Aby se vyhnula té omluvě, bude muset znovu získat, co bylo ztraceno před tisíci lety. A aby toho dosáhla, musí vyřídit toho muže, o němž jí její špehové z pevniny sdělili, že se prohlásil za Draka Znovuzrozeného. Jestli nepřijdu na způsob, jak to s ním vyřídit, bude nepřízeň císařovny nejmenší z mých starostí.
Ladně se obrátila a vstoupila do komnaty vedle verandy. Vnější stěnu místnosti tvořily dveře a vysoká okna, aby zachytila vánek. Světlé dřevo na stěnách, hladké a lesklé jako aksamit, se Suroth líbilo, ale nábytek původního majitele, bývalého atha’anmierského guvernéra Cantorinu, nechala odstranit a nahradit několika vysokými zástěnami, pomalovanými většinou ptáky a květinami. Na jedné byla velká skvrnitá kočka ze Sen T’jore, velká jako horský koník, na druhé černý horský orel s chocholkou zvednutou jako světlá koruna a sněhobílými špičkami křídel roztažených na svých plných tři a půl lokte. Takové zástěny byly považovány za nekultivované, ale Suroth měla ráda zvířata. A protože si nemohla svůj zvěřinec vzít s sebou přes Arythský oceán, nechala si na zástěny namalovat svá dvě nejoblíbenější zvířata. Vždy nesnášela, když jí bylo něco upíráno.
Tři ženy čekaly, jak je tu nechala, dvě klečely a třetí ležela na holé leštěné podlaze z poskládaného tmavého a světlého dřeva. Klečící ženy měly tmavomodré šaty sul’dam s červenými štítky s klikatými stříbrnými blesky na prsou a po stranách suknice. Jedna z nich, Alwhin, modrooká žena se špičatou bradou a věčně zamračená, měla vyholený levý spánek. Zbytek světle hnědých vlasů měla spletený do copu, který jí visel na rameno.
Suroth při pohledu na Alwhin na okamžik stiskla rty. Ještě nikdy nebyla žádná sul’dam povýšena mezi so’jhin, dědičné vrchní sloužící urozených, natož na hlas urozených. Ale v Alwhinině případě k tomu byly dobré důvody. Alwhin toho moc věděla. Byla to však žena ležící na břiše, v prostých tmavošedých šatech, kdo přitáhl Surothinu pozornost. Žena měla kolem krku široký obojek ze stříbřitého kovu spojený lesklým vodítkem s náramkem ze stejného materiálu, který měla na zápěstí druhá sul’dam, Taisa. Díky vodítku a obojku, a’dámu, dokázala Taisa ovládat tu ženu v šedém. A tu bylo třeba ovládat. Byla to damane, žena, která mohla usměrňovat, a tudíž příliš nebezpečná, aby jí mohlo být dovoleno chodit volně. – Vzpomínky na vojska Noci byly mezi Seanchany stále silné i tisíc let po jejich zničení.
Suroth nejistě mrkla na dvě sul’dam. Už žádné sul’dam nevěřila, ale neměla na vybranou, věřit jim musela. Damane nikdo jiný ovládat nedokázal, a bez damane... Už samotná představa byla nemyslitelná. Moc Seanchanů, moc samotného Křišťálového trůnu byla postavena na ovládaných damane. Bylo příliš mnoho věcí, které se sice Suroth nelíbily, ale s nimiž se musela smířit. Takové jako Alwhin, která ji sledovala, jako by byla so’jhin celý život. Ne. Jako by sama byla urozená a klečela jen proto, že se tak rozhodla.
„Puro.“ Damane kdysi měla jiné jméno, když ještě byla nenáviděnou Aes Sedai, než padla do rukou Seanchanům, ale Suroth je neznala a ani jí na něm nezáleželo. Žena v šedém se napjala, ale hlavu nezvedla. Její výcvik byl obzvlášť tvrdý. „Zeptám se znovu, Puro. Jak ovládá Bílá věž toho muže, který si říká Drak Znovuzrozený?“
Damane maličko pohnula hlavou, dost na to, aby mohla vrhnout poděšený pohled na Taisu. Bude-li její odpověď nevyhovující, sul’dam jí mohla způsobit bolest, aniž by hnula prstem, jenom díky a’dámu. „Věž by se nepokoušela ovládat falešného Draka, velkopaní,“ vydechla Pura. „Chytily by ho a zkrotily.“
Taisa se rozhořčeně podívala na velkopaní. Odpověď se vyhnula Surothině dotazu a možná naznačila, že jedna z urozených vyslovila nepravdu. Suroth lehce zavrtěla hlavou, jen maličko – neměla čas čekat, až se damane vzpamatuje z trestu – a Taisa se podvolila a sklonila hlavu.
