„Nepotřebuju sanitku,“ řekl hlasitěji. „Žádný lékař mi nemůže pomoci, věřte mi, Igore.“
„Odkud mě znáte?“ zeptal se Ivonin krajně udiven a zamračil se. Neznámý udělal neurčité gesto a úsměv na jeho rtech pohasl. Chytil se rukama za zábradlí a pomalu se vztyčil. Byl o hlavu vyšší než Igor. Na to, jak se přitom chvěl, byl jeho pohyb překvapivě obratný. Ivonin hleděl na jeho vysokou postavu, zmítanou neovladatelným třesem, se směsí lítosti a nechuti. Zčistajasna ho napadlo, že ta figura vůbec není lidská a že na ni doráží koroze.
„Nechcete si vzít můj kabát?“ nabídl mu.
„Mýlíte se, to není zimou.“ Slabě se usmál.
„Tak pojďte odtud, doprovodím vás. Kde bydlíte?“
„Není třeba,“ neznámý odmítl pomocnou ruku a zase zkřivil tvář. Jeho oči dostaly skelný výraz a Ivoninův soucit s ním se změnil v podráždění.
Asi je to blázen — nebo narkoman, a sám kvůli němu promokl na kůži, konstatoval s nechutí. „Tak co, chcete, abych vám pomohl?“ vyjel na něho už téměř hrubě. „Máte to daleko?“
Místo odpovědi začal sebou muž škubat, křeč mu změnila obličej a zhroutil se na zem. Epileptik! „Hrome!“ ulevil si Ivonin, když přidřepl k jeho tělu a nadzvedl je pažemi. Co teď? Ohlédl se pln zoufalé bezmocnosti. Po mostě zasvištěla volha, ale řidič přirozeně nic nepostřehl. A zrovna v té chvíli muž něco zašeptal. „Ještě vlna… a ještě sedm tisíc, íránské pohoří… celkem tři města… Nedržte mě, prosím vás, nechtě mě, tak je to lepší.“
Ivonin ho naráz pustil, mužův obličej byl teď šedý jako beton.
„Jděte,“ vydechl muž. „Vím, že spěcháte, Igore. Jen jděte, já se zase brzo vzpamatuju.“ Výraz Ivoninova obličeje byl asi dost výmluvný, protože neznámý se opět usmál, i když bylo zřejmé, že má stále ještě bolesti. Ivoninovi se zdálo, že na něco čeká, v něco doufá.
„Chcete-li, můžete mi říkat Michale,“ ozval se muž konečně. „Vám to řeknu… Nejsem blázen ani narkoman, a moje nemoc je bohužel toho druhu, že mi nepomůže nikdo a nic… a také se nevyskytuje na seznamech nemocí a úrazů. Můj nervový systém totiž zaznamenává katastrofy. Především zemětřesení, ale také jsem schopný zachytit zrod cyklonů v Tichomoří, lesní požár v africké savaně, výbuchy v sopkách i ty, co mají na svědomí lidé.“
Bolestná grimasa zkřivila Michalova ústa. Se zřejmým úsilím se snažil potlačit nový záchvat. Ivonin, značně užaslý, sledoval jeho výraz, a v duchu se mu vyrojily myšlenky, které ho samotného překvapily. Muž mezitím znova povstal, opíral se teď o zábradlí.
„Sesuv půdy,“ mumlal. „V Chile poblíž Limy. Vy mi nevěříte, ale já to vidím. V současné době mi nevěří nikdo. Ale já opravdu reaguji na všechno, co se ve světě děje. Na velké jevy, doprovázené četnými oběťmi. I ty, za které mohou lidé… války. Někdy mám tak velké bolesti, že upadám do bezvědomí.“
„Ale to je strašné! Je to hrůzná představa, jestli je na tom špetka pravdy!“ vyhrkl Ivonin bezděčně.
„Je to pravda,“ přisvědčil muž s trpkým úsměvem. „Ta moje schopnost je strašná a taky za ni platím.“
„Nikdo o tom neví?“
„Teď vy.“
Ivonin mu pohlédl do očí, v nichž jiskřilo něco jako potměšilý úsměšek. A zase se mu ztratil, jako by se vnořil do labyrintu svých pocitů, do své nadměrně vnímavé psychiky, kudy pronikaly neviditelné siločáry, jako rádiové vlnění. Byla to pravda, byl takovou anténou? Jak to může vydržet?
