Námahou cenil zuby a odtlačil sekeru ještě o krok ode dveří. Zbraň se chvěla, bojovala, aby dosáhla na tělo. Téměř cítil její nenasytnou žízeň po krvi. Náhle zařval a přitáhl zakřivenou čepel k sobě, přičemž se sám vrhl dozadu. Kdyby sekera byla doopravdy živá, byl si jist, že by uslyšel vítězoslavný výkřik, jak mu letěla na hlavu. V posledním okamžiku se Perrin zkroutil a protáhl se kolem letící sekery. – Čepel se s hlasitým zaduněním zarazila do dřeva.
Cítil, jak z uvězněné zbraně vyprchává život – nenapadlo ho, jak jinak to nazvat. Pomalu pustil topor. Sekera zůstala, kde byla, opět jen ocel a dřevo. Dveře mu však připadaly jako vhodné místo, kde sekeru nechat. Roztřesenou rukou si otřel pot z čela. Šílenství. Tam, kde je Rand, kráčí šílenství.
Náhle si uvědomil, že už neslyší Faile křičet ani bušit na dveře. Odsunul závoru a rychle dveře otevřel. Ze silného dřeva na druhé straně trčel lesklý oblouk oceli a zářil ve světle lamp rozvěšených po nástěnnými koberci ověšených stěnách chodby.
Faile tam stála s pozvednutýma rukama, jak ztuhla při bušení na dveře. Oči měla doširoka rozevřené a užaslé. Dotkla se špičky nosu. „Ještě coul,“ vydechla slabě, „a...“
Náhle sebou trhla, vrhla se Perrinovi do náručí, prudce ho objala a mezi nesrozumitelným mumláním ho zasypávala polibky na krk a do vousů. Stejně rychle pak odskočila a nervózně mu rukama přejela po hrudi a ramenou. „Jsi v pořádku? Nejsi zraněný? Nestalo...?“
„Nic mi není,“ řekl jí Perrin. „Ale co ty? Nechtěl jsem tě vyděsit.“
Vzhlédla k němu. „Opravdu? Vážně ti nic není?“
„Vůbec nic. Já –“ Dala do svého políčku všechnu sílu, až mu zazvonilo v uších, jako když kladivo udeří na kovadlinu.
„Ty velkej chlupatej halamo! Myslela jsem, že jsi mrtvý! Bála jsem se, že tě to zabilo! Myslela jsem –!“ Zarazila se, když ji chytil za ruku dřív, než ho stačila uhodit podruhé.
„Prosím, tohle už nikdy nedělej,“ řekl tiše. Otisk její dlaně ho pálil na tváři a měl dojem, že ho čelist bude bolet po celý zbytek noci.
Její zápěstí svíral jemně jako ptáčka, ale i když se mu veškerou silou vzpírala, aby se osvobodila, nepovolil ani o fous. Ve srovnání s tím, jak celý den mával kladivem v kovárně, mu to vůbec nepřipadalo namáhavé, i po tom, jak se rval s tou sekerou. Náhle se Faile zřejmě rozhodla nevšímat si toho, že ji drží, a místo toho se mu zadívala do očí. Ani tmavé, ani zlaté oči nezamrkaly. „Mohla jsem ti pomoct. Neměl jsi právo –“
„Měl jsem plný právo,“ opáčil pevně. „Tys mi pomoct nemohla. Kdybys tam zůstala, umřeli bychom oba dva. Nemohl jsem bojovat – ne tak, jak jsem musel – a zároveň dávat pozor ještě na tebe.“ Faile otevřela ústa, ale Perrin zesílil hlas a pokračoval. „Vím, že to slovo nenávidíš. Snažím se, jak můžu, abych s tebou nezacházel jako s porcelánem, ale jestli mi někdy řekneš, abych se díval, jak umíráš, svážu tě jako jehně na jarmark a pošlu panímámě Luhhanový. Ona takový pitomosti nemůže vystát.“
Přejel si jazykem po zubu a zkoušel, zda se mu neuvolnil. Skoro si přál, aby viděl, jak se Faile snaží mávat s Alsbet Luhhanovou. Kovářova žena manžela zvládala se stejnou lehkostí jako péči o dům. Dokonce i Nyneiva si před panímámou Luhhanovou dávala trochu pozor na svůj ostrý jazýček. Perrin usoudil, že zub zatím drží.
Faile se náhle zasmála, tichým hrdelním smíchem. „Ty bys to udělal, co? Jen si nemysli, že by sis nezatančil s Temným, kdybys to zkusil.“
Perrina to tak překvapilo, že ji pustil. Neviděl žádný rozdíl mezi tím, co právě řekl, a tím, co řekl předtím, ale ona předtím vzplála jako suchý věchet, kdežto tentokrát to vzala... hravě. Ne že by bral její hrozbu smrtí na lehkou váhu. Faile nosila po těle poschovávané nože a věděla, jak je použít.
