„Máš pravdu,“ souhlasil přítel, „ale ber to tak, že ta návštěva může být pro nás značně užitečná.“ Zapálil si a pokračoval. „Nevěřím, že se tak docela všeho vzdal. V každém případě by bylo zajímavé zjistit, co teď dělá.“
„Jasně,“ podpořil ho novinář. „Vůbec se mi zdá podezřelé, že ho novináři ignorují. Starají se o kdejakou hloupost kolem významnějších lidí a o Kraftovi nepadne ani slovo. Někdo to bezpečně diriguje. Ale kdo a proč?“
„No a co z toho,“ oponoval Štěpán, „když se dozvíme, čím se teď zabývá nějaký bývalý vědec, který přesedlal na byznys? Ať jde o knoflíky, naftu, nebo léky, všechno je to jeden čert.“
„Řekl bych, že je tu přece jen rozdíl,“ ozval se nenápadný šedovlasý akademik Olden, který až dosud mlčel. „Rodina Kraftů ovládla elektrotechnický a automobilový trh, kontroluje balíky akcií v desítkách konsorcií. Nikdo z rodiny se tím netají. Jen činnost nejmladšího je zahalena tajemstvím.“
„Výstřelek rozmarného kapitalisty,“ poznamenal Katryč. „Vyloučeno to není,“ zabafal Olden prázdnou dýmkou. „Ale jak znám tenhle typ lidí, dovedou vytřískat peníze na všem. Na dobrých nápadech, lásce k umění i lidské ješitnosti. Nakonec si vždycky někdo z nich nacpe kapsy. Takže se z toho dá vyvodit, že originální vědecké objevy mají za sebou vždy stín nebezpečí, že budou zneužity třeba i vojenskoprůmyslovými komplexy.“
„Tak tohle by jim už nevyšlo,“ ozval se sebevědomě Štěpán, „na tom by si zdejší jestřábi bezpečně vylámali zuby.“
„Jsi naivní, kamaráde,“ svraštil husté obočí Olden, „antropologie je taky na hony vzdálená zbraním, a přesto ji Hitler zneužil ve svůj prospěch a vyzbrojil jí své vojáky. Sebevznešenější myšlenka může být nástrojem zločinu.“
„Souhlasím,“ přerušil ho Štěpán, „ale to bylo před mnoha lety, kdy se Hitlerovi podařilo, že operoval pseudovědeckými názory, které mu pak sloužily jako štít pro fašistickou expanzi. Teď už lidi nejsou slepí.“
„Snad,“ přiznal Olden, „ale stejně, kde máme záruku, že v osobách obyčejných generálů a bankéřů nezraje něco podobného? Mám takový dojem, že mlčení tisku napovídá o Kraftovi víc než zveřejňování klípků z jeho soukromého života.“
„Typicky generační přístup. Ve všem vidíš fašismus,“ poznamenal nevěřícně Štěpán.
„Kdoví, jestli není blíž, než si myslíš,“ řekl rozvážně bělovlasý muž. „Ale nechme toho. Domluvili jsme se, že se s Kraftem sejdeš a zahraješ si na detektiva.“
„Moc pochybuju, že právě mně bude ochoten vyzradit svá tajemství,“ poznamenal jedovatě Katryč.
„No a co, tak alespoň uvidíš na vlastní oči, jak žije příslušník takzvané vyšší společnosti,“ ozval se Popov, „docela ti závidím, mě by například nepustil ani přes práh. Má silnou alergii k novinářům.“
„Tak dobrá, vzdávám se.“
Večer pro něho poslali auto. Připadalo mu nezvyklé, že to bylo taxi a ne soukromý vůz. Byl trochu zmaten. Klikatá ulička před ním byla dlouhá a slabě osvětlená a končila až někde za městem v polích. Boty křupaly po škváře, ale zvuk kroků se mu zdál neobyčejný. Posvítil si na cestu baterkou a spatřil, že cesta je pokryta kobercem z bílých a růžových mušlí. Někde nahoře se zablýsklo upozornění. Pozor! Majetek Maxe Krafta. Prosíme o ticho! Ve světle baterky zářil nápis na pozadí známého znaku, houslového klíče s vetknutou zvadlou květinou. Katryč v duchu bojoval s nutkavou myšlenkou vrátit se do hotelu, ale pak ztišil krok a pokračoval v cestě. Po několika krocích se objevila nová tabulka se zdvořilým pozváním: Schön Willkommen, vítáme vás. Jak to vypadá, pomyslel si Štěpán, asi se budu muset bavit s Kraftem v heslech. Po několika krocích živý plot poněkud prořídl a neslyšně se otevřela branka. Prosím vstupte, zablikalo nové pozvání. Bylo provedeno v několika jazycích, angličtině, ruštině, francouzštině a španělštině. Kolmo k němu se tiskl sloupek japonských znaků.
Elektronika pracovala nepozorovaně. Objevil se vchod a za ním rozsáhlá hala. Mohutné dveře byly doširoka otevřené.
Zdánlivě nikým nepozorován vstoupil Katryč do rozlehlého přijímacího salónu. Přes obklopující ho ticho měl dojem, že ho někdo pozoruje.
