Perrin se podrážděně podrbal na dvoutýdenním strništi. Vous měl ještě kudrnatější než vlasy. A taky bylo horko. Už posté ho napadlo, že by se měl oholit.
„Sluší ti to,“ řekla Faile najednou a zastavila se.
Perrin nejistě pokrčil rameny, která ho po dlouhých hodinách práce v kovárně bolela. Občas to dělávala, jako by věděla, nač zrovna myslí. „Lechtá to,“ zavrčel a přál si, aby mluvil odhodlaněji. To ta jeho bradka. Mohl si ji oholit, kdykoliv by chtěl.
Faile si ho prohlížela s hlavou na stranu. Díky výraznému nosu a vysedlým lícním kostem byl její ohnivý pohled v ostrém protikladu k tichému hlasu, když řekla: „Vypadá na tobě správně.“
Perrin si povzdechl a znovu pokrčil rameny. Ona ho nežádala, aby si nechal narůst plnovous, a ani to neudělá. A přesto věděl, že bude holení dál odkládat. Napadlo ho, jak by se s takovou situací vyrovnal jeho přítel Mat. Možná by ji štípl do zadečku a políbil a poznamenal by něco, co by ji rozesmálo, a on by ji zatím přivedl na jiné myšlenky. Ale Perrin věděl, že to s děvčaty neumí tak jako Mat. Mat by se nikdy nepotil kvůli vousu jen proto, že si nějaká žena myslí, že by měl mít chlupy na obličeji. Leda by ta žena byla Faile. Perrin měl pocit, že otec musí jejího odchodu z domova velice litovat, a to nejen proto, že byla jeho dcera. Byl to největší obchodník s kožešinami v Saldeii, aspoň to Faile tvrdila, a Perrinovi bylo jasné, že je vždycky po jejím.
„Něco ti dělá starosti, Faile, a nejsou to moje vousy. Tak co je to?“
Náhle se zatvářila ostražitě. Uhýbala před ním očima a raději si opovržlivě prohlédla zařízení místnosti.
Vyřezávaní levharti a lvi, načepýření jestřábi a lovecké výjevy zdobili vše, od vysokého šatníku a sloupků u postele, silných jako jeho noha, po čalouněnou lavici před vychladlým mramorovým krbem. Některá zvířata měla granátové oči.
Snažil se přesvědčit majhere, že chce obyčejný pokoj, ale ona to zřejmě nepochopila. Ne že by byla hloupá nebo natvrdlá. Majhere velela zástupu sloužících, kterých bylo víc než obránců Kamene. Ať už velel Kameni kdokoliv, ať už kdokoliv držel jeho hradby, majhere dohlížela na každodenní záležitosti, aby všechno fungovalo, tak jak má. Ale na svět se dívala tairenskýma očima. Přes své šaty musel být víc než jen mladý venkovan, na což vypadal, protože kmáni v Kameni nebyli nikdy ubytováváni – až na obránce a sloužící, samozřejmě. A kromě toho patřil do Randovy společnosti, přítel či družiník, rozhodně však byl nějakým způsobem blízký Draku Znovuzrozenému. A pro majhere proto patřil přinejmenším na stejnou úroveň jako páni země, pokud ne vznešení páni. Šokovalo ji už to, že ho ubytovali tady, kde neměl ani obývací pokoj. Perrin tušil, že by mohla i omdlít, kdyby trval na ještě obyčejnější komnatě. – Pokud tu vůbec něco takového kromě obydlí sloužících a obránců vůbec bylo. Aspoň tu kromě svícnů nebylo nic pozlaceno.
Avšak Faile neměla na věci stejný názor. „Měl bys mít lepší pokoj než tohle. Zasloužíš si to. Můžeš vsadit poslední měďák, že Mat ho má.“
„Mat má rád křiklavý věci,“ odtušil prostě.
„Ty netrváš na tom, co ti patří.“
Perrin neřekl nic. Kvůli jeho pokoji nervózní nebyla o nic víc než kvůli jeho vousům.