„To nevím,“ ozval se tiše posmutnělým hlasem Michal, přestože Ivonin svou myšlenku nevyslovil nahlas: „Pro mě je tohle století nejtěžší, v létech světových válek umírám tisíckrát. A současně žiju dál. Příroda mě obdařila nesmrtelností. Vidím, že mi zase nevěříte. A přece… Pamatuji zničení Kartága, záhubu Pompejí, Herculanea. Bitvy světových válek, Hirošimu i Nagasaki. Málokdy potkávám lidi, kteří mě vyslechnou až do konce, a ještě řidčeji ty, kteří mi věří. Zvykl jsem si. Ulehčí se mi, když se mohu někomu svěřit, je to pro mě úleva.“
„Pokusil jste se proti tomu něco dělat?“
„Ano, několikrát. V šestnáctém století jsem se proto stal alchymistou a ve dvacátém chemikem.“
„Řekl jste to lékařům?“
„Už jsem se vám o tom zmínil. Lékaři mi nepomohou. Nevěří mi a považují mě za choromyslného. Prostě — profesionální pohled. Jen velké osobnosti, s nimiž jsem se v životě setkal, mi uvěřily, ale o pomoci se nedalo mluvit. Savarin se domníval, že záchranu mohu čekat jen od člověka, který bude mým duchovním dvojníkem, ten by mohl možná převzít část mého břemene, snad i schopností — nevím. To se rozumí, že jsem občas potkal někoho, s nímž mi bylo o něco lépe, jako teď s vámi.“
„Jen se uklidněte.“ Ivonin přirozeně dospěl k názoru, že mluví s psychopatem, i když asi intuitivně nadaným — už jen to, že znal jeho jméno, svědčilo pro druh podobného nadání, Ale že byl blázen, o tom nemohl pochybovat. „Podívejte se, ta vaše schopnost není přece úplně špatná. Vždyť byste mohl zaznamenat katastrofu, ještě než by k ní došlo, a informovat o ní kompetentní orgány. To vás nikdy nenapadlo?“
„Ovšem, že mě to napadlo. Také jsem to zkoušel, ale musel jsem to vzdát.“ Rezignovaně mávl rukou. „Nenašel jsem nikde… pochopení. A pak, je to už dávno. Všem prostě nemohu pomoci. A snad vůbec nikomu. Není zájem.“
„Jen nevěste hlavu,“ řekl Ivonin. „Podívejte se, už neprší. Hlavně abyste se dostal v pořádku domů.“
„Jste jako všichni ostatní.“ Muž si trpce povzdechl. „Myslíte si o mně, že jsem podvodník. A víte, jak mě nazval Oliver Lodge? Řekl, že jsem ladička pohrom. Netušíte ani, kolik mi je let?“ A když Ivonin nereagovaclass="underline" „Přesně dvacet tři tisíce sto sedm.“
„To je zajímavé,“ pronesl Ivonin zdvořile. S konečnou platností přistoupil na hypotézu choromyslného, jenž asi odněkud utekl, ale vrátit ho na kliniku, to už by bylo přespříliš. Podíval se na hodinky a předstíral zívnutí. „Nezlobte se, ale už je hromada hodin… Já už budu muset. Moc mě těšilo.“ Ještě se obrátil. „Opravdu pro vás nemohu nic udělat?“
„Už se stalo,“ ozval se muž. „A mockrát vám děkuju.“ ‹
A zase všechno utichlo. Zůstalo jen ševelení podzimního větru a lesklé kluziště namoklého chodníku, lesknoucí se ve světle svítilen. Skutečně už nepršelo, počasí se umoudřilo a mraky se začaly trhat. Kusy jasné oblohy s hvězdami slibovaly příjemný večer. Ivonina napadlo, že by nebylo špatné se s Inkou projít po nábřeží. Zavolá jí — projdou se a pak by si mohli sednout někde ve vinárně. Náhle ucítil, že se chvěje a někde uvnitř v hlavě se mu zaryl osten známé bolesti. Jako ozvěna hrůzné studně.
„Asi jsem nemocný,“ napadla ho nepříjemná myšlenka. „Nachladil jsem se, to je všechno. Jde na mě horečka, proto ty halucinace. Ostatně matka pořád vypráví, jak jsem byl vždycky náchylný na nemoci z nachlazení a jak jsem přitom fantazíroval.“
Ivonin měl špatnou noc. Bolest, pulsující, úporná nemoc nepřestávala. Stále musel myslet na neznámého muže na mostě, analyzoval jeho slova, až ho udeřila myšlenka: duchovní druh, příbuzná psychika, říkal ten člověk, měl by ho vyhledat a poradit se s ním. Nový nápor bolesti se mu zrodil někde pod srdcem. Upadl vedle postele na zem a v tom okamžiku spatřil, jak uragán smetl dřevěné domky jakési vesnice.
„Musím se vzchopit,“ opakoval si zoufale. „Člověk je slabý, když je sám, ale já mám přátele. A Inku. Všichni se poradíme, uvěří mi. Musíme si vyznačit koordináty živelných pohrom. Vypracujeme plán.“ Nový záchvat bolesti mu zastřel vědomí, ale Ivonin se silou vůle ubránil. Přidržel se stěny a dovlekl se k telefonu.