„Ptám se znovu, Puro, co víš o tom, jak Aes Sedai...“ Suroth zkřivila rty, jak si je pošpinila tím jménem, a Alwhin znechuceně zavrčela, „...Aes Sedai pomáhají tomu muži? Varuji tě. Naši vojáci ve Falme bojovali s ženami z Věže, ženami usměrňujícími sílu, tak se to nesnaž popřít.“
„Pura... Pura to neví, velkopaní.“ Hlas damane zněl naléhavě a velice nejistě. Znovu se koutkem oka podívala na Taisu. Bylo jasné, že se zoufale snaží, aby jí uvěřily. „Možná... Možná amyrlin nebo věžová sněmovna... Ne, ty by to neudělaly. Pura neví, velkopaní.“
„Ten muž může usměrňovat,“ prohlásila stroze Suroth. Žena na podlaze zasténala, i když ta stejná slova již od Suroth slyšela. Když to opakovala, Suroth se sevřel žaludek, ale nedovolila, aby se něco z toho objevilo na její tváři. Jen málo z toho, co se stalo ve Falme, měly na svědomí usměrňující ženy. Damane to dokázaly vycítit a sul’dam s náramkem na ruce vždycky poznala, co její damane cítí. To znamenalo, že to musela být práce muže. Také to znamenalo, že je neuvěřitelně silný. Tak silný, že se Suroth jednou či dvakrát přistihla, jak s rostoucí nevolností uvažuje, zda by to vskutku nemohl být Drak Znovuzrozený. To není možné, řekla si pevně. V každém případě to neznamenalo žádný rozdíl pro její plány. „Nelze uvěřit, že by dokonce i Bílá věž dovolila takovému muži chodit volně. Jak ho ovládají?“
Damane tu ležela mlčky na břiše a ramena se jí třásla, jak vzlykala.
„Odpověz velkopaní!“ vyjela na ni ostře Taisa. Taisa se ani nepohnula, ale Pura zalapala po dechu a trhla sebou, jako by ji někdo udeřil po zádech. Rána způsobená skrze a’dam.
„P-Pura n-neví.“ Damane váhavě natáhla ruku, snad aby se dotkla Surothina střevíčku. „Prosím, Pura se naučila poslouchat. Pura mluví jen pravdu. Prosím, netrestej Puru.“
Suroth rychle ustoupila, ale nedávala na sobě znát své podráždění. Z toho, že ji damane přinutila se pohnout. Že se jí skoro dotkl někdo, kdo umí usměrňovat. Cítila potřebu se vykoupat, jako by se jí ta žena opravdu dotkla.
Taisa vyvalila tmavé oči nad opovážlivostí damane. Líce jí zahořely hanbou, že k tomu mohlo dojít, když měla ona její náramek. Zřejmě se nemohla rozhodnout, zda má padnout na zem vedle damane a prosit o odpuštění, či potrestat tu ženu hned teď a tady. Alwhin se na to opovržlivě dívala se stisknutými rty a z každého jejího rysu vyzařovalo, že kdyby ona měla náramek, k něčemu podobnému by nikdy nedošlo.
Suroth maličko zvedla prst v gestu, které všichni so’jhin znali od dětství, prosté propuštění.
Alwhin zaváhala, než si to přeložila, a pak se své uklouznutí pokusila zakrýt tím, že hrubě vyjela na Taisu. „Odveď tuhle... tohle stvoření z přítomnosti velkopaní Suroth. A až ji potrestáš, zajdi za Surelou a řekni jí, že své úkoly zvládáš, jako bys ještě nikdy nenosila náramek. Řekni jí, že máš být –“
Suroth přestala Alwhin vnímat. Ona nic takového nenařídila, jen je propustila, ale sledovat hádky mezi sul’dam bylo pod její úroveň. Velice ráda by věděla, zda se Pura nesnaží něco skrývat. Její špehové hlásili, že ženy z Bílé věže nemohou lhát. Nebylo možné Puru donutit říci byť prostou lež, říci, že bílý šátek je černý, ale to jako důkaz nestačilo. Někdo by mohl přijmout slzy damane a její tvrzení, že to nedokáže, ať už sul’dam udělá cokoliv, ale nikdo z těch, komu by to stačilo, by nebyl povýšen, aby vedl návrat. Pura mohla mít schovánu ještě zásobu svobodné vůle, mohla být dost chytrá, aby se pokusila využít jejich víry, že nedokáže lhát. Žádná z žen uvázaných na pevnině nebyla zcela poslušná a důvěryhodná, nebyly jako damane přivezené ze Seanchanu. A žádná z nich plně nepřijala, čím jsou, jako seanchanské damane. Kdo mohl říci, jaká tajemství by mohla skrývat jedna z těch, které se nazývaly Aes Sedai?