„Povězte mi tedy, k čemu mě vlastně potřebujete? Proč jste mě sem pozval, když vám to všechno perfektně vyšlo?“
Kraft sklonil hlavu a tiše řekclass="underline" „Dopustil jsem se tragické chyby. Podvedl mě jeden pacient, kterému jsem uvěřil, ale podrobnosti tu nejsou důležité.“ Bylo znát, že hledá slova, shrbil se a vypadal náhle staře a bezbranně. „Zcela nečekaně a zákeřně vyzradil mé tajemství jednomu válečnému zločinci. Člověku, na jehož rukou lpěla krev tisíců lidí.“
„A proč jste…,“ začal Štěpán.
„Nemohl jsem. Vyhrožovali mi… Chtěli, abych změnil tvář jejich lidem, ten člověk nebyl sám, snad jich jsou desítky, stovky, nevím, kolik jich je.“
„Proč jste se nevzepřel?“
„Pochopte, šlo o mé blízké. Věděl jsem, že když nevyhovím, podepíši jim rozsudek smrti,“
„A co vaše svědomí?“ zeptal se Štěpán vzrušeně.
„Už jsem vám řekl, proč jsem se tak musel rozhodnout a víc nemám co dodat.“
„Ani já k tomu nemám co dodat. Jen nechápu, co ode mě chcete.“ Štěpán skoro vykřikl. Kraft k němu přistoupil. „Vím, co cítíte, ale uklidněte se. Trest už se dostavil. V té době se mi zdálo, že proces přeměny je zbytečně pomalý. Všichni na mě tak spěchali… Zvýšil jsem dávkování. Brzy nato jsem zjistil, že změny u lidí probíhají aktivněji než u zvířat. Pacienti dostali opičí podobu, jejich charakteristické znaky. Už to nejsou lidé.“ Štěpán na něho pohlédl z úžasem, Kraft byl velmi bledý. „Teď musím platit. Za nimi stojí organizace s neomezeným kapitálem a nesmírným vlivem. Dali mi už podruhé nůž na krk. Poškozeným musím vrátit lidskou podobu, nebo…“ Nedopověděl, podíval se někam stranou. „Proto jsem vás sem pozval.“
Nastalo ticho, Štěpán nebyl schopný slova a Kraft na něho pohlížel se strnulým očekáváním.
„Než mi odpovíte, dobře si to rozmyslete,“ pronesl po chvíli už zas sebevědomě. „Teď už jste také vy v jejich rukou. Znáte se s Josefem Mariem Pankem, že ano? Je to výborný advokát,“ usmál se, „ale ne můj, zastupuje některé z těch lidí. O vaši návštěvu u mě se taky postarali oni. A když nebudou chtít, nedostane se odtud ani moucha.“
„Asi máte pravdu,“ Katryče opustila nejistota a znova nabyl sebevědomí. „Ale moji přátelé vědí, kde jsem, a nebudou zahálet, když se včas nevrátím do hotelu.“
„To se dá předpokládat. Ale stejně… odsud nevyjdete.“
„Tak dost,“ vykřikl Štěpán, „co ode mě chcete?“
„Konečně věcný přístup, jak vidím,“ poznamenal Kraft. „Nezlobte se na mě,“ řekl smířlivě, „jsme na jedné lodi. Nechci od vás nic, co by odporovalo morálce slušných lidí. Jen mi trochu pomůžete. Vaše biokontaktní preparáty při určité modifikaci se mohou stát brzdou celé operace, a když budeme mít štěstí, zvrátí proces.“
„Propůjčil jste zločincům zvířecí podobu a ode mě chcete, abych jim vrátil lidskou tvář?“
„Ano. Ve spolupráci se mnou. Jsem rád, že jste rozumný. Koneckonců, sám jste řekl, že povinností lékaře je pomáhat nemocným.“
„A co když nebudu souhlasit?“
„To neuděláte. Dobře víte, co by vás čekalo.“
Profesor si nervózně uhladil prošedivělou kštici. Těžko skrýval rozladění. „Ještě jsem vám neřekl všechno. Měl byste vědět, že nezemřete jako vlastenec, ale jako zrádce vaší vlasti. Oni už pro tisk vypracují správnou verzi vaší smrti.“
„To je směšné. Žádám vás, abyste mě okamžitě pustil z tohoto domu! “
„Nikdy a zanic!“ vykřikl vztekle Kraft. „Přespíte tuhle v té volné kleci. Celou noc se můžete dívat na tvory, kterým se brzy budete podobat. Zadní stěna je poněkud slabší, ale neradím vám, abyste zkoušel její pevnost. Je pod vysokým napětím. A upřímně řečeno, byla by škoda vašeho talentu.“
Znenadání, aniž by byl Štěpán něco zaslechl nebo uviděl pohyb, se objevili dva ošetřovatelé. Jeden z nich mlčky uchopil Štěpána a vstrčil ho do klece.
