„Máte ráda hudbu? Mám některé zajímavé nahrávky, přinesl bych vám je.“
„Děkuji, to byste byl hodný. Já… líbí se mi Grieg.“
Káťa se ponořila do svých úvah, uklidnila se a nepozorovaně upadla do lehkého spánku. Zdálo se jí, že běží bosá po rozkvetlé louce a v uších jí hvízdá vítr. Náhle na tváři ucítila horký dech a bezděčně opětovala stisk ruky.
Probudila se a první, co uslyšela, byly mokré pleskavé zvuky. Nemýlila se, v pokoji někdo uklízel. Jistě je už ráno. Lékař ještě nepřišel, nebo tu možná někde je, ale ona o tom neví.
„Pane doktore, jste tu?“ zavolala. V odpověď se ozvala dunivá rána. Někdo upustil rejžák.
„Bože! Kdo to tu je?“ uslyšela hrubý ženský hlas.
„To jsem já. Kateřina Skvorcovová. Vy mě nevidíte?“
„Prokrista, to je hrůza. Kam tě to strčili, děvenko?“
„Jak to kam?“ Kátě se sevřel hlas. „Cožpak… cožpak nejsem na klinice?“
„Co to meleš? Na jaký klinice?“ odpověděl jí hlas drsně.
„Přece mi to řekli — pan doktor. Měla jsem úraz a teď jsem v nemocnici.“
„No tak jseš, milánku, jseš… když ti to řekli, tak je to pravda,“ ozval se hlas jakoby nejistě, váhavě. Dokonce se zdálo, že se žena polekala. Kátě se prudce rozbušilo srdce.
„Vy lžete, okamžitě mi někoho zavolejte, chci doktora! Toho, co měl včera službu!“ zajíkavě vykřikla.
„Proboha nekřičte. Tady přece žádný doktoři nejsou, jenom vědci, to jo, ale teď tu žádnej není,“ promluvila žena chraplavě.
„Tak kde tedy jsem?“
„U nás. Přeci je tady ústav… no ústav… kyber… dyť je to jedno, že jo.“ Hlas se začal vzdalovat, což Káťu naplnilo zděšením. „Počkejte… počkejte. Vy tady uklízíte?“
„No, uklízím. Sem ale nikdo nesmí.“
„Ale proč, proč?“
„Skrz ty expere… experomenty. Ale já nic neřekla, já, dušinko, já nic. Když jste v nemocnici, tak jste v nemocnici. Jestli vám to řekli, tak jim věřte.“ Uklízečka šťouchla smetákem a dál si něco brumlala. Káťa už neposlouchala, zdrcená strašlivým poznáním, kterého nabyla tak náhle. Není tu klinika, nejsou tu lékaři — oklamali ji. Proč ale? Vtom ji napadla hrůzná myšlenka. Konaly se tu nějaké pokusy a nepochybně na ní, na kom jiném! Vzpomněla si na televizní besedu, kde se diskutovalo o tom, zda je možné, aby skutečný lidský mozek byl nahrazen umělým, syntetickým. Vybavil se jí muž, který o tom hovořil, mladý vědec s rudou bradkou s brýlemi. Co říkal? Člověk je společenská bytost formovaná prostředím, s nímž je spojena milióny nezničitelných svazků. Vymodelovat tyto spoje uměle se asi nikdy nepodaří. Bylo by to možné jedině, kdyby se do paměti počítače uložily informace živého lidského mozku. Takto vzniklý hybrid bude mít všechny znaky lidské osobnosti.
Káťa horečně přemýšlela. Tak proto se u ní najednou objevila schopnost operovat s vysokými čísly! Přišla jí na mysl strašlivá domněnka — teď už jistota. Ona je tím hybridem, o kterém se tehdy mluvilo! Skutečná Káťa je od ní navždy odloučená, buďto žije jiným životem nezávislým na ní, nebo… ano, není už mezi živými, zůstal jen její stín. Uplynou roky, desetiletí a ona bude jen stínem dívky, která kdysi žila. Bude žít v osamění, v děsném kole navždy pohaslých citů a vzpomínek a bude se probouzet do slepého, umělého života, poslušná rozmaru experimentátora, který vložil cosi z bývalé Káti do paměti počítače.
Náhle ji jako přízrak přepadla vzpomínka na dětství. Zase je malou holčičkou, balancující na úzké kládě, přetínající hluboký výkop. Snaží se nedívat do hloubky pod svýma nohama, ale proti její vůli propast přitahuje její pohled jako magnet. Srdce se jí zastavilo, tělo ji přestalo poslouchat a cítí, že padá do jámy a strachem křičí. Káťu zachvátila hrůza, která naplnila všechny kouty jejího vědomí. Letí do propasti a není nikdo a nic, co by ji mohlo zadržet.
