Suroth nikoliv poprvé zatoužila, aby měla i ty ostatní Aes Sedai, které byly lapeny na Tomově Hlavě. Kdyby mohla vyslýchat dvě, měla by větší naději přichytit je při lži a uhýbání. Bylo to však jen marné přání. Ty druhé mohly být mrtvé, utopené v moři nebo předvedeny před dvůr Devíti měsíců. Některým lodím, které se Suroth nepodařilo sebrat, se muselo podařit vrátit se zpátky přes oceán. A na jedné z nich mohla být některá z těchto žen.
Ona sama vyslala zpátky loď s pečlivě upravenými zprávami už skoro před půl rokem, jakmile upevnila svou kontrolu nad Předběžníky, s kapitánem a posádkou pocházející z rodin, které sloužily té její od chvíle, kdy se skoro před tisícem let Lothair Pendrag prohlásil císařem. Vypravit tu loď bylo hazardní, protože císařovna mohla poslat někoho, kdo by ji nahradil. Ale nevyslat ji by bylo ještě nebezpečnější. Pak by Suroth mohlo zachránit jen naprosté a drtivé vítězství. Možná ani to ne. Takže císařovna věděla o Falme, o Turakově neúspěchu a Surothině odhodlání pokračovat dál. Ale co si o tom myslela a co s tím udělá? To ji zajímalo víc než všechny damane, ať už byly před svým uvázáním čímkoliv.
Císařovna však přesto nevěděla vše. To nejhorší nemohla svěřit žádnému poslovi bez ohledu na jeho věrnost. To Suroth sdělí císařovně osobně. A Suroth si dávala práci, aby to tak bylo. Doposud žili jen čtyři lidé, kteří znali její tajemství, a dva z nich už nikdy nepromluví, ne o své vlastní vůli. Jen tři smrti by toto tajemství ještě víc upevnily.
Suroth si neuvědomila, že to poslední zamumlala nahlas, dokud Alwhin neřekla: „A přesto velkopaní potřebuje, aby ti tři zůstali naživu.“ Ta žena tu klečela pokorná a poslušná, jak se slušelo, dokonce zvládla i ten trik se sklopenýma očima, přičemž se jí však dařilo neustále sledovat, zda Suroth nevydá nějaký pokyn. Hlas měla také pokorný. „Kdo ví, velkopaní, co by císařovna – kéž žije věčně! – udělala, kdyby zjistila, že před ní někdo chce takovou věc zatajit?“
Místo odpovědi Suroth zase maličko kývla prstem na znamení, že ji propouští. Alwhin opět zaváhala – tentokrát to musela být prostá neochota odejít, ta žena si o sobě moc myslí! – než se hluboce poklonila a vycouvala ze Surothiny přítomnosti.
Suroth se s námahou uklidnila. Sul’dam a ty druhé dvě znamenaly problém, který zatím nemohla vyřešit, ale trpělivost byla pro urozené nezbytná. Ti, jimž chyběla, obvykle skončili ve věži Krkavců.
Když se znovu objevila na terase, klečící sloužící se maličko předklonili, jak byli připravení ji posloužit. – Vojáci dál stáli na stráži, aby zajistili, že ji nikdo nevyruší. Suroth se znovu zastavila u balustrády, a tentokrát se zadívala daleko na moře směrem k pevnině stovky mil na východ.
Tomu, kdo úspěšně povede Předběžníky, kdo začne návrat, připadne velká čest. Možná dokonce adopce do císařovniny rodiny, i když to nebyla čest, která by neměla své záporné stránky. A také být tím, kdo úspěšně chytí toho Draka, ať už falešného či skutečného, a zajistí ovládání jeho neuvěřitelné síly...
Ale jestli – až ho zajmu, předám ho císařovně? To je otázka.
Znovu začala poklepávat dlouhými nehty na široké kamenné zábradlí.
