„Mohlo?“ V jejím hlase se ozval náznak důrazu, ale jen náznak. Perrina napadlo, jestli by se nedokázal přinutit a křičet na ni častěji. „To ti řekla Moirain, Perrine? Už bys měl vědět, že máš pořádně poslouchat, co říkají Aes Sedai.“
„To jsem vydumal sám. Myslím, že ta’veren to táhne k sobě. Nebo nás s Matem možná přitahuje Rand oba. On by měl být nejsilnějším ta’veren od Artuše Jestřábí křídlo, možná od Rozbití světa. Mat dokonce ani nepřizná, že je sám ta’veren, ale ať se sebevíc snaží utýct, vždycky ho to přitáhne zpátky k Randovi. Loial říká, že ještě nikdy neslyšel o třech ta’veren, aby byli všichni tři stejnýho stáří a ze stejnýho místa.“
Faile si hlasitě odfrkla. „Loial nic neví. Na ogiera není moc starý.“
„Je mu přes devadesát,“ prohlásil Perrin na jeho obranu a ona se na něj upjatě usmála. U ogiera neznamenala devadesátka o moc víc, než kolik bylo Perrinovi. Možná byl Loial dokonce mladší. Perrin toho o ogierech moc nevěděl. Na každý pád Loial přečetl víc knih, než kolik Perrin kdy viděl či o nich dokonce slyšel. Někdy měl dojem, že Loial přečetl každou knihu, která kdy byla vytištěna. „A ví toho mnohem víc než ty nebo já. On si myslí, že jsem to asi pochopil správně. A Moirain taky. Ne, neptal jsem se jí, ale proč by mě jinak tolik hlídala? Nebo myslíš, že chce, abych jí udělal dranžírovací nůž?“
Faile chvíli mlčela, a když promluvila, znělo to soucitně. „Ubohý Perrine. Odešla jsem ze Saldeie, abych našla dobrodružství, a teď jsem přímo v srdci jednoho takového dobrodružství, toho největšího od Rozbití světa, a já chci jenom být někde jinde. Ty chceš být jenom kovářem, a nejspíš skončíš v příbězích, ať už po tom toužíš nebo ne.“
Perrin odvrátil zrak, i když měl stále hlavu plnou její vůně. Nemyslel si, že se o něm bude vyprávět příliš mnoho příběhů, leda by se jeho tajemství rozneslo o hodně dál než na těch pár lidí, kteří ho již znali. Faile si myslela, že o něm ví všechno, ale mýlila se.
Sekera a kladivo byly opřené o zeď naproti, oba nástroje prosté a funkční, s topory dlouhými jako jeho předloktí. Sekera měla ošklivou půhněsíčnou čepel se silným trnem vyrobeným pro větší účinnost při boji. S kladivem dokázal vyrábět předměty, vyráběl s ním předměty, v kovárně. Hlavice kladiva vážila víc než dvakrát tolik co čepel sekery, ale byla to sekera, co mu pokaždé, když ji zvedl, připadala těžší. Se sekerou dělal... Zamračil se, protože na to nechtěl ani pomyslet. Faile měla pravdu. On chtěl být pouze kovářem, vrátit se domů a znovu uvidět rodinu, pracovat v kovárně. Ale to nebylo možné. Věděl to.
Zvedl se, sebral kladivo a zase se posadil. Na kladivu bylo něco uklidňujícího. „Pantáta Luhhan vždycky říkával, že nemůžeš odejít od rozdělaný práce.“ Rychle mluvil dál, protože si uvědomil, že se to dost blíží tomu, co nazývala mužskými žvásty. „To je kovář u nás doma, učil jsem se u něj. Už jsem ti o něm vyprávěl.“
K jeho úžasu Faile nevyužila příležitosti poukázat, že se skoro opakuje. Ve skutečnosti neřekla nic, jen se na něj dívala a na něco čekala. Po chvíli mu to došlo.
„Takže odcházíš?“ zeptal se.
Faile vstala a oprášila si sukni. Dlouho mlčela, jako by zvažovala jeho otázku. „Nevím,“ řekla nakonec. „Dostal jsi mě do pěkný kaše.“
„Já? A co jsem udělal?“
„No, jestli to nevíš, tak já ti to teda určitě neřeknu.“
Perrin se znovu poškrábal ve vousech a zadíval se na kladivo, které držel v druhé ruce. Mat by nejspíš věděl přesně, co měla na mysli. Dokonce i starý Tom Merrilin. Bělovlasý kejklíř tvrdil, že ženám nikdo nerozumí, ale když vyšel ze svého maličkého pokojíku v útrobách Kamene, brzy si našel půl tuctu děvčat dost mladých, aby mohla být jeho vnučkami, která vzdychala a poslouchala, jak hraje na harfu a vypráví o vznešených dobrodružstvích a romancích. Faile byla jediná žena, po jaké Perrin toužil, ale občas měl pocit, jako kdyby byl ryba, co se snaží pochopit ptáka.