„Asi jsem zešílela!“ prolétlo jí hlavou s chladným děsem. Celé tělo se jí roztřáslo, zoufale vykřikla — a náhle spatřila světlo. Ne, nebyl to přízrak. Zřetelně viděla kolem sebe bílé stěny — světla bylo najednou tolik, že ji to až bodalo. Vidí! Vrátil se jí zrak! — Vtom zaslechla zvuk kroků. Někdo v bílém plášti se ocitl v jejím zorném poli a pravil známým hlasem:
„Dobré jitro, Káťo! Jak jste se vyspala?“
Výňatek z chorobopisu:… nemocná byla dopravena na kliniku v hlubokém bezvědomí. Poškození lebeční kosti a nervový šok vyvolaly hluboký útlum centra sluchu a řeči. Za týden se jí vrátil sluch a funkce mluvicího aparátu. Paměť a intelekt beze změn. Objevila se nová schopnost ovládat složité matematické funkce. Pod vlivem imobility a ztráty zraku nemocná začala trpět depresí a nastoupil u ní trvalý pocit strachu, což mohlo zpětně negativně působit na regeneraci nervových procesů. Pomocí psychologického pokusu byl nemocné navozen dojem, že je obětí experimentu, při němž jí byl implantován umělý mozek. Nervový šok, který nastal podle předpokladů, efektivně ovlivnil stávající útlum zrakového centra. Z kliniky byla propuštěna ve výborném zdravotním stavu.
Oleksij Kutynśkyj
PŘÍBĚH S OBRAZEM
Všechno to začalo v noci na úterý prvního března. Zdál se mi hrůzyplný sen. Utíkal jsem před něčím, prodíral jsem se houštinou pralesa, dostal se až na okraj paseky, ale vyjít z lesa jsem se neodvážil. Za ohybem cesty se objevilo několik jezdců v pláštích podšitých kožešinou a ozbrojených meči. Toho, co jel v čele, jsem odněkud znal…
Leknutím jsem se probudil a už neusnul. Na práci jsem se nemohl soustředit, všechno mi šlo na nervy. Sbalil jsem své papíry do aktovky a šel pracovat domů. Sotva za mnou zaklaply dveře, zazvonil telefon.
„Tady milice, kriminální oddělení, Matuševyč. To jste vy, Andriji Maxymovyči? Doufám, že si na mě vzpomínáte. Potřeboval bych se s vámi sejít, dlouho vás nezdržím. Přišel bych k vám asi tak za dvacet minut, co říkáte?“
Moje nálada klesla na bod mrazu. S námahou jsem si vzpomněl na jeho jméno. Vasil Prokopovyč. Před časem mě pozval za svědka v souvislosti s vyšetřováním smrti jednoho malíře, který zemřel za podivných okolností. V průběhu vyšetřování vyšlo najevo, že jsem se s ním před několika lety stýkal.
Bleskurychle jsem uvedl byt do přijatelného stavu. Kocour Mourek přešlapoval tiše po místnosti, když se otevřely dveře a vešla Naďa s Oksankou.
„Co se děje?“ očividně se polekala.
„Přijde k nám Matuševyč z kriminálky,“ informoval jsem manželku. „Měl tehdy na starosti případ Madžaka, jestli si vzpomínáš.“
„Aby ne, byla to podivná smrt. Sedí si před obrazem se zkříženýma nohama, mladý a zdravý, a najednou je mrtev.“
Zvuk domovního zvonku přerušil Naďu. V civilu, s plochým balíkem vešel očekávaný host.
„Přinesl jsem vám obraz,“ začal trochu rozpačitě a přitom pečlivě rozbaloval své břemeno. „Je to poslední dílo Petra Madžaka.“
„Není to teni obraz, co ho zabil?“ vykulila oči má žena a přitulila k sobe Oksanku.
„Pokud vím, Madžaka nikdo a nic nezabilo,“ důrazně poznamenal návštěvník a opřel obraz o stěnu.
„Proč jste ho sem přinesl? Nestojíme o něj!“
„Je váš. Patří vám podle pravoplatné závěti. Obraz i deník.“
„Jakým právem nám vnucujete něco, o co nestojíme?“ durdila se Naďa a vystrkovala přitom Oksanu z pokoje.