Po chvíli se Faile ozvala znovu. „Pán Drak o tebe zřejmě ztratil zájem. Teď je pořád zavřený se vznešenými pány.“
Svrbění mezi lopatkami zesílilo. Perrin poznal, že tohle je to, co jí dělá skutečné starosti. Snažil se mluvit lehce. „Pán Drak? Mluvíš jako Tairenka. Jmenuje se Rand.“
„Je to tvůj přítel, Perrine Aybaro, ne můj. Jestli takový muž má vůbec nějaké přátele.“ Zhluboka se nadechla a pokračovala mírnějším tónem. „Napadlo mě, že opustím Kámen. Odejdu z Tearu. Myslím, že mě Moirain nebude chtít zastavit. Zprávy o... o Randovi už pronikly z města před dvěma týdny. Nemůže si myslet, že to udrží v tajnosti dál.“
Perrin se zarazil, aby si znovu nepovzdechl. „Já si to taky nemyslím. Spíš mám dojem, že tě považuje za přítěž. Nejspíš ti dá nějaký peníze a pošle tě pryč.“
Faile si dala ruce v bok a upřeně se na něj zadívala. „To k tomu nemáš víc co říct?“
„Co chceš, abych řekl? Že chci, abys zůstala?“ Hněv, jenž se mu ozval v hlase, ho poděsil. Zlobil se na sebe, ne na ni. Zlobil se, protože ho tohle nenapadlo. Zlobil se, protože nevěděl, co s tím. A on si rád věci pořádně promýšlel. Bylo snadné nevědomky někomu ublížit, když jste moc pospíchali. A to udělal teď. Faile měla tmavé oči rozšířené šokem. Pokusil se to napravit. „Já chci, abys zůstala, Faile, ale možná bys měla odejít. Vím, že nejsi zbabělá, ale Drak Znovuzrozený, Zaprodanci...“ Ne že by někde bylo opravdové bezpečí – aspoň ne na dlouho – ale existovala bezpečnější místa, než byl právě teď Kámen. Aspoň prozatím. Nebyl však tak hloupý, aby jí to řekl takhle otevřeně.
Ale jí zřejmě nezáleželo na tom, jak jí to podal. „Zůstat? Světlo na mě sviť! Cokoliv je lepší než sedět tady jako balvan, ale...“ Půvabně před ním poklekla a položila mu ruce na kolena. „Perrine. Nesnáším pomyšlení na to, že se přede mnou může najednou objevit některý ze Zaprodanců, a přemýšlení o tom, kdy nás Drak Znovuzrozený všechny zabije. Koneckonců to udělal už při Rozbití. Zabil každého, kdo mu byl blízký.“
„Rand není Luis Therin Rodovrah,“ namítl Perrin. „Totiž, on je Drak Znovuzrozený, ale není... neudělal by...“ Odmlčel se nevěda, jak skončit. Rand byl znovuzrozený Luis Therin Telamon. To znamenalo být Drakem Znovuzrozeným. Ale znamenalo to taky, že je Rand odsouzený k osudu Luise Therina? Nejen že zešílí – každého muže, který mohl usměrňovat, čekal takový osud a pak smrt uhnitím zaživa – ale zabije také každého, komu na něm záleží?
„Mluvila jsem s Bain a Chiad, Perrine.“
To nebylo žádné překvapení. S Aielankami Faile trávila značné množství času. Přátelství pro ni sice znamenalo jisté potíže, ale ona zřejmě měla Aielanky ráda stejně, jako nesnášela urozené Tairenky z Kamene. Perrin v tom však neviděl žádné spojení mezi tím, o čem tu mluvili, a také jí to řekl.
„Ony tvrdí, že se Moirain občas zeptá, kde jsi. Nebo Mat. Nechápeš? To by nemusela dělat, kdyby tě mohla sledovat s pomocí jediné síly.“
„Sledovat mě s pomocí síly?“ vyjekl slabě. O tom nikdy neuvažoval.
„A to ona nemůže. Pojď se mnou, Perrine. Než nás začne postrádat, můžeme být na dvacet mil za řekou.“
„Nemůžu,“ odepřel jí nešťastně. Pokusil se odvést její myšlenky polibkem, ale ona vyskočila a ucouvla tak rychle, že málem upadl. Nemělo smysl za ní chodit. Ruce měla zkřížené na prsou jako přehradu.
„Netvrď mi tu, že se jí bojíš. Vím, že je Aes Sedai a že jak tahá za provázky, tak vy všichni tancujete. Možná má... Randa... uvázaného tak, že nemůže utýct, a Světlo ví, že Egwain, Elain a dokonce i Nyneiva nechtějí, ale ty bys mohl její provázky přetrhnout, kdybys chtěl.“
„To nemá s Moirain vůbec nic společnýho. Prostě to musím udělat. Já –“
Faile mu skočila do řeči. „Neopovažuj se tu na mě zkoušet nějaký ty mužský žvásty o tom, že chlap musí konat svou povinnost. Já znám povinnost stejně jako ty, a ty tady nikomu ničím povinovaný nejsi. Možná jsi ta’veren, i když podle mě to není pravda, ale on je Drak Znovuzrozený, ne ty.“
„Budeš už poslouchat?“ zařval na ni a zlostně se zamračil. Faile poněkud nadskočila. Ještě na ni nikdy nezvýšil hlas, ne takhle. Zvedla bradu a narovnala ramena, ale neřekla nic. Perrin pokračoval. „Myslím, že jsem nějak součástí Randova osudu. A Mat taky. Myslím, že on nedokáže to, co má, pokud my taky neuděláme svůj díl. To je povinnost. Jak bych mohl odejít, kdyby to mohlo znamenat, že Rand neuspěje?“