„Ahoj, Mykolo. Nevíš náhodou něco o někdejším volyňském státě?“ zeptal jsem se bez úvodu.
„Jistě. Volyňské, vlastně Haličsko-volyňské království s králem Danylem Haličským.“
„Kdo byl Ardagast?“ přerušil jsem ho netrpělivě.
„Ardagast byl hlavou státu ještě před vytvořením království. Řečtí autoři sedmého a osmého století se zmiňují o velkém státě volyňském a jeho vůdci Ardagastovi. U arabských autorů té doby je také poznámka o státě Volynana, ale podle nich byl hlavou nějaký Madžak. Co je s tebou?“
Zastavil se mi dech. Za čtvrt hodiny už jsem byl u něho.
„Proč se tak zajímáš o dějiny Volyňska?“ prohlížel si mě udiveně.
„Pověz mi všechno, co víš o Madžakovi a Ardagastovi,“ vyhrkl jsem napjatě.
„Jen to, že tehdy byly dvě hlavy volyňského státu. Jeden vládce měl kontakty s Řeky a druhý s Araby. V archívu historického muzea byl nalezen popis i fotografie mince z tehdejší doby. Na jedné straně Madžak a na druhé Ardagast.“
Rozechvělými prsty jsem uchopil fotografii. Opravdu, i profil se podobal Petru Madžakovi.
„Můžeš mi ji na den půjčit?“
„Mohu, ale už mi konečně vysvětli…“
Jakžtakž jsem se vymluvil. Další návštěva platila Matuševyčovi. Vpadl jsem k němu do pracovny a položil před něho fotografii mince.
„Co tomu říkáte? Poznáváte toho na přední straně? Madžak a na druhé Ardagast. Pořád ještě si myslíte, že byl Madžak šílený?“
„Z které doby je ta mince?“
„Byla vydána před více než tisíci léty.“
„Jen šílence může napadnout, že je totožný s někým, kdo žil před tisíci léty.“
„Přece vidíte tu neobyčejnou podobu!“
„Neshledávám v tom nic mimořádného, lidé si bývají podobni.“
„Odkud by mohl vědět něco o Ardagastovi?“
„To nevím, ale asi se někde o něm dočetl a začal se o něho zajímat. Tím spíš, když zjistil, že s ním má shodné příjmení, ne?“
Pochopil jsem, že je zbytečné přesvědčovat pracovníka kriminálky, že Petr Jaroslavovyč do té doby nic nečetl o volyňských vládcích Madžakovi a Ardagastovi. Kdyby byl o tom něco věděl, těžko by se byl o tom nezmínil v deníku.
„Odpusťte, že jsem vás vyrušil,“ omluvil jsem se, „nezlobte se.“
„Není zač,“ řekl srdečně. „Pátrání je opravdu zajímavé. Počínáte si obratněji než profesionální detektiv.“
„Vasyle Prokopovyči,“ odvážil jsem se, „nemohl byste mě seznámit se soudním psychiatrem?“
„A k čemu by vám to bylo dobré?“
„Myslím si, že diagnóza, že trpěl schizofrenií, není dostatečně podložena, chtěl bych vidět psychiatrický nález.“
„To na mně chcete moc. Nejsem oprávněn vás seznamovat s výsledky expertizy.“
„Ale žádal jste mě přece, abych vám pomohl s objasněním jeho případu,“ řekl jsem.
Zamyslel se a začal ťukat tužkou na desku stolu. „Co mám s vámi dělat, čtěte!“ vzdal se konečně a podal mi složku spisů.
„…všechny důkazy nasvědčují tomu, že nemocný trpěl schizofrenií. Svědčí pro to charakteristické příznaky choroby, jako utkvělá představa a s ní spojené bludy, projevy ztráty paměti a stavy strnulosti ve spánku, zpočátku epizodní, později pravidelné. V další fázi onemocnění se objevují rituální pohyby, které podle mínění nemocného otevírají cestu do jiného světa. Přes tyto závažné psychické poruchy můžeme konstatovat, že uvedená choroba nemohla být bezprostřední příčinou smrti.“
Značně vyčerpaný jsem šel domů. Obě má děvčata jsem našel doma v pláči.
„Co se tu stalo?“ ulekl jsem se.
„Šla jsem pro mléko, a když jsem se vrátila, našla jsem Oksanu na zemi… úplně bez sebe pod tím prokletým obrazem,“ vysvětlovala Naďa. Pro pláč nemohla mluvit.
