Mat tiše zaklel a vydal se k místu, kde jeho nože přibodly tři karty k deštění. Opět to byly pouhé hrací karty, jen tuhý papír s nyní popraskaným lakem. Ale postava amyrlin stále svírala dýku místo plamene. Mat ucítil krev a uvědomil si, že si cucá ránu na ruce.
Spěšně nože vytáhl ze zdi, a než je schoval, každou kartu přetrhl vejpůl. Po chvíli prohledal karty na podlaze, až našel vládce mincí a větrů, jež také roztrhal. Cítil se trošku hloupě – bylo po všem, karty byly opět jenom kartami – ale nemohl si pomoci.
Žádný z mladých pánů lezoucích kolem po kolenou se ho nesnažil zarazit. Jen mu uhýbali z cesty a ani se na něj nepodívali. Dnes v noci se již hrát nebude, možná ani v několika příštích dnech. Aspoň nebudou hrát s ním. Ať se stalo cokoliv, jasně to bylo namířeno proti němu. A ještě jasnější bylo, že to mělo něco společného s jedinou silou. S tím oni nechtěli mít nic společného.
„Světlo tě spal, Rande!“ zamumlal si tiše. „Jestlis zešílel, tak mě z toho vynechej!“ Fajfka se mu rozlomila na dva kusy a troubel byla viditelně prokousnutá. Rozzlobeně sebral ze země svůj váček a vyšel z místnosti.
V potemnělé ložnici sebou Rand neklidně házel na posteli dost velké pro pět lidí. Snil.
V šerém lese ho Moirain pak poháněla ostrým klackem směrem k místu, kde čekal amyrlinin stolec. – Amyrlin seděla na pařezu a v rukou držela ohlávku připravenou pro něj. Mezi stromy se pohybovaly nejasné postavy, plížily se za ním a sledovaly ho. Tady se v mizejícím světle zableskla dýka, támhle zachytil provazy, které ho měly spoutat. Štíhlá a nevysoká, nesahala mu ani k rameni, měla Moirain výraz, jaký na její tváři ještě neviděl. Strach. Celá zpocená ho pobídla silněji a snažila se ho nahnat k amyrlinině ohlávce. Temní druzi a Zaprodanci ve stínech, vodítko Bílé věže před ním a Moirain za ním. Sehnul se pod Moiraininým klackem a utekl.
„Na to už je pozdě,“ volala za ním, ale on se musel vrátit zpátky. Zpátky.
Házel sebou na posteli a mluvil ze spaní, pak zase ležel klidně a chvíli dýchal lehčeji.
Byl doma, v Luhu, větvovím stromů pronikaly sluneční paprsky na hladinu jezírka před ním, až voda jiskřila. Na kamenech na této straně tůně rostl zelený mech a o třicet kroků dál na druhém konci byl malý oblouček lučního kvítí. Tady se jako malý kluk naučil plavat.
„Měl by sis zaplavat.“
Prudce se otočil. Tam stála Min ve svých chlapeckých spodcích a kabátci a zubila se na něj. Vedle ní stála Elain s rudozlatými kudrnami v zeleném hedvábném rouše, hodícím se i do zámku její matky.
Byla to Min, kdo promluvil, ale Elain dodala: „Voda vypadá lákavě, Rande. Tady nás nikdo rušit nebude.“
„Když já nevím,“ začal Rand pomalu. Min ho přerušila tím, že mu sepjala ruce za hlavou, zvedla se na špičky a políbila ho.
Tiše zopakovala Elainina slova. „Tady nás nikdo rušit nebude.“ Ustoupila a sundala si kabátec. Potom se vrhla na tkanice košile.
Rand na ni hleděl a ještě víc užasl, když si uvědomil, že Elaininy šaty leží na mechu. Dědička se zkříženýma rukama popadla lem košile.
„Co to děláte?“ zeptal se přiškrceným hlasem.
„No, chceme si zaplavat s tebou,“ opáčila Min.
Elain po něm bleskla úsměvem a přetáhla si košili přes hlavu.
Rand se spěšně obrátil zády, i když to skoro nechtěl. A zjistil, že stojí proti Egwain, která na něj upírá smutné tmavé oči. Beze slova se obrátila a zmizela mezi stromy.
„Počkej!“ volal za ní. „Já ti to vysvětlím.“
Rozběhl se. Musel ji najít. Ale když dorazil ke stromům, zastavil ho Minin hlas.
