Jejich věrnost nevydrží déle než strach z Draka Znovuzrozeného. Mat měl na chvíli pocit, že chtěl Randa opustit v hnízdě zmijí. Pak si připomněl, co je Rand zač. Bylo to spíš jako opustit kunu v kurníku. Rand býval přítel. Ale Drak Znovuzrozený... Kdo by mohl být přítelem Draka Znovuzrozeného? Já nikoho neopouštím. On by jim nejspíš mohl shodit Kámen na hlavu, kdyby chtěl. A mně taky. Znovu si řekl, že je čas odejít.
„Žádný dcery rybáře,“ mumlal Estean. – „Promluvíš s pánem Drakem.“
„Jsi na řadě, Mate,“ řekl Carlomin nervózně. Vypadal dost vyděšeně, i když čeho se bál – zda toho, že Estean Mata rozčílí, nebo že by se hovor mohl vrátit k otázce věrnosti – se nedalo poznat. „Koupíš si tu pátou kartu, nebo zůstaneš stát?“
Mat si uvědomil, že jim nevěnuje pozornost. Všichni až na něj a Carlomina měli pět karet, i když Reimon ty svoje úhledně položil lícem dolů na stůl na znamení, že vypadl. Mat zaváhal předstíraje, že přemýšlí, pak povzdechl a hodil na hromádku další minci.
Když se stříbrná koruna odrazila, náhle ucítil, jak štěstí rychle roste z pramínků v hotovou povodeň. Pokaždé, když stříbro cinklo o dřevěný stůl, jasně mu zazvonilo v hlavě. Dokázal říct dopředu, jestli mince při každém dopadu skončí hlavou či orlem nahoru. Právě tak jako věděl, jaká bude jeho další karta, ještě než ji před něj Carlomin položil.
Sebral karty ze stolu a rozložil si je v ruce do vějíře. Vládce plamenů na něj hleděl spolu s ostatními čtyřmi. Amyrlin na obrázku měla plamen na dlani, i když zdaleka nevypadala jako Siuan Sanche. Ať už měli Tairenové k Aes Sedai jakýkoliv vztah, uznávali moc Tar Valonu, i když byly plameny nejnižší barva.
Jaká je pravděpodobnost, že dostane všech pět vládců? Jeho štěstí fungovalo nejlépe při věcech náhody, jako byly kostky, ale do karet se ho zřejmě začínalo také trochu dostávat. „Světlo spal mý kosti na popel, jestli to tak není,“ zamumlal. Nebo to aspoň chtěl říci.
„Tak.“ Estean skoro křičel. „Tentokrát to nemůžeš popřít. To byl starý jazyk. Něco o pálení a kostech.“ Zazubil se na všechny kolem stolu. „Můj vychovatel by na mě byl hrdý. Měl bych mu poslat nějaký dárek. Jen kdybych zjistil, kam se poděl.“
O šlechticích se předpokládalo, že umějí mluvit starým jazykem, i když ve skutečnosti jich jen pár vědělo víc než zřejmě Estean. Mladí pánové se začali dohadovat, co přesně Mat řekl. Očividně si mysleli, že si stěžoval na horko.
Matovi naskočila husí kůže, jak se snažil rozpomenout na slova, která právě vypustil z úst. Světlo spal Moirain! Kdyby mě nechala na pokoji, neměl bych v paměti díry dost velké, aby jimi propadl povoz i se spřežením, a neplival bych... ať to bylo zatraceně cokoliv! Taky by dojil tátovy krávy, místo aby chodil světem s kapsami plnými zlata, ale tu část se mu podařilo vynechat.
„Jste tu kvůli hře,“ zavrčel drsně, „nebo abyste žvanili jak starý ženský na přástkách!“
„Kvůli hře,“ odvětil Baran stroze. „Tři koruny, zlaté!“ A přihodil mince na hromadu.
„A další tři.“ Estean škytl a přidal k ostatním šest zlatých korun.
Mat potlačil úsměv a úplně na starý jazyk zapomněl. Bylo to docela snadné, vůbec na něj totiž nechtěl myslet. Kromě toho, jestli začali přihazovat tolik, mohl by vyhrát dost na svůj list, aby mohl ráno odejít. A jestli je dost bláznivý, aby začal válku, tak odejdu, i kdybych měl jít pěšky.
Venku v temnotě zakokrhal kohout. Mat si neklidně poposedl a řekl si, aby se nechoval hloupě. Přece nikdo neumře.
Sklopil oči ke kartám – a zamrkal. Amyrlinin plamen nahradil nůž. Zatímco si říkal, že už je unavený a má vidiny, vrazila mu maličkou čepel do ruky.