Byla prostorná. Vzadu světélkoval nápis Vysoké napětí. Čas ubíhal, Štěpána brněly nohy a hlavu měl plnou až k prasknutí. A byl tu sám, Kraft a ošetřovatelé odešli. Ocitl se v nezáviděníhodné situaci, v podzemní kleci, a i kdyby ho tu hledali, nedělal si iluze, že by mohl být nalezen. A Kraft jim nepochybně řekne, že odešel… Pátrání, ovšemže se po něm bude pátrat. Přitom si vzpomněl na Kraftův slib a zamrazilo ho. Samozřejmě, za nějakou dobu by tu pátrání nebylo nic platné. Protože by přestal být člověkem! Zakázal si na to myslet, tiše stál a napínal sluch, aby zaslechl blížící se kroky. Nikdo však nepřicházel.
A vtom zhaslo světlo. Co se děje, nespoří snad proudem, napadlo ho. Ale kontrolní světlo nesvítilo. Počkat! blesklo mu hlavou. V novinách cosi stálo o nějaké připravované stávce. To stávkují v elektrárně! Vyběhl k zadní stěně. Varující nápis už neblikal. Silně na ni zatlačil oběma rukama a podařilo se mu ji vymáčknout. Ocitl se v jiné chodbě — běžel tudy poslepu k nějakým dveřím, otvírání bylo zřejmě automatické a to nyní nefungovalo. Pomohla mu fyzická síla, vyrazil je, vyběhl kamsi po schodech a najednou ucítil vzduch, za další brankou objevil plot s ostnatým drátem. Vyšplhal se nahoru a ani necítil bolest z krvácejících rukou.
Noční vánek mu příjemně chladil hlavu. Běžel a nevšímal si bolesti v pravé noze, ale přece ho donutila, aby přešel k chůzi.
Náhle se ozval výstřel. Štěpán padl na asfalt. Poslední, co spatřil, byl jiskřivý výbuch modrého plamínku.
K vědomí přišel v bílém pokoji. Nad ním se skláněla známá snědá tvář, Gejdadze, za ním stáli Olden s Popovem.
„Kde je Kraft?“ dostal ze sebe s námahou.
„Mlč, nesmíš ještě mluvit. Až později. Buď klidný, víme, co se ti stalo.“
Trvalo ještě několik dní, než Štěpánovi dovolili vstát z lůžka. Navštívil ho Popov a podal mu noviny.
„Čti, tohle tě bude zajímat.“
Včera večer ve vile známého biologa M. Krafta vznikl požár. Podle výroku komise, která prováděla šetření, bylo jeho příčinou krátké spojení vyvolané náhlým vypnutím proudu. Zdolání požáru se účastnily čtyři požární sbory, ale přes vynaložené úsilí padly plamenům za oběť rozpracované experimenty a unikátní sbírky majitele, včetně vzácných exemplářů jeho soukromé zoologické zahrady. Obětí živlu se bohužel stal i známý vědec. Předběžný odhad škod činí asi třicet miliónů marek.
Před Štěpánem vyvstala vidina Kraftovy laboratoře. V zářivém slunečním světle mu to připadalo neskutečné, jako zlý sen. Stalo se to všechno vůbec? Pohnul nohou. Bolest mu připomněla, že je to pravda.
„Štěpáne,“ šťouchl ho přátelsky Mykola, „už musíme jít, sestřička by se zlobila.“
Štěpán se vrátil do pokoje. Na pozadí modré hluboké oblohy kroužili bílorůžoví a šedí holubi.