi zemřít hlady.
Všechny mé vypůjčené peníze padly na pohřeb a pomník na hrob, krásný a nákladný. Pak jsem prodal dům, vrátil se a vyhledal na Výboru jeho. Předpokládal jsem, že dosud nikam nevycestoval. Dlouho jsme spolu rozmlouvali a pak se mi podařilo přesvědčit ho o tom, že bychom měli nastoupit práci k nákladním transportům.
Mnohem výhodnější by bylo samozřejmě zůstat nezaměstnaným pilotem Výboru než křižovat Malým Kosmem s dopravní raketou. Do oddělení nákladní dopravy přicházeli ti z pilotů Velkého a Středního Kosmu, kteří neměli naději na něco lepšího. Mezi piloty stál Úsek nákladních transportů na poslední příčce žebříčku.
V té době byl už ženatý s dívkou, naší bývalou spolužačkou ze školy tam v městečku u Velkých jezer, a právě čekali dítě. Věděl jsem, že delší dobu bez peněz to nevydrží a doufal jsem, že přistoupí na můj návrh. Přál jsem si pracovat s ním, spojovalo nás pouto přátelství z dětství, byl mi nejbližší.
V té době se na nás opět usmálo ztracené štěstí. Pozvali nás na Eldorádo, které mělo před sebou velkolepý letový projekt. Zřejmě opět stál v pozadí můj bratranec v roli dobrého bůžka. Osud nám však ani tentokrát nepřál, štěstí se nás jen tak v letu dotklo svým křídlem a opustilo nás. Měli jsme se my, nechápaví, konečně přesvědčit, že Eldorádo není povoláno nás vymanit z nesnází.
Startovali jsme za deštivého rána bez doprovodu hudby i bez velkohubých proslovů s vědomím, že vkládáme do tohoto letu všechno. Na raketě jsme kdysi začínali a znali jsme tam všechno. Rozumí se všechno kromě kapitána. Slyšeli jsme už o něm, ale nebyl to Velký Dick.
Dick Travers poprvé za dvacet let opustil řídící kabinu. Povídalo se, že se usadil s rodinou na západním pobřeží, ohradil se od ostatního světa tři metry vysokou kamennou zdí a vyměnil velení hvězdných letů za hrábě a lopatu.
Nikdo z nás, kdo znal kapitána, nechtěl věřit, že Dick Travers, před nímž hodně pilotů smekalo, se začal rýpat v pohnojené půdě. Ta činnost se nijak neslučovala s řadou zlatých a diamantových hvězdiček zdobících jeho sváteční stejnokroj, v těch málo dnech, kdy jej oblékal.
Teď bych ho chápal, ale tehdy jsem tomu nerozuměl.
Štěstí opustilo Eldorádo stejně náhle, jako ho opustil kapitán.
Ještě dvakrát jsme se plni elánu pustili za zlatem do vesmíru a Výbor, nejvýznamnější z institucí na Triadě, přestal existovat.
Něco málo peněz, které jsem si vydělal, stačilo opět jen na zaplacení dluhů.
V té době jemu už dorůstal syn.
Rozhodli jsme se tedy definitivně a šli pracovat na transportní rakety, kde platy byly mizerné, ale jisté. Viděli jsme se zřídkakdy, oba jsem létali na jiných trasách.
Po nějakém čase jsem se oženil a pozval ho i s rodinou na svatbu. Toho večera jsme si hodně zavzpomínali a přiznávám, že nám nebylo nejveseleji. Pak jsme se několik měsíců neviděli a později, když jsme se setkali na dispečerském středisku, jsem ho sotva poznal, jak se změnil, A rozpačitý úsměv na jeho tváři mě ubezpečil, že totéž se stalo se mnou. Prostě jsme se unavili, zestárli a oba jsme přestali věřit v nádhernou, růžovou budoucnost. Jemu se, jak se přiznal, stýskalo po rodině, a protože jsme uměli jedno, a to létat, nebylo pro nás místo na zemi. Připomněli jsme si zase blažené dny dětství, naše plány a nadšení a poprvé nás překvapila myšlenka, že stáří nám není už tak vzdálené.
Minul měsíc a dostal jsem od něho dopis. Nabízel mi to, co se zdálo už navždy ztracené. Cihlový dům s mansardou, tichá mrazivá rána, tmavou vodu v řece plné ryb a večery plné klidu. Nabízel mi svět vysněný v dlouhých měsících za hvězdných letů.
Zkrátka navrhoval mi, abychom spolu utekli.
Opustit tenhle šílený svět zamořený dychtivostí po zlatě, který byl lhostejný k lidským osudům a kořil se jen bůžku ze žlutého kovu… Utéci někam, kde si znovu uvědomíme svou lidskou důstojnost, neopakovatelnost lidského ducha, kde se v srdci opět uvelebí kouzlo míru a jistoty.
Planeta Danae byla na hranici Nového Kosmu. Byla to planeta stejné skupiny jako Triada, objevená před čtyřiceti lety výsadkovou raketou Ptolemaius. Tehdy nevzbudila valnou pozornost. Udivovala jen stříbřitě modrou trávou, která zůstávala celé léto svěží, nepovadlá a divoce voněla za nocí, kdy na nebi vycházely dva měsíce.