Po čtyřiceti letech se ukázalo, že z trávy je možno vylouhovat éterické oleje, které jsou vynikající surovinou pro průmyslovou výrobu parfémů.
Parfém značky Modrý sen se stal ihned šlágrem sezóny. Trávu se snažili pěstovat také na Triadě, ale pokus byl neúspěšný. Blankytná tráva odmítala růst jinde než na Danae. Nevydržela znečištěné prostředí a pak také, musela se sklízet pouze ručně a před západem slunce.
Cena za Sen stoupala a brzy stála jedna lahvička tolik, co vydělal pilot transportní rakety za dva týdny.
Tráva se dovážela na Triadu neplánovaně, přivážely ji rakety, které tu a tam prolétávaly kolem Danae. Zavedení pravidelných letů by nebylo ekonomické.
A tak se firma, která měla monopol na průmyslové využití modré trávy, rozhodla provést nábor pracovníků, kteří by zpracovávali trávu na místě. Třikrát za rok by na Danae přistála dopravní raketa, přivezla zásoby a odvezla konzervovanou trávu na Triadu k dalšímu zpracování. Doufalo se, že časem bude možno vyrábět extrakty Modrého snu přímo na Danae. Firma se zavazovala platit veškeré výlohy spojené s přesídlením pracovníků a jejich rodin, ale současně je zavazovala, že se nesmí vrátit zpět na Triadu, nebo pracovat na Danae v jiné oblasti.
Konkurenti firmy prohlásili, že se to podobá vydírání, s tím rozdílem, že lidé na smlouvu přistupují dobrovolně.
Nábor byl úspěšný, ale zájemci podléhali přísnému výběru a byli přijati jen ti nejvhodnější. Těžko bychom se dostali do seznamu nebýt toho, že jsme se přihlásili jako jedni z prvních.
Za rok přistály na Danae čtyři vesmírné lodi s novými usídlenci. Místo, kde byla založena kolonie, leželo v půvabném údolí tiché řeky. Právě zde rostla svěží tráva a v řece i blízkém jezeru se proháněly ryby.
Před přistěhovalci se objevil ráj. Neuběhly však ani dva roky, když firma vyhlásila úpadek a na nás se zapomnělo. Rakety přestaly létat pro blankytnou trávu. Poslední pouto, co nás spojovalo s Triadou, se přerušilo. Zcela bezbolestně, nikdo z nás toho nelitoval. Zdá se mi dokonce, že si to všichni přáli, vždyť na Danae se sešli ti, pro něž nebylo místo ve vlasti. Chtěli tu začít nový život, zařídit si ho tak, jak se to nepodařilo tam na Triadě.
Litovali jsme vůbec někdy, že jsme sem přesídlili? Myslím, že nikdy, bylo nám tu dobře. Čím déle jsme tu byli, tím jsme si byli jistější, že náš krok byl správný. Měli jsme všechno, co bylo zapotřebí k životu, dokonce celou planetu. Žili jsme uprostřed nekonečných modrých plání, průzračných jezer a čistých řek. Každý z nás chválil ten den, kdy se rozhodl pro Danae.
Naučili jsme se tu vážit si jeden druhého, pochopili jsme, že není nic dražšího nad lidský život. Poznali jsme cenu vzájemné soudržnosti, poznali, jakou vysokou cenu platíme, ztratíme-li kohokoli z nás.
Snad proto se tu každý naučil vážit si sebe sama.
Tam na Triadě, uprostřed miliónů nám podobných, jsme si vštípili poznání, že není nenahraditelných lidí. Lidský život tím poznáním v našich představách ztratil ten velkolepý význam, který jsme mu v mládí přisoudili. Přestali jsme v každém člověku vnímat jeho osobnost, neopakovatelnou, jaké ještě nebylo a nikdy nebude. Na Triadě jsme v sobě udusili upřímný soucit s lidským utrpením. Bylo běžné projít lhostejně kolem trpícího člověka a neposkytnout mu pomoc. Bylo zvykem nevnímat jeden druhého, lidé se zajímali výlučně o své zájmy. Mnozí celý život prožili v jednom domě, aniž věděli, kdo bydlí vedle nich. Byl to svět jiných hodnot. Kořil se mocným a silným a život člověka cenil podle váhy zlata v jeho peněžence. Pro zlato se vraždilo a ono naopak vrahy chránilo před spravedlivým trestem.
Kolik hrozných zločinů v tom od nás nyní vzdáleném světě měl na svědomí zlý, žlutý bůžek. Teprve tady, na velké planetě porostlé modrou trávou jsme pochopili prostou pravdu. Člověk je to nejcennější.
A tak toho dne, kdy ke mně přijel za svítání, mohlo být všemu konec.
„Davide,“ zašeptal, „přišel jsem k tobě, protože jsme tak dobří přátelé. Vzpomínáš si, jak často jsme jeden druhého vyprošťovali odtamtud, odkud očividně nebylo návratu? Přísahej mi, že to, co ti teď povím, zůstane jen mezi námi.“
Slíbil jsem mu to.