„Těší mě, že vás mohu přivítat,“ ozval se za ním melodický hlas. Zněl nevtíravě, konejšivě, jako by posluchače ovíjel závojem utkaným z jemné pavučiny. Muž, kterému hlas patřil, vstal právě z okrouhlého, bledě modře polstrovaného křesla se žlutými kvítky. Měl urostlou postavu a jemné, štíhlé ruce, které na první pohled nenechávaly na pochybách o jejich neobyčejné zručnosti.
„Posaďte se, prosím,“ pokynul přátelsky Štěpánovi a zamáčkl cigaretu. „Jsem Max Kraft. Myslím, že jsme staří známí, i když jsme se ještě nesetkali.“ Usmál se na Katryče. „Alespoň já vás dobře znám. Musím se přiznat, že vaše práce vzbuzují můj obdiv a současně závist. Sleduji totiž pozorně vaši vědeckou práci.“
„Opravdu? To mi lichotí, pane profesore.“ Katryče zdvořilé přivítání potěšilo a uvolněně se posadil do křesla. „Slyšel jsem, že jste zanechal vědecké činnosti?“ obrátil se s přímou otázkou na Krafta.
„Vidím, že si nepotrpíte na okolky a jdete přímo na věc,“ zasmál se hostitel, „ostatně jako všichni mladí. Pozval jsem vás sem ale na přátelské popovídání o novinkách v našem oboru — no ale když chcete…“
Katryč postřehl, že za jeho bodrými slovy se skrývá zneklidnění. Připomínal lovce ve střehu, chystajícího se na odstřel zvěře. „Povězte mi, pane doktore,“ Kraft upřel pohled do Štépánovy tváře, „skládají také u vás absolventi lékařské fakulty Hippokratův slib?“
„Samozřejmě,“ přisvědčil Katryč, trochu vyvedený z míry náhlým obratem tématu. „Takže i vaši lékaři jsou povinni pomoci nemocnému bez ohledu na jejich vzájemný vztah?“
„Jisté, poskytnout pomoc nemocnému je povinností každého lékaře,“ zamumlal Štěpán a horečně přemýšlel, kam profesor míří.
„Tedy, milý kolego,“ zapálil si Kraft novou cigaretu a nabídl současně hostu, „považujte mě za nemocného… Potřebuji vaši pomoc.“
„To je doufám žert, pane profesore,“ vydechl Štěpán, „vypadáte docela zdravě.“
„Zdání klame, pane kolego. A pak — neberte to tak doslova. Moje nemoc je… prostě je jiného druhu.“
„Co tím myslíte?“
„Nespěchejte tolik,“ uchopil ho za ruku Kraft, „máme před sebou ještě dost času. A nepokládejte mě za psychopata, velmi byste se mýlil.“
Kraft si povzdechl, jako by se právě zbavil nějakého břemene, a zadíval se do stropu.
„Víte, lidé rádi přehánějí a novináři zvlášť. Nemám je rád. Vymýšlejí si spoustu nesmyslu. Například, že jsem zlikvidoval laboratoře a zastavil výzkum. Ostatně, bude-li vás to zajímat, můžete se o tom přesvědčit. Zajdeme se tam podívat a myslím, že si pak lépe porozumíme.“
„Velmi rád,“ odvětil zdvořile Katryč a stěží potlačil zvědavost.
„Musím vás ovšem upozornit, že všechno, co uvidíte, je tajné. Spoléhám na vaši diskrétnost.“
Poslední větu řekl už za chůze. V pozadí haly se rozsvítily barevné čínské lampióny. Dveře se před oběma muži otevřely a oba vešli do laboratoří. Na bytelných stolech zářilo sklo, sady ampulek na stojanech vrhaly odlesky jako někde u klenotníka. Štěpánovu pozornost však vzbudil jiný předmět, patřící určitě do středověku.
„Křivule?“ podivil se.
„Ano. Všimněte si, že je stříbrná. Má rozhodně právo na zvěčnění. Zasloužila se o to četnými objevy ve prospěch lidstva a tady u mě snad pomohla naposledy. Unikátní věcička, co říkáte?“ Kraftovy chladné oči ožily vzrušením, zdálo se, že Katryče ani nevnímá. „Víte, o svých pokusech jsem dlouho mlčel, než se mi to podařilo. A pak, když byl objev na světe, jsem to zas nechtěl vydat lidem do rukou, a tak jsem mlčel znova. Vy jste první, kdo ho spatří. Jako odborník to snad oceníte. Před osmi lety jsem šel ve vědě stejnou cestou jako vy. Netajím se tím, že jsem cítil naléhavou touhu objevit bílkovinu, kterou by bylo možné vyrábět v neomezeném množství. Bylo mi jasné, jak fantastické možnosti by se mi nabídly, teď, kdy lidstvo nedecimují hladomory a epidemie, ale lidé hynou na následky škodlivin, kterými je civilizovaný svět zamořen. Dnes je bílkovina stále cennější, říkám vám, její cena stoupá přímo závratně!“ Kraft hovořil překotně, jako v extázi. „Vypěstoval jsem celé kolonie bakterií a plísní, abych ji získal!“