„Nechoď, Rande.“
Už byly s Elain ve vodě, a jak líně plavaly uprostřed jezírka, byly jim nad hladinou vidět jen hlavy.
„Vrať se,“ zavolala Elain, zvedla štíhlou paži a zvala ho k sobě pokynem. „Copak si pro změnu nezasloužíš to, po čem toužíš?“
Rand přešlápl. Chtěl odejít, ale nemohl se rozhodnout, kterým směrem. Po čem touží. Ta slova zněla divně. Po čem vlastně touží? Zvedl ruku k obličeji, protože měl pocit, že si musí otřít pot. Volavku vypálenou do dlaně mu skoro zakryl hnis. Ranami s rudými okraji byly vidět bílé kosti.
S trhnutím se probudil. Ležel ve tmě a horku a třásl se. Spodní prádlo a lněná prostěradla pod zády měl promáčená potem. Bok ho bolel tam, kde měl starou ránu, co se nikdy řádně nezahojila. Přejel prstem drsnou jizvu, kroužek skoro coul v průměru, po tak dlouhé době stále citlivou. Dokonce ani léčení Aes Sedai, které na něm provedla Moirain, ránu úplně nezacelilo. Ale ještě mi maso na těle nehnije. A ani jsem zatím nezešílel. Zatím. Zatím. Tím bylo řečeno vše. Bylo mu do smíchu. Zauvažoval, zda to neznamená, že už se trochu zbláznil.
Že se mu zdálo o Min a Elain, že se mu o nich zdálo takhle... No, to nebylo šílenství, ale rozhodně to byla bláhovost. Ani jedna se na něj nikdy takhle nepodívala, když byl vzhůru. S Egwain si byli skoro zaslíbeni již od dětství. Sice nikdy nepronesli závazná slova před ženským kroužkem, ale po Emondově Roli se vědělo, že se jednoho dne vezmou.
Ale ten den samozřejmě nikdy nepřijde. Ne teď, když před ním ležel osud muže, který umí usměrňovat. Egwain si to musela uvědomit taky. Musela. Byla cele zaujatá tím, že se stane Aes Sedai. Ženy však byly zvláštní. Možná si myslela, že se může stát Aes Sedai, a přesto si ho vzít, usměrňování neusměrňování. Jak by jí měl říci, že už se s ní oženit nechce, že ji miluje jako sestru? Ale to nebylo nutné říkat, tím si byl jist. Mohl se schovat za to, čím byl. To musela pochopit. Který muž by požádal ženu o ruku, kdyby věděl, že mu zbývá jen pár let, tedy pokud bude mít štěstí, než zešílí, než začne uhnívat zaživa? I přes panující vedro se otřásl.
Potřebuji se vyspat. Vznešení páni se ráno vrátí a budou se snažit získat jeho přízeň. Přízeň Draka Znovuzrozeného. Možná se mi teď už nebude nic zdát. Začal se převalovat hledaje suché místo na prostěradle – a ztuhl. Zaposlouchal se do tichého šustění v temnotě. Nebyl sám.
Meč, jenž není mečem, ležel na druhé straně místnosti, mimo jeho dosah, na trůnu podobném stojanu, který mu věnovali vznešení páni bezpochyby v naději, že bude držet Callandor z jejich dohledu. Někdo chce ukrást Callandor. Napadlo ho ještě něco. Nebo zabít Draka Znovuzrozeného. Nepotřeboval slyšet Tomovo tiché varování, aby věděl, že ujišťování vznešených pánů o jejich nehynoucí věrnosti byla jenom slova zrozená z nutnosti.
Oprostil se ode všech myšlenek a pocitů a povolal prázdnotu. To dělal bez nejmenší námahy. Vznášel se ve studené prázdnotě svého nitra, všechny myšlenky a pocity byly venku, a natáhl se po pravém zdroji. Tentokrát na něj dosáhl snadno, což ovšem nebylo pravidlo.
Saidín ho naplnil jako proud bílého žáru a světla povznášejícím životem a odpornou pachutí špíny Temného, jako když pěna ze žumpy pluje na čisté, sladké vodě. Hrozilo, že ho proud strhne, spálí ho, pohltí ho.
Bojoval se záplavou a zvládl ji pouhou silou vůle. – Potom se zvedl z postele a díky usměrňování jediné síly přistál na nohou, jíž začínala figura šermu zvaná Kvítky jabloně ve větru. Nepřátel nemohlo být mnoho, jinak by natropili mnohem víc hluku. Ale figura s jemným jménem byla určena k boji s více než jedním protivníkem.