Když dopadl na koberec, měl již v rukou připravený meč s dlouhým jílcem a mírně zakřivenou jednobřitou čepelí. Meč jako by byl ukut z plamene, ale na dotek nebyl teplý. Na červenožluté čepeli se jasně rýsovala černá volavka. – V té chvíli také vzplály všechny svíce i pozlacená lampa, a malá zrcátka za plamínky zesilovala osvětlení. Větší zrcadla na stěnách a dvě stojací zrcadla odrážela světlo dál, takže všude ve velkém pokoji bylo pohodlně možné číst.
Callandor byl v pořádku na stojanu. Meč vypadal jako skleněný, jílec i čepel, na stojánku vysokém i širokém jako člověk, z jemně vyřezávaného pozlaceného dřeva a vyložený drahými kameny. I nábytek byl celý pozlacený a se vsazenými drahokamy, postel, židle i lavice, šatníky, truhlice i stojan s umyvadlem. Džbán i umyvadlo byly ze zlatého porcelánu Mořského národa, tenkého jako lístek. Široký tarabonský koberec se šarlatovými, zlatými a modrými spirálami by stačil na jídlo pro celou vesnici na několik měsíců. Skoro na každém rovném povrchu stál další jemný porcelán Mořského národa, nebo číše, misky a ozdoby ze zlata vykládaného stříbrem či ze stříbra vykládaného zlatem. Na široké mramorové krbové římse se dva stříbrní vlci s rubínovýma očima snažili strhnout zlatého jelena dobrého půldruhého lokte vysokého. V úzkých oknech visely závěsy ze šarlatového hedvábí s vyšívanými zlatými orly a mírně se vlnily v průvanu. Tam, kde bylo místo, ležely knihy vázané v kůži či dřevě, některé potrhané a ještě uprášené z nejhlubších polic v knihovně Kamene.
Tam, kde myslel, že jsou vrahové či zloději, překvapeně stála uprostřed pokoje překrásná žena a černé vlasy jí spadaly na ramena v lesklých vlnách. Její tenké roucho z bílého hedvábí víc odhalovalo, než zakrývalo. Berelain, vládkyně městského státu Mayene, byla tou poslední osobou, kterou by tu čekal.
Nejdřív sebou trhla, ale hned se mu půvabně hluboko uklonila, čímž se její oděv ještě více napjal. – „Jsem neozbrojena, vznešený Draku. Pochybuješ-li o mých slovech, podvolím se a můžeš mne prohledat.“ Její úsměv ho náhle vyvedl z míry, protože si uvědomil, že sám na sobě kromě spodního prádla nic nemá.
Ať shořím, jestli mě ona donutí, abych si začal rychle hledat něco na sebe. Ta myšlenka se vznášela mimo prázdnotu. Neprosil jsem se jí, aby sem chodila. Aby se sem vplížila! Hněv a rozpaky také jen proplouvaly okrajem prázdnoty, ale stejně zrudl. Nejasně si to uvědomil, což způsobilo, že mu ruměnec na tvářích ještě víc ztmavl. Tak chladný a klidný uvnitř prázdnoty, vně... Cítil jednu každou kapku potu, která mu stékala po prsou a po zádech. Vyžadovalo to velkou námahu i umíněnost, aby zůstal pod jejím pátravým zrakem stát na místě. Prohledat ji? Světlo mi pomáhej!
Trochu se uvolnil a nechal meč zmizet, ale podržel si docela tenký pramínek spojení se saidinem. Bylo to jako pít z otvoru v hrázi, když hrozí, že se celá ta hromada země náhle sesype. Voda byla sladká jako víno s medem a odporná jako močůvka vytékající z hnojiště.
Příliš toho o této ženě nevěděl, jen to, že chodila Kamenem, jako by to byl její zámek v Mayene. Tom říkal, že první z Mayene neustále klade každému otázky. Otázky ohledně Randa. Což mohlo být, vzhledem k tomu, čím byl, docela přirozené, ale jeho to příliš neuklidnilo. A nevrátila se do Mayene. Což rozhodně přirozené nebylo. Sice to nikdy nikdo neřekl nahlas, ale do jeho příchodu byla v Kameni již celé měsíce držena jako zajatec, odříznutá od svého trůnu a vlády nad malým státečkem. Většina lidí by využila první příležitosti, aby se dostala z dosahu muže, který umí usměrňovat.