S chraplavým výkřikem karty odhodil a vrhl se dozadu. Převrátil židli a při pádu oběma nohama převrátil stůl. Vzduch jako by zhoustl na med. Všechno se pohybovalo, jako by se zpomalil čas, ale zároveň jako by se všechno událo najednou. Ostatní vykřikli hned po něm a jejich křik zněl dutě, jako by se rozléhal v jeskyni. Mat se židlí odplouval dozadu a stůl se vznesl nahoru.
Vládce plamenů visel ve vzduchu, zvětšoval se a pozoroval Mata s krutým úsměvem. Teď, když amyrlin nabyla skoro životní velikosti, začala vycházet z karty. Stále byla namalovaná, dvojrozměrná, neměla hloubku, ale hned se po něm napřahovala čepelí zrudlou krví, jako by mu ji už vrazila do srdce. Vedle ní začal růst vládce kalichů, tairenský vznešený pán, a tasil meč.
Mat odplouval, ale nějak se mu podařilo natáhnout se pro dýku do levého rukávu a plynule ji hodit, míře amyrlin rovnou na srdce. Pokud vůbec nějaké srdce měla. Do levé ruky se mu plavně dostal druhý nůž a ještě plavněji z ní vylétl. Dvě čepele se vzduchem nesly jako chmýří bodláku. Mat chtěl zaječet, ale v ústech mu ještě pořád zněl ten první výkřik zděšení a rozhořčení. Vládce tyčí se rozšiřoval vedle prvních dvou karet. Andorská královna svírala tyč jako obušek a rudozlaté vlasy rámovaly škleb šílence.
Mat pořád padal a pořád křičel. Amyrlin už se uvolnila z karty a vznešený pán vykročil i se svým mečem. Ploché postavy se pohybovaly stejně pomalu jako Mat. Téměř stejně. Mat měl důkaz, že ocel v jejich rukou ho může zranit, a tyč by bezpochyby dokázala rozrazit lebku. Jeho lebku.
Dýky, které hodil, se pohybovaly jako skrze rosol. Mat si byl jist, že ten kohout kokrhal jemu. Ať už jeho otec říkal cokoliv, znamení byla skutečná. Ale on se ještě nehodlal vzdát a zemřít. Nějak se mu podařilo dostat z kabátce další dvě dýky, jednu do každé ruky. Snaže se otočit uprostřed pádu a dostat se na nohy, hodil nožem po zlatovlasé postavě s obuškem. Druhý nůž držel připravený a snažil se otočit, přistát tak, aby mohl čelit...
Svět poskočil zpátky do své normální rychlosti a Mat neohrabaně přistál na boku a dost tvrdě, aby si vyrazil dech. Zoufale se snažil zvednout a vytáhnout další nůž. Tom tvrdil, že jich u sebe nemůže mít moc. Nepotřeboval však ani jeden.
Na okamžik měl pocit, že karty a postavy zmizely. Možná si to všechno jenom představoval. Možná se měl zbláznit on. Pak zahlédl karty, zase v normální velikosti, přibodnuté jeho noži, které se stále ještě chvěly, k jednomu tmavému panelu dřevěného obložení. Zhluboka, roztřeseně se nadechl.
Stůl ležel na boku, mince se ještě sypaly po podlaze a mezi rozhozenými kartami se krčili mladí pánové a sloužící. Všichni zírali s otevřenými ústy a vytřeštěnýma očima na Mata a jeho nože, na ty, co měl v rukou, i na ty ve stěně. Estean popadl stříbrný džbán, který nějak unikl překocení, a začal si lít víno rovnou do hrdla, až mu přetékalo po bradě a na prsa.
„Jenom proto, že nemáš karty na výhru,“ řekl ochraptěle Edorion, „ještě nemusíš –“ Odmlčel se a otřásl se.
„Taky jste to viděli.“ Mat vrátil nože do pochev. Po ruce mu stékal tenoučký pramínek krve z maličké ranky. „Nepředstírejte, že jste oslepli!“
„Já nic neviděl,“ namítl Reimon ztuhle. „Nic!“ Začal se plazit po podlaze a sbírat zlato a stříbro. Soustředil se na mince, jako by to byla ta nejdůležitější věc na světě. Ostatní dělali totéž, jen Estean prohlížel převrácené džbány, zda v nich nezůstalo víno. Jeden ze sluhů měl obličej skrytý v dlaních. Druhý měl zavřené oči a očividně se skoro bez dechu kvílivě modlil.