„Pomýšlel jste také na to, založit bílkovinový fond?“ přerušil ho Katryč.
„Ovšem, bylo to na dosah ruky. Chyběla mi jen látka, která by přiměla mikroorganismy rychleji se obnovovat.“
„Našel jste ji?“
„Mějte strpení. Napřed bych se vás na něco zeptal. Co pokládáte za první a jedině nutné pro život? Myslím v naší atmosféře.“
„Kyslík.“
„Omyl. Před několika lety bych byl odpověděl stejně, ale Humphrey měl pravdu, když vystoupil s jiným názorem. Kyslík je bezesporu potřebný pro vyšší formy, ale některé druhy bakterií se bez něho obejdou. Dusík je to, pane kolego, dusík!“ Jeho řeč se stále zrychlovala. Štěpán měl co dělat, aby mu porozuměl. „Moji malí tvorečkové se živí výhradně dusíkem. Když jsem je tehdy pozoroval pod mikroskopem, téměř jsem omdlel. Ne, naštěstí mám srdce dobré, ale byl to pro mě šok. Nejšťastnější hodina mého života.“ Na okamžik strnul a zadíval se na protější stěnu. „Přiznám se, že má radost byla přece jen trochu předčasná. Při aplikaci zvýšeného množství dusíku se proces obnovení mohl urychlit desetitisíckrát. V té době mě napadla otázka, jak by to dopadlo u vyšších organismů. K tomu bylo třeba vyloučit činitele urychlování v čisté formě.“
„Jaký byl výsledek?“ Katryč stěží přemáhal vzrušení.
„První objev mě stál léta života,“ usmál se Kraft unaveně, „druhý přinesl překvapení. Ale raději pojďme, uvidíte sám.“ Dotkl se rukou skrytého ovladače mechanismu. Část podlahy se před nimi rozestoupila a objevily se schody vedoucí do podzemí. Oba muži po nich okamžitě sestoupili a nato Kraft Katryče někam vedl chodbou tonoucí ve světle zářivek. Závěsy byly ale přírodní, jak Katryč poznal, byly to liány. Kraft odsunul zelený závěs a pokynul Katryčovi, aby šel za ním. Téměř celý obrovský prostor zabíraly mohutné klece. A jako prvního spatřil Štěpán tvora, jenž připomínal bílou krysu, ale byl nepoměrně větší. Obrovití hlodavci budili hrůzu, ale přitom působili groteskně. V prostorných voliérách vřeštěli papoušci, klec za nimi patřila opicím, v další pod oteplovacimi tělesy spatřil vyhřívající se plazy. Měl pocit neskutečnosti, všechno ho to vzrušovalo jako otázka, na niž není odpověď.
„V dětství jsem snil o vlastní zoo,“ začal zase Kraft. Jeho obličej vypadal jak maska. „Celé roky jsem si to plánoval a promýšlel, až jsem svůj sen uskutečnil. Co vidíte, je nejmodernější a nejhumánnější soukromá zoo, jaká může existovat.“ Jeho obličej náhle zčervenal a v očích se objevil horečný lesk. V tom okamžiku Štěpána napadlo, jestli opravdu není šílený.
„Proč se tak rozčilujete,“ snažil se ho uklidnit, „je to přece jen váš koníček, ta vaše zoo. a nikdo vás o ni nechce připravit.“
„Zoo mám,“ přešel Štěpánovu poznámku, „ale sen jsem ztratil. Přesně ten den, kdy jsem sem jednou přišel ráno, a zvířata…“
„Co se stalo, onemocněla?“
„Tomu nevěřte, jsou zdravější než my oba.“
„Tedy — nadměrný vzrůst?“
„Nu, to mohu regulovat. Mohl bych je vypěstovat do velikosti mamutů, ale zabírala by příliš místa.“
„Tak změna struktury organismu?“
„Už jste blízko, ale nemáme tolik času. Pomohu vám. Opravdu se to zpočátku projevilo na velikosti. Pak se začaly objevovat změny povahy a chování. Býložravci zdivočeli a chovali se jako šelmy. Naopak šelmy a dravci ztratili agresivitu. Přerod zasáhl všechno, způsob výživy, páření, mateřský pud. všechno!“ Kraft si otřel dlaní čelo. „Mohl bych vám ukázat krotkého lva, žirafu s hlasem kočky, mrože, který nesnáší vodu. Překotný průběh změn v organismu a charakteru zvířat způsobil, že jsem se přestal starat o hlavní problém. Orientace a zhodnocení toho všechno bylo nesmírně obtížné. Prostě jsem to nezvládl a dostavila se krize. Byl jsem unaven. Mohl jsem samozřejmě některé exempláře prodat, ale tajemství by se bylo dostalo do nepovolaných rukou. A pak, zvykl jsem si na zvířata natolik, že by mi rozloučení způsobilo bolest. Jsou to moji jediní, opravdoví přátelé.“
„To tak nenávidíte lidi?“ zeptal se Štěpán tiše.