„Ale vždyť je jí dobře. Pověz mi, Oksanko, udělalo se ti špatně?“ přitáhl jsem si k sobe dítě.“
„Prokristapána nech ji,“ vydechla, chytla ji a přitiskla ji k sobě. „A vůbec o tom nemluv!“
„Ale proč? Přece to musím slyšet taky od ní!“
„Říkám ti, nech ji na pokoji!“ křikla na mě Naďa nepřátelsky. „Klíč máš na příborníku a povídám ti, dokud ten obraz bude tady, ty dveře se budou zamykat! “
Oksanku jsme uložili. Ten večer jsem seděl zamčený ve své pracovně před obrazem a snažil se rozluštit jeho tajemství. Prohlížel jsem si ho ve stoje i vleže, ze všech stran. Rekonstruoval jsem postoj Madžaka a jeho vzdálenost od obrazu ve chvíli jeho smrti, ale nic jsem necítil, byl jsem otupělý.
Příští den jsem se rozhodl vyzpovídat Oksanku. Hrála si na mateřskou školku s kocourem a mě ochotně zapojila do hry. Nasadil jsem úřední tón.
„Pročpak jste včera plakala, Oksano Andrijevno?“ zeptal jsem se. „Copak učitelky takhle pláčou?“
„Ale já včera byla ještě dítě, tati!“
V tom přišla Naďa a my zmlkli. Když odešla, zase jsme pokračovali.
„Snad tě nepolekal obraz?“
„Žádný jsem neviděla, jenom dírku. Tu, co přinesl pán,“ upřeně na mě pohlédla.
„Co bylo v té dírce?“
„Les. Jeden chlapeček mě odtamtud zavolal a pomohl mi prolézt do lesa. Hráli jsme si tam a běhali. Bylo tam moc krásných ptáčků. Pak se mi zdálo, že mě volá máma. Chtěla jsem se vrátit, ale dírka se ztratila. Najednou máma začala hrozně křičet a tahat mě. Bolelo mě to a dala jsem se do pláče a pak jsem už zase byla doma.“
„A ty — ty by ses tam chtěla ještě podívat?“
„Chtěla, jen kdyby se máma tak nezlobila.“
Když jsme zpozorovali, že je v pokoji Naďa, bylo už pozdě. Bledá, zoufale podrážděná mě drtila pohledem.
„Jestli ještě dnes neodneseš ten obraz, odklidím ho sama! Už toho mám dost! “
Hleděl jsem na ni, jak se energicky obléká. „Obraz, deník a adresu!“ ozvala se stroze. Vydal jsem jí to a pak se díval oknem, jak rázným krokem přechází ulici. Zabalený obraz se pohupoval v rytmu její chůze a nenávratně se vzdaloval. Něco nebezpečného, ale nenahraditelného odcházelo z mého života. Neobyčejné se přiblížilo, dotklo se křídlem, vycítilo mou neschopnost a odletělo pryč, odhazujíc mě jako nepotřebný balast. Zachvátil mě smutek, až se mi v očích zatmělo. Sotva jsem se dostal do své pracovny, padl jsem obličejem na pohovku.
Přál jsem si dychtivě, tak horoucně, jak jsem to do této chvíle neznal, dostat se opět tam. Zdálo se mi, že bez toho bude můj život chudý, neutěšený.
Čas letěl jako rozjetý rychlík a já se nemohu pohnout. Náhle cítím, jak mi u ucha zaštěbetal nějaký pták. Bezděčně jsem se pohnul a přestalo to — asi odletěl. Zvedám hlavu. Co je to? Aha, to je les, ten starý známý. Ležím na mýtině a bořím se tváří do loňského suchého listí.
Volodymyr Ščerbakov
NÁVRAT KOSMONAUTA
V noci pršelo. Silnice vymytá deštěm se stříbřitě leskla a rychle osychala. Větřík stále ještě shazoval ze stromů velké studené kapky. Na krajnicích svítily namodralé kaluže, svědkové prvního jarního lijáku.
Sergej šel rychle, mimoděk mhouřil oči před dotírajícím sluncem a větrem, který mu protivně foukal do tváře. Květy a listy pampelišek splývaly v duhové stuhy a nad střechami domů plula oblaka jako klubka bílého kouře. Zastavil se jen jednou a to ještě na chvilku, aby se osvěžil lahví limonády, která se mu líně povalovala v poloprázdné cestovní brašně. Teď tam zbyl už jen holicí strojek pečlivě zabalený do froté ručníku. Za hodinu by už Sergej měl být doma, ale stále mu připadalo, že k tomu nikdy nedojde, že se mu to jen zdá. Mnohokrát snil o téhle nekonečné stužce asfaltové silnice, jak podél ní jde domů travnatou stezkou pro pěší. Připomínal si podrobnosti návratu, jak je ve snu prožil, ale vytrácely se mu z paměti, všechno se mu zahalovalo mlhou, hlasy i tváře.