Jednoho podzimního deštivého dne mě pozval Oleg do své pracovny. Bylo to krátce poté, co se vrátil z Moskvy. Nervózně kouřil a vypadalo to, že mě vůbec nevnímá.
„Musím se s tebou poradit,“ obrátil se konečně ke mně. „V Moskvě mi řekli, že naše práce se příliš vleče a stojí moc peněz. Prostě… dali nám na to tři měsíce. Když je do té doby nepřesvědčíme, zastaví nám práci na úkolu.“
Oleg se unaveně zvrátil do křesla a dal si hlavu do dlaní. Takhle jsem ho už dávno neviděl. Potřeboval by si vyjet na kopečky, napadlo mě. Už za studijních let jsme oba byli členy horolezeckého klubu. Léčili jsme si tak neúspěchy ve škole, nešťastné lásky a jiné trampoty, které potkávají mladé lidi. A melo to úspěch.
„Co kdybychom si vyrazili na kopečky,“ řekl jsem svou myšlenku nahlas. „Na pár dní si vyjedeme na čerstvý vzduch. A večer budeme hrát šachy, co tomu říkáš?“
Příští den jsme si sbalili nádobíčko a na noc vyjeli z města. Ráno nás už vítaly bílé štíty hor. Pohlédl jsem na strmý sráz východní stěny a prudce jsem zatoužil zdolat ji novou výstupovou cestou. Vždycky při pohledu na její majestát mě ta myšlenka napadala, ale pokaždé jsem ji zavrhl. Přiznám se, že jsem se bál. Věděl jsem, že ani já, ani Oleg na to nemáme, dosud jsme cestou tak vysokého stupně obtížnosti nešli. Ale teď… strach je přece to, co potřebuji, vlastně co oba s Olegem potřebujeme. Drobné mráčky měkce propluly štítem a rozptýlily se v modři oblohy. Počasí nám přeje, měli bychom to zkusit. Zítřek může být naším velkým dnem. Podíval jsem se na Olega.
„Jdeme na to,“ řekl, jako by mi četl myšlenky.
V té chvíli jsem znejistěl. Vzpomněl jsem si na Jeršovovu radu na rozloučenou. „Nepokoušej strach, mohl by tě zahubit…“ Zněla mi v uších, když jsme večer zasedli s Olegem k šachovému stolku, i později, když jsem usínal. Snažil jsem se vtíravou myšlenku zapudit, ale vracela se znovu a znovu.
Oleg stoupal první a já ho jistil. Proti očekávání jsme i v exponovaném terénu postupovali rychle. Zaútočil na poslední kolmou stěnu před vrcholem, když se přihnal prudký vítr se sněhem a kroupami. Vichr se hnal po srázu dolů a bičoval obličej ledovými krystalky. Oleg náhle uklouzl a vypadl ze stěny. Zapřel jsem se, abych jeho pád udržel, napnuté lano však odolalo jen zlomek vteřiny a po prudkém nárazu tah povolil. Pak jsem se už jen bezmocně díval, jak se Olegovo tělo řítí do stometrové hloubky.
Zmocnila se mě hrůza.
Oběť nevysvětlitelné náhody. Tak zněl výsledek vyšetřující komise. Tragickou událostí jsem byl tak otřesen, že po návratu domů jsem dlouhou dobu nemohl pracovat. Dar mobilizovat strachem své schopnosti jsem navždy ztratil.
Anatolij Pasternak
STÍNY MINULOSTI
Do vily, kam měl Štěpán Katryč namířeno, se nedostal. Asi osmdesát metrů před cílem se vůz náhle zastavil jako přikovaný před tabulí s podivným znakem. Byl na ní houslový klíč s vetknutou zvadlou květinou.
„Lituju, ale dál nemůžu,“ rozpačitě zvedl ruce nad volant řidič. „Soukromý majetek.“
„Copak se tu dá jezdit jen kolem státního?“ vydechl užasle Štěpán, „to jsem nevěděl.“
„To víte,“ zašklebil se muž u volantu, „ten randál, co je dneska na silnicích, není nic pěkného, a tak když máš plnou kapsu,“ plácl se přes kabát, „můžeš si zaplatit za klid.“, Štěpánovi se zdálo, jako by řidič neřekl všechno. Za těch pár dnů zdejšího pobytu si už začal zvykat na nezvyklý způsob vyjadřování, plný náznaků, polopravd a podtextů. Připouštěl ale, že při jeho nedokonalé znalosti řeči si to mohl jen domýšlet.