Věděl, že chce, aby se jí zeptal. Tolik věděl. Mohla mu to říci a nemusela, ale on se měl zeptat. Umíněně držel pusu zavřenou. Tentokrát hodlal vyčkat, až ji to přejde.
Venku ve tmě zakokrhal kohout.
Faile se zachvěla a objala si rukama ramena. „Moje chůva říkávala, že to znamená příchod smrti. Ne že bych tomu věřila.“
Perrin otevřel ústa, aby souhlasil, že je to hloupost, i když se také zachvěl, ale jeho pozornost přitáhlo zaskřípění a náraz. Sekera spadla na zem. Měl jen čas se zamračit a zauvažovat, co ten pád asi způsobilo, když se sekera znovu pohnula, aniž by se jí někdo dotkl, a vzlétla přímo proti němu.
Bez přemýšlení se ohnal kladivem. Kov narazil na kov a zařinčení přehlušilo Failein výkřik. Sekera přeletěla přes pokoj, odrazila se od protější stěny a čepelí napřed mu letěla vstříc. Perrinovi se zježily vlasy i všechny chlupy na těle.
Jak letěla sekera kolem ní, Faile se vrhla dopředu a oběma rukama popadla topor. Sekera se v jejím sevření obrátila a švihla po jejím obličeji. Perrin jen tak tak stačil přiskočit. Pustil kladivo a oběma rukama popadl sekeru kousíček od tváře Faile. Měl pocit, že zemře, jestli jí sekera – jeho sekera – ublíží. Odtrhl sekeru od ní tak tvrdě, že si málem zabodl silný trn do hrudi. Byl by to dobrý obchod, kdyby tak sekeře zabránil, aby ublížila Faile, ale zoufale si uvědomoval, že to možná nezvládne.
Zbraň sebou zmítala jako živá, jako oživlá zlá vůle. Chtěla Perrina – věděl to tak jistě, jako by to na něj zakřičela nahlas – ale bojovala velice mazaně. Když ji odtrhl od Faile, sekera využila jeho hybnosti, aby ťala po něm. Když ji od sebe odtlačil, pokusila se dosáhnout na Faile, jako by věděla, že mu to zabrání tlačit. Bez ohledu na to, jak pevně jej svíral, topor se mu točil v rukou a ohrožoval jednoho či druhého trnem nebo zakřivenou čepelí. Už ho z té námahy začínaly bolet ruce a mohutné svaly na pažích měl napjaté k prasknutí. Po čele se mu řinul pot. Nebyl si jist, jak dlouho ještě potrvá, než se mu sekera vymkne z rukou. Tohle bylo šílenství, holé šílenství, a on neměl čas na přemýšlení.
„Vypadni,“ zavrčel přes zaťaté zuby. „Ihned vypadni z pokoje, Faile!“
Byla bílá jako plátno, ale zavrtěla hlavou a rvala se se sekerou. „Ne! Nenechám tě tu!“
„Zabije nás oba!“
Faile znovu zavrtěla hlavou.
Perrin zavrčel a jednou rukou sekeru pustil – paže se mu třásla, když ji musel držet jen v jedné ruce, a od toho, jak se topor kroutil, měl spálenou dlaň – a Faile odstrčil. Ta vyjekla, když ji strkal ke dveřím. Nevšímaje si jejího křiku a toho, jak do něj buší pěstmi, ji držel ramenem u zdi, dokud se mu nepodařilo otevřít dveře, a pak ji vystrčil do chodby.
S prásknutím za ní dveře zavřel a opřel se o ně zády. Bokem zasunul závoru a znovu popadl sekeru oběma rukama. Těžká čepel, lesklá a ostrá, se chvěla na coul od jeho obličeje. S obrovskou námahou ji odsunul na délku paže. Z druhé strany silných dveří se tlumeně ozýval křik Faile a on cítil, že do dveří buší, ale skoro si ji neuvědomoval. Žluté oči jako by mu zářily, jako by odrážely každičký paprsek světla v místnosti.
„Takže jen ty a já,“ štěkl na sekeru. „Krev a popel, jak tě nenávidím!“ Uvnitř se jedna část jeho osobnosti málem hystericky rozesmála. Rand je ten, kdo se má zbláznit, a tady jsem já, mluvím se sekerou! Rand! Světlo ho spal!