„Co tu děláš?“ Věděl, že to zní hrubě, ale nezáleželo mu na tom. „Když jsem šel spát, stáli u těch dveří na stráži Aielové. Jak ses přes ně dostala?“
Berelain se rty zvlnily o trošičku víc. Rand měl pocit, že se vzduch v pokoji ještě ohřál. „Když jsem řekla, že mě vznešený pán Drak povolal, nechali mě okamžitě projít.“
„Povolal? Já nikoho nepovolal.“ Přestaň s tím, řekl si. Ona je královna, nebo něco podobného. A ty o královnách víš asi tolik jako o létání. Snažil se chovat zdvořile, ale nevěděl, jak má první z Mayene oslovit. „Má paní...“ To bude muset stačit, „...proč bych tě povolával v tuto noční hodinu?“
Berelain se zasmála hlubokým hrdelním smíchem – a Rand – i když byl zahalen v chladné prázdnotě, ten smích cítil, jako by ho zalechtal, až se mu zježily chloupky na pažích a nohou. Náhle si uvědomil její přiléhavý oděv, jako by jej spatřil teprve teď, a cítil, jak znovu rudne. Nemůže myslet... Nebo může? Světlo, vždyť jsem s ní doteď nepromluvil ani dvě slova.
„Třeba jsem si chtěla popovídat, vznešený Draku.“ Nechala světlé roucho padnout na podlahu, čímž odhalila ještě tenčí šat z bílého hedvábí, což podle Randa mohla být jedině noční košile. Hladká ramena měla úplně nahá a šat také odhaloval značnou část jejích světlých ňader. Rand zjistil, že vzdáleně uvažuje, jak jí ta košilka vlastně drží na těle. Bylo těžké na ni nezírat. „Jsi daleko od domova, jako já. A zvláště noci jsou tu osamělé.“
„Zítra si s tebou velice rád popovídám.“
„Ale přes den jsou kolem tebe stále lidé. Prosebníci. Vznešení páni. Aielové.“ Lehce se zachvěla. Rand si říkal, že by se měl dívat jinam, ale stejně tak mohl přestat dýchat. Ještě nikdy si tolik neuvědomoval vlastní reakce, když byl zahalen v prázdnotě. „Aielové mne děsí a tairenské pány nemám ráda.“
Ohledně Tairenů jí rád věřil, ale nemyslel si, že by tuto ženu dokázalo něco vyděsit. Ať shořím, je v noci v ložnici cizího muže, jenom napůl oblečená, a já jsem ten, kdo skáče jako kočka při psích dostizích, prázdnota neprázdnota. Nastal čas věci urovnat, než celá záležitost zajde příliš daleko.
„Bylo by lepší, kdyby ses vrátila do své ložnice, má paní.“ Jedna jeho část jí chtěla říci, aby si vzala taky plášť. Hodně tlustý plášť. Jedna jeho část to rozhodně chtěla. „Na... Na povídání je opravdu dost pozdě. Zítra si promluvíme. Za světla.“
Úkosem se na něj podívala. „To už jsi přejal ty škrobené tairenské způsoby, vznešený Draku? Nebo je ta cudnost pozůstatkem z toho tvého Dvouříčí? My v Mayene nejsme tak... formální.“
„Má paní...“ Snažil se mluvit formálně. Jestli neměla ráda formálnost, tak to bylo to, po čem on toužil. „Jsem zaslíben Egwain al’Vereové, má paní.“
„Myslíš tu Aes Sedai, vznešený Draku? Jestli vůbec je Aes Sedai. Na to, aby nosila prsten a šátek, je poměrně mladá – možná až příliš mladá.“ Berelain mluvila, jako by Egwain byla dítě, i když ona sama nemohla být o víc než o rok starší než Rand, pokud vůbec, a on byl jenom o něco přes dva roky starší než Egwain. „Můj pane, nechtěla jsem se cpát mezi vás. Ožeň se s ní, jestli je ze zeleného adžah. Já rozhodně nejsem natolik ctižádostivá, abych se toužila provdat za samotného Draka Znovuzrozeného. Odpusť, jestli jsem překročila hranici, ale říkám ti, my v Mayene nejsme tak... formální. Smím tě oslovovat Rande?“
Rand sám sebe překvapil, když si lítostivě povzdechl. Když Berelain mluvila o svatbě s Drakem Znovuzrozeným, zablesklo se jí v oku, jen maličko změnila výraz, hned to bylo pryč. Pokud o tom předtím neuvažovala, tak teď zcela jistě ano. Za Draka Znovuzrozeného, ne Randa al’Thora. Za muže z proroctví, ne za ovčáka z Dvouříčí. Příliš ho to ale nezděsilo. Některé dívky doma často snily o tom, kdo byl ve hrách o Bel Tinu a Letnicích nejsilnější nebo nejrychlejší, ať už to byl kdokoliv, a občas nějaká žena spočinula okem na muži s největšími polnostmi či největšími stády. Bylo by dobré myslet si, že chce Randa al’Thora. „Je čas odejít, má paní,“ řekl tiše.