Měsíc před odjezdem na světový kongres přepadlo jednoho dne mladého vědce podivné tušení. Pocit strachu spojený s nepříjemnými fyzickými stavy mu znepříjemňoval radost z nastávající cesty. A protože tyto pocity odolávaly přísné logické analýze, Katryč krajně zneklidněl. Horečně psal koreferát a starostlivě, téměř puntičkářsky si připravoval odpovědi na všechny možné dotazy. Pak se unavil natolik, že měl chuť všeho nechat a odmítnout pozvání na kongres, i když zpočátku jím byl polichocen a pokládal si to za čest. Nakonec mu v tom zabránila jen jeho neschopnost logicky zdůvodnit takové rozhodnutí. Napadlo ho, že důvod jeho podivných stavů je skutečnost, že v zemi, kam má jet, zahynul jeho děda a padl do zajetí jeho otec.
Nakonec přece odjel.
První dny kongresu proběhly ve všední pracovní atmosféře. Ke Štěpánově duševní rovnováze nepřispělo, že při jeho vystoupení byl sál poloprázdný, lidé se ze sálu vytráceli a zase se vraceli. Vypětím vůle se vzpamatoval, donutil se ke klidu a výsledkem toho bylo, že přednášku zakončil až příliš emocionálně.
„Jsme přesvědčeni,“ pronesl s náznakem afektovanosti, „že je nedaleko den, kdy se lidé navěky zbaví hrozby nevyléčitelných nemocí. Biokomplexní preparáty jsou prvním krokem k jejich zdolání.“
Poté zodpověděl řadu dotazů a chtěl už opustit auditorium, když k němu přistoupil štíhlý mladý muž a elegantním pohybem pěstěných rukou mu podal navštívenku. Josef Maria Pank, advokátní kancelář Pank a K., adresa a řada telefonních čísel.
„Dovolte, pane doktore,“ oslovil ho neznámý muž, „abych vás jménem svého přítele profesora Maxe Krafta pozval na večeři.“
„Promiňte, dobře jsem nerozuměl, zve mě váš přítel, nebo vy?“
„Můj přítel profesor Kraft,“ odvětil muž přívětivě.
„Pak ale nechápu, proč pan Kraft mě nepozve osobně?“
„Je pravé teď, bohužel, příliš zaměstnán,“ vysvětlil Pank s omluvným úsměvem, „lituje, že nemohl přijet. Ale — co mu mám vyřídit?“
Katryč byl nečekaným pozváním překvapen a v hlavě se mu ozvalo něco jako varovný signál.
„Víte, pana Krafta neznám, a tak — prostě musím si to ještě rozmyslet.“
Josef Maria Pank se nervózně podíval na hodinky.
„Dobrá, stačí vám na to dvě hodiny?“
„To jistě.“
„Tak tedy na viděnou, ve čtyři se ozvu.“ Mladý muž lehce pokynul rukou na pozdrav a svižně odkráčel.
Katryč si po této příhodě sedl s přáteli ke skleničce drinku a výsledek porady byl kupodivu jednoznačný. Názor za všechny vyslovil novinář Míša Popov, který byl seznámen s celou organizací kongresu a jeho zázemím a znal všechny významnější osobnosti v oboru.
„Ke Kraftovi bys měl jít,“ přesvědčoval. „Je to neobyčejný a trochu záhadný člověk. Asi před osmi lety uveřejňoval v rychlém sledu za sebou originální práce s překvapivými závěry.
Je majetný, ale jeho proslulost, pokud se nemýlím, značně převyšuje kapitál, kterým disponuje. Byl nesmírně pracovitý, až někteří závistivci o něm začali trousit pomluvy, že zaměstnává několik nadaných mozků. Ale ať je to pravda nebo ne, Kraft si získal uznání několika zahraničních vědeckých pracovišť a mám dojem, že byl navržen i na Nobelovu cenu,“ obrátil se na profesora Gejdadzeho.
„Ano, ale nepřijal ji,“ souhlasil profesor, „dokonce odmítl i návrh naší Akademie na smlouvu o vzájemné spolupráci. Zastavil úplně vědeckou činnost. Nějaký čas se o něm mlčelo, později noviny oznámily, že Kraft zanechal práce, a dokonce zlikvidoval všechny své laboratoře. Teď se už na něho zapomnělo.“
„A není známo proč?“ netajil se údivem Katryč.
„Částečně prý kvůli byznysu a okultním vědám,“ řekl pobaveně Gejdadze.
„Ach jo, to bude zábava,“ povzdechl si Štěpán a natáhl před sebe dlouhé nohy.