„Nemám je rád a bojím se jich,“ vyhrkl Kraft s grimasou hnusu. „Pak jsem přišel ještě na něco. Všiml jsem si, že se jim změnily rysy a výraz obličeje.“ Řekl „obličeje“, jako by šlo o lidi. „Začali se vyvíjet zpětným směrem, připomínali své prapředky. Ale… pojďte se podívat!“ Prošel kolem Katryče a přistoupil k závěsu z lián. Na okamžik Štěpána oslnilo světlo a mimoděk přimhouřil oči. Stěny vivária z nerozbitného skla byly zasazeny do kovových rámů. V koutě jako ptáci cvrlikala podivná stvoření se zubatou ještěří tlamou.
„Archaeopteryx?“ vydechl užasle Katryč.
„Ano a ne. Nestyďte se, kolego, že to nevíte. Nejste odborník. Ale i ti by byli v rozpacích. Bakteriální bílkovina vrátila vývoj zvířete nazpět.“
„To je fantasmagorie,“ zamumlal Štěpán.
„Ani trochu, je to holá skutečnost. Tamhle dál můžete spatřit malé pterodaktyly. Takovou proměnou totiž prošla docela obyčejná ještěrka. Pravda ovšem je, že její předkové kdysi létali.“
„A to všechno držíte za sedmi zámky, jen pro svoje soukromí? A to považujete za správné?“
„Lidé mi nepomáhali. Nemám k nim žádné závazky.“ Kraftovy prsty se pohybovaly na skle jak račí klepeta. „To, co vidíte, je jen parádní fasáda. Kosmetická kamufláž. Kdybych byl tušil, jaké potíže tím vzniknou, všechno bych byl zničil.“ Upřel jasně modré oči na protější stěnu. „Když došlo k biologické přeměně, byl jsem jak posedlý. Asi za týden mě navštívil zástupce jedné světově známé zoologické zahrady. Rozumíte, vzácné exempláře jsou předmětem obchodu v celosvětovém měřítku a připomínám, že obchod je to zčásti ilegální. Zpočátku šlo všechno jak na drátkách. Zástupce měl zájem o celou řadu druhů a naznačil, že finanční vvrovnání může být i ve zlatě. Zaručil mi diskrétnost celé transakce. Co jsem si mohl víc přát? Otvíraly se přede mnou růžové perspektivy. A tehdy jsem došel k závěru, že bakteriální agens lze aplikovat i na lidi. Přiznám se, že jsem v sobě nezapřel několik pokolení obchodníků z rodu Kraftů. Profit z toho mě lákal, ale uvažte, nebyl bych první, kdo vydělal na lidské ješitnosti, na touze po mládí, kráse. V duchu jsem se viděl, jak vítězím v konkurenci s plastickými chirurgy. Nabízím bezbolestnou a nepoměrně levnější změnu zevnějšku.“ Obrátil se ke Štěpánovi a zadíval se mu do očí. „Vím, že mě odsoudíte, ale věřte mi, že v tom nebyla jen touha po zisku, opravdu jsem chtěl být prospěšný lidem. Experimenty jsem dlouhodobě prováděl na zvířatech a nezjistil jsem žádný škodlivý vliv na jejich organismus. Stoprocentní úspěch, dalo by se říci.“