„Davide, já našel zlato!“
Řekl to osudné slovo sotva slyšitelně a já se polekal jeho bezkrevného obličeje a široce rozevřených očí. Viděl jsem, jak si sáhl do kapsy a vytáhl odtamtud dva zlaté hranolky. Ještě stále jsem nic nechápal, vzal jsem je a přitáhl k očím. Nemohlo být pochyb, měl jsem v rukou zlato.
Tiše, jako on, jsem se zeptal.
„Odkud to máš?“
„Pamatuješ se na včely, které jsem přivezl z Triady? Vzpomínáš si, jakou jsi tehdy měl z toho radost? Brzo jsem na ně zapomněl, vždyť víš, nebyl čas… Přesto jsem ale dal dohromady několik malých úlů z obyčejných bedýnek a postavil je do lesíka za domem.“
„Davide,“ pokračoval, „zapomněl jsem na ně a nedíval se tam celý čas, co tu žijeme. Měl jsem za to, že zahynuly. A podívej,“ otevřel záklopku, „včely zůstaly naživu jen v tomhle úlu, všechny ostatní zahynuly. Přivezl jsem je k tobě, protože bydlíš až tady, na konci údolí a přijde k tobě málo lidí. Po cestě mě nikdo neviděl přicházet, živá duše o tom neví…“ Drmolil překotně, sotva jsem mu rozuměl. „Opravdu nevím, odkud ty čertovské mouchy to zlato berou, ale odněkud nosí zlatý pyl a ukládají ho do pláství jako med. Podívej! To všechno ta modrá tráva!“
Poslouchal jsem ho. Vyloupl z česna špetku suché trávy a přiskočil ke mně. Z úlu vylezly podrážděné včely. Vylétly a znovu usedaly na úl, za chvilku byl celý jimi obložen. Chvíli jsme čekali, až se včely uklidní. Pak opatrně přistoupil k bedýnce, sundal z ní stříšku a pomalu vytáhl rámec s plástvemi. Už zdaleka jsem uslyšel, jak opět zahučel roj včel. Několik jich vzlétlo do výše, pak se mu posadilo na ruku a obličej a vzápětí odletělo. Až pak ke mně přistoupil.
„Podívej!“
Polekal jsem se jeho zvláštního úsměvu a podivného zablesknutí v očích. Tehdy jsem si ze srdce přál, aby to byl jen sen.
Vyloupl několik šestihranných odlitků z tmavého vosku, přesně takových, jako byly ty, co předtím vytáhl z kapsy.
„Je to zlato, vidíš?“
Opravdu jsem viděl zlato. Kdysi, když jsme ještě pracovali ve Výboru, prošlo našima rukama tolik tohohle žlutého kovu, že mi stačil jeden letmý pohled, abych je poznal.
„Davide, chápeš, co to znamená?“ řekl sevřeným hlasem a mně se zdálo, že se co chvíli nepříčetně rozkřičí.
„Budeme nejbohatšími lidmi na světě! Slyšíš? Tolik zlata ještě nikdo neměl, co na nás čeká! Všechno jsem si promyslel. U tebe je to pravé místo, kde můžeme naše včely schovat před lidmi. Konečně, i když někdo spatří náš včelín, nikoho ani nenapadne, že to jsou zlaté doly. Za několik let z nás budou boháči. Celá tahle planeta bude naše. Jen si představ, nikdo ještě nevládl celé planetě. Nebude to dlouho trvat a na celé Danae budou stát naše úly, jen naše. Nikdo nebude mít na ně právo! Bude to jen naše planeta.
Davide, proboha, probuď se už. Proč mlčíš, co ti je?“
Díval jsem se na něho a vzpomínal na malého chlapce, kamaráda z mého dětství. Promítly se mi jako ve filmu tiché večery plné dětských snů, kdy se nás ještě nedotkla ta zhoubná nemoc, co přepadla svět a zničila nejeden život. Díval jsem se na něho a připomínal si naše nekonečné hovory, než jsme se rozhodli odletět z Triady sem, na Danae, abychom unikli z toho šíleného světa, který nás zvolna vysával. Rozpomínal jsem se na naše společné plány, které se nám tu splnily. Byli jsme přece na téhle planetě tak šťastni, a začal jsem chápat, že je všemu konce. Je možné, že snad každý z nás nosí v sobě zárodek té zhoubné choroby? Stačí snad jen drobný impuls, aby vzplanula epidemie, která zničí naděje lidí na lepší svět, zahubí štěstí? Vždycky jsem byl přesvědčen, že mí přátelé, co sem přijeli, jsou imunní proti tomu ďáblovu vynálezu, věřil jsem, že nehrozí nebezpečí a — zmýlil jsem se. Jeden z nás už onemocněl a za čas může vzplanout nakažlivá choroba mezi ostatními a zpustoší planetu.