Matuševyč si odkašlal.
„Jsem tu neoficiálně a konám jen svou povinnost,“ řekl úředně, „ta záležitost je pro nás uzavřená, ale snad vás mohu požádat o pomoc… ehm… v jedné maličkosti.“
„Oksano, jdi si hrát vedle,“ rezignovala Naďa.
„Vezmu si jen Mourka, aby neutekl tou dírkou,“ pípla holčička.
Chtěl jsem se zeptat o jaké dírce mluví, ale napadlo mě, že je nejspíš duchem zase už v nějaké hře.
„Ten obraz si samozřejmě vezmeme,“ vzdal jsem se také a doufal, že už konečně budeme sami.
„To jsem rád,“ oddechl si návštěvník. „Teď doufám, že mi pomůžete s vysvětlením některých nejasností kolem Madžakovy smrti.“
„Ale… předtím jste řekl, že ta záležitost je pro vás uzavřená.“
„No, popravdě, něco přece jen zůstalo nevyřešeno,“ usmál se omluvně, „víte, obrátil jsem se na vás, protože rozluštění může být v deníku,“ pohlédl na mě pátrávě, „a také ve vaší teorii čtvrté dimenze.“
Byla to dobře mířená rána. Ztuhl jsem.
„Deník začíná přesně po vaší návštěvě u Madžaka a navazuje na vaši společnou rozmluvu,“ pokračoval Matuševyč. „To nás vedlo k domněnce, že se malíř pokusil přejít od teorie k praxi. Přiznám se, že mi zatím uniká smysl jeho záznamů, ostatně jak možná víte, byl psychiatrický případ. Ale stejně… pomůžete mi?“
„Uvažuji o tom?“ řekl jsem, abych získal čas. „Nechcete s námi poobědvat?“
Naďa můj návrh provokativně přeslechla. Matuševyč poděkoval, nechal nám své telefonní číslo a odešel.
Snědli jsme oběd mlčky v kuchyni. Horečně jsem přemýšlel a Naďa se tvářila nasupeně. Po obědě jsem si vzal nechtěný dar a s kocourem jsem odešel do pracovny. Opřel jsem obraz o stěnu a otevřel deník. Začal jsem číst první řádky:
„10. březen…
Rozhodl jsem se zavést si deník,“ psal můj přítel neurovnaným rukopisem. „Chtěl bych mít chronologicky seřazeny záznamy z diskusí, které jsem měl se svým novým známým, fyzikem Andrijem Hlynskym. Debatovali jsme několik večerů u mě v ateliéru o umění, o principu tvůrčí práce a jejích možnostech. Andrij řekl větu, která mě upoutala. ›Myslím, že obraz může za určitých podmínek být oknem do jiného světa. Můžeme se skrze ně dívat, ale sklo nám brání, abychom jím prošli.‹ Myšlenka se mi zalíbila a zapojil jsem magnetofon. ›Sklo,‹ pokračoval Andrij, ›je vlastně vrstva zábran na našich originálech. Od narození jsme vedeni k tomu, abychom přijímali okolní svět jen určitým způsobem a podle pevně stanoveného schématu. Toto schéma klade na naši schopnost vnímání spoustu překážek, kategorických tabu. Od raného mládí posloucháme od rodičů i ostatních dospělých: to není možné, nesmysl, vyloučeno. Tato tabu nám brání vypěstovat si hlubší schopnost vnímání, brání nám v důkladnějším poznávání. Ve skutečnosti není nic takového, o čem by se dalo říci, že je absloutně nemožným. Všechno, nač můžeme pomyslet, se dá za určitých podmínek uskutečnit, tedy materiálně promítnout do fyzikálního světa. Fyzikálním světem nazývám náš okolní prostor, který všichni lidé vnímají svými smysly a který má tři uznávané dimenze a k tomu čtvrtý rozměr, čas. Pro nás je jen polovičním rozměrem, protože jsme schopni pohybovat se v něm jen jedním směrem. Kromě našeho poznaného světa existuje ještě řada jiných. Jejích rozměrnost je větší než tři a půl a jejich dokonalost je úměrná počtu jejich dimenzí. Nejjednodušší z nich a nejbližší fyzikálnímu je svět energetický. Stejně jako fyzikální představuje zvláštní soustavu, která nás obklopuje současně se známým, pro nás viditelným a hmatatelným okolím. V energetickém světě jsou specifické předměty, jevy, procesy a bytosti. Některé z těch bytostí mají své protějšky ve fyzikálním světě.