2
Víry ve vzoru
Na pevninu vál horký noční vítr, na sever přes rozlehlou deltu zvanou Dračí Prsty, složité bludiště říčních ramen, širokých i úzkých, některých dokonce udušených ostřicí. Rozlehlé porosty rákosí oddělovaly hloučky nízkých ostrůvků zarostlých stromy s pavoukovým kořáním, které nebyly k vidění nikde jinde. Nakonec delta ustoupila svému zdroji, řece Erinin, řece v tomto místě nesmírně široké, tečkované světly luceren malých člunů, které s pomocí jich rybařily. Čluny a světla se prudce rozkolébaly – zcela nečekaně, a někteří starší muži začali mumlat o zlých tvorech potulujících se nocí. Mladí muži se smáli, ale o to rychleji vytahovali sítě, dychtiví být zpátky doma a ze tmy. V příbězích se vyprávělo, že zlo nemůže překročit váš práh, pokud je nepozvete. Tak se to vyprávělo. Ale tady venku, v temnotě...
I poslední zbytky soli zmizely, když vítr dosáhl velkého města Tearu, stojícího na břehu řeky, kde se hostince a krámky s taškovými střechami tísnily vedle vysokých paláců s mnoha věžemi lesknoucími se v měsíčním světle. Ale žádný z paláců nebyl ani zpolovice tak vysoký jako masivní hmota, téměř hora, která se táhla ze středu města až k vodě. Tearský Kámen, pevnost z pověstí, nejstarší tvrz lidstva, vztyčená za posledních dnů Rozbití světa. Když státy a říše vznikaly a rozpadaly se, byly nahrazeny jinými, a ty se také rozpadly, Kámen tu pořád stál. Byla to skála, na níž si vojska lámala zuby – oštěpy, meče i srdce – po tři tisíce let. A za celou tu dobu pevnost nikdy nepadla. Až nyní.
Ulice města, taverny a hostince byly v teplé a dusné temnotě téměř prázdné. Lidé se opatrně zdržovali ve vlastních zdech. Kdo Kámen držel, byl pánem Tearu, města i státu. Tak tomu bylo vždy, a lidé z Tearu to vždycky přijímali. Za denního světla nadšeně jásali a zdravili svého nového pána, jako by zdravili i toho starého. Za noci se choulili ve svých domovech a třásli se i přes panující vedro, když jim nad střechami kvílel vítr jako tisíc plaček. Hlavami se jim honily nové představy a naděje, sny, jaké si v Tearu nikdo nedovolil po sto pokolení, naděje smíšená se strachem starým jako Rozbití.
Vítr trhal za dlouhý bílý praporec chytající měsíční světlo nad Kamenem, jako by ho chtěl urvat. Na praporci kráčela vlnící se postava jako čtyřnohý had se zlatou lví hřívou, šarlatovými a zlatými šupinami. Tvor na korouhvi jako by si osedlal vítr. Korouhev z proroctví, po jejímž spatření všichni tolik prahli a zároveň se ho děsili. Zástava Draka. Draka Znovuzrozeného. Zvěstovatele spasení světa a ohlašovatele příchodu nového Rozbití. Jako by ho takový vzdor příliš rozzuřil, vítr se vrhl proti pevným hradbám Kamene. Dračí zástava se vznášela, lhostejná za noci, očekávající větší bouře.
V místnosti asi v polovině výšky Kamene na jeho jižní straně seděl na truhlici Perrin s nohama položenýma na posteli a pozoroval tmavovlasou mladou ženu přecházející sem a tam. Ve zlatých očích měl ostražitý výraz. Faile se s ním obvykle štěkala, mírně si utahovala z jeho schválně pomalých způsobů. Dneska večer však od chvíle, co prošla dveřmi, nepronesla ani deset slov. Cítil růžové lístky, které jí po vyprání vložili do šatů, i vůni, která byla jen její. A v náznaku čistého potu cítil nervozitu. Faile skoro nikdy nedávala najevo nervozitu. Perrina z toho, jak uvažoval, proč je nervózní právě teď, začalo svrbět mezi lopatkami, a nemělo to nic společného s vedrem. Úzké, rozstřižené suknice, které Faile nosila, při jejím přecházení tiše šustily.