Teď si okatě mnula zápěstí a cosi si tiše bručela. Zachytil výraz „chlupatý osel“ a slíbil si, že si tu hloupou bradu oholí do posledního vousku. Určitě.
Nahlas Faile řekla: „Ta sekera. To byl on, viď? Drak Znovuzrozený se nás pokouší zabít.“
„Musel to být Rand.“ Položil na jméno důraz. Nelíbilo se mu, když na Randa musel myslet jinak. Raději si pamatoval na to, jak s Randem vyrůstali v Emondově Roli. „Ale nesnažil se nás zabít. On ne.“
Faile se na něj suše usmála, dost podmračeně. „Jestli se o to nesnažil teď, tak doufám, že to nikdy neudělá.“
„Nevím, co to dělal. Ale hodlám mu říct, aby toho nechal, a to hned.“
„Nevím, proč ti tak záleží na muži, který si dělá tolik starostí s vlastní bezpečností,“ zavrčela.
Perrin se na ni užasle zamračil a uvažoval, co tím asi myslela, ale ona se do něj jenom zavěsila. Když se vydali do Kamene, Perrin se ještě divil. Sekeru nechal, kde byla, zaraženou do dveří. Tam nikomu neublíží.
Mat, s dlouhou troubelí fajfky v zubech, si rozepnul kabátec a snažil se soustředit na karty ležící před ním rubem nahoru a na mince nasypané doprostřed stolu. Měl na sobě jasně červený kabátec andorského střihu, z nejlepšího sukna, se zlatou výšivkou kolem manžet a se širokým límcem, ale každý den se mu připomínalo, že Tear leží o hodný kus jižněji než Andor. Obličej měl celý zpocený a košile se mu lepila na záda.
Žádný z jeho společníků u stolu si však horka nevšímal i přesto, že jejich kabátce vypadaly ještě silnější než ten jeho, s nabíranými rukávci podšitými hedvábím, samý brokát a saténové pruhy. Dva muži v červenozlatých livrejích hráčům neustále dolévali poháry a nabízeli vyleštěné stříbrné podnosy s olivami, sýrem a oříšky. Na sluhy vedro také nijak neúčinkovalo, i když tu a tam zívali, když si mysleli, že se nikdo nedívá. Noc už nebyla zrovna mladá.
Mat upustil od toho, že by karty zvedl a znovu je zkontroloval. Určitě se od posledně nezměnily. Tři vládcové, nejvyšší karty ve třech z pěti barev, by měli stačit, aby vyhrál.
Mnohem raději by však hrál v kostky. V místech, kde obvykle hrával, se balíček karet hledal těžko, tam se spíš měnilo stříbro při padesáti různých hrách v kostky, ale tihle mladí tairenští panáčkové by raději chodili v hadrech, než si zahráli kostky. Podle nich hráli kostky jenom venkovští balíci, i když si dávali pozor, aby to neříkali před ním. Nebáli se jeho vzteku, ale toho, koho považovali za jeho přátele. Oni hráli tuhle hru, nazývanou rána, a to celé hodiny, noc co noc, používajíce karty namalované a nalakované jedním mužem z města, který se díky jim a dalším takovým stal velice zámožným měšťanem. Od karet je dokázali odlákat jen ženy či koně, ale ani jedno nadlouho.
Mat nicméně hru rychle pochopil, a i když v ní neměl takové štěstí jako v kostkách, stačilo mu. Vedle jeho karet ležel naditý váček a další, ještě naditější, měl v kapse. Kdysi, ještě v Emondově Roli, by to považoval za hotové bohatství, stačilo by mu to, aby mohl po zbytek života žít v přepychu. Ale od chvíle, co opustil Dvouříčí, se jeho představy o přepychu změnily. Mladí pánové měli své mince na ledabyle naházených třpytících se hromádkách, ale Mat některé staré zvyky nehodlal měnit. Z taveren a hostinců bylo občas nutné rychle zmizet. Zvláště když měl své štěstí.
Až bude mít dost, aby se mohl zařídit podle sebe, zmizí z Kamene stejně rychle. Než Moirain pozná, co má v plánu. Už by byl zmizel, kdyby bylo po jeho. Jenže si nejdřív musel opatřit nějaké zlato. Za jednu noc u tohohle stolu vydělal víc než za týden v kostkách v taverně. Jen jestli mu štěstí vydrží.