Předměty energetického světa vnímají jen ti, kteří jsou schopni přijímat z okolí nejjemnější podněty. V dávných dobách byly takové osoby pokládány za posedlé ďáblem a pálili je na hranici. V dnešní době máme pro ně název sensibil, někdy také schizofrenik a psychotik. V některých případech se u nich léčíme, ale často naopak jsou posílání na léčení oni. Bohužel nejsme schopni s jistotou rozlišit lidi s rozvinutým mimosmyslovým vnímáním od skutečně duševně chorých. Zcela mimo se vyskytuje skupina lidí, kteří vnímají jevy energetického světa, ale neuvědomují si to. Do této kategorie, jak se zdá, patříte také vy, vážený příteli. Divíte se, odkud to vím? Znám to z vyprávění i z vlastní zkušenosti. Někdy se mi daří vidět i za hranici našeho světa. A váš obraz, podle mého názoru může být mostem do toho druhého, vícerozměrného. V dávných dobách bylo pro malíře nemožné zobrazit na ploše třetí rozměr, dnes je to samozřejmé. Myslím, že jde výtvarně vyjádřit i čtvrtý rozměr, čas. Jak? To už je váš úkol. Nemusíte se bát jeho záhadnosti. Je to stejný rozměr jako délka, výška a šířka, pouze naše psychika ho ještě nezvládla. Proto na objekt pohlížíme v časovém sledu a vytváříme tak minulost, přítomnost a budoucnost, tedy čas. Ve skutečnosti tyto pojmy existují současně, stejně jako současně vnímáme známé komponenty fyzikálního prostoru.‹“
Nebylo mi příjemné číst svůj tehdejší monolog, pronesený před šesti lety v povznesené náladě. Začal jsem horečně listovat v deníku. Matuševyč měl pravdu, můj projev toho nešťastného dne utkvěl malíři hluboce v duši a vzbudil v něm vášnivou touhu zobrazit čtvrtý rozměr na plátně. Podle zápisu v deníku Petr Jaroslavovyč hodně četl, zahloubal se do psychofyzikálních problémů, zabýval se meditací. Začal na sobě pozorovat projevy mimořádných schopností, „vibrace neznámé energie“, jak se vyjádřil. Pilně pracoval na vyjádření své myšlenky, a když konečně obraz dokončil, polekal se, zavřel ho do skříně a dlouho se neodvážil na něj pohlédnout. Po čase se k tomu odhodlal, nazval ho „Vchodem do jiného světa“ a zatoužil tam vejít. Objevil rutinní způsob přechodu pomocí zvláštního obratu hlavy. Cítil přitom, jako by se jeho tělo svinulo jako vlákno motouzu a on vešel do neznámého prostoru. V průběhu několika měsíců zmizela hranice mezi oběma světy a on si zaznamenaclass="underline"
„Už se mi snadněji píše hlaholicí než naším písmem. Jsem víc tam než zde, našel jsem tam sebe. Cítím se šťastnější jako vládce velké země volyňské než tady, v roli neúspěšného umělce. Vracet se je obtížné a kromě toho mám velké problémy s Ardagastem. Kdybych se někdy nevrátil, obraz i deník odkazuji Andriji Hlynskému.“
Dočetl jsem zápis a zamyšleně pohlédl na obraz. Z únavy jsem upadl do polospánku. Plameny na obraze se začaly rozplývat a měnit v mlhavý oblak, který splynul z obrazu. Prošel mým tělem, kdesi se ztratil a odsunul do tmy náš obyčejný svět. Ocitl jsem se uprostřed lesa vedle sotva viditelné cesty, znepokojen tím, co už jsem jednou prožil. Napjatě jsem poslouchal, protože jsem věděl, že v lese nejsem sám. A znova jsem slyšel ržání koní a dusot kopyt, uviděl kavalkádu ozbrojenců v kožešinových pláštích a ušankách. Poznal jsem prvního, je to Petr Madžak. Rychle se nese na třmenech, ohlíží se a přátelsky mi kyne. Celým tělem mi projíždí dotek Neobyčejného a upadám do těžkého spánku.
Přišel jsem k sobě tím, že mi Mourek svým drsným jazýčkem olízl spánek. Venku byla tma. Naďa nebyla doma, šla asi navštívit přítelkyni a Oksanka spala tvrdým spánkem předškoláčků.
Druhého dne jsem dočetl poslední zápis v deníku. Pojednával o státu na Volyni a jakémsi Ardagastovi. To si ostatně mohu ověřit, napadlo mě a hned jsem zavolal kolegovi do archeologického ústavu.