Berelain přistoupila blíž. „Cítím na sobě tvoje oči, Rande.“ Hlas měla jako mlhavý žár. „Já nejsem žádná vesnická dívka uvázaná k zástěře své matky a vím, že chceš –“
„Copak si myslíš, že jsem z kamene, ženská?“ Když zařval, Berelain odskočila, ale vzápětí už zase přicházela, natahovala k němu ruce a její oči byly jako temné tůně, které dokážou muže stáhnout do svých hlubin.
„Tvoje paže vypadají pevné jako z kamene. Jestli si myslíš, že na mne musíš být takto hrubý, tedy buď hrubý, pokud mě obejmeš.“ Potom se dotkla jeho tváře. Od prstů jako by jí přeskočily jiskry.
Rand bez přemýšlení usměrnil proud, s nímž byl stále spojen, a ona se náhle potácela a couvala s očima poplašeně rozšířenýma, jako by ji zatlačovala stěna ze vzduchu. Rand si uvědomil, že to také vzduch je. Dělal věci, aniž věděl, co vlastně dělá, mnohem častěji, než když to věděl. Ale pokud to aspoň jednou zvládl, obvykle si pamatoval, jak to zopakovat.
Neviditelná, posouvající se stěna vytvářela vlnky na koberci, dostala se k Berelaininu rouchu i botě, kterou při svlékání odhodil, a červené podnožce s otevřeným svazkem Historie Tearského Kamene od Ebana Vandese, a to vše tlačila stejně jako návštěvnici skoro až ke stěně, kde Berelain uvěznila. Dostatečně daleko od něj. Rand přerušil proud – když to dělal, tak na to dokázal myslet jen takhle – a už ani nepotřeboval štít udržovat sám. Chvíli studoval, co vlastně udělal, až si byl jist, že to dokáže provést znovu. Vypadalo to užitečně, zvláště ta pouta.
Berelain, s očima stále rozšířenýma, ohmatala třesoucíma se rukama své vězení. V obličeji byla bílá skoro jako její průsvitná košilka z bílého hedvábí. Stolička, bota i kniha jí ležely u nohou, zamotané v kusu oděvu.
„Jakkoliv toho lituji,“ řekl jí Rand, „už spolu nebudeme hovořit, pokud to nebude na veřejnosti, má paní.“ Opravdu toho litoval. Ať už byly její motivy jakékoliv, byla to nádherná žena. Ať shořím, já jsem ale hlupák! Nebyl si jist, jak to myslel – zda pro to, že ji považoval za krasavici, nebo pro to, že ji posílá pryč. „Vlastně bude nejlepší, když si co nejdřív zařídíš cestu zpátky do Mayene. Slibuji ti, že Tear už Mayene obtěžovat nebude. Máš moje slovo.“ Byl to slib, který potrvá jen do jeho smrti, možná jen tak dlouho, dokud zůstane v Kameni, ale musel jí něco nabídnout. Obvaz na ránu, kterou utržila její pýcha, dar, kterým odvedl její pozornost od toho, jak je vyděšená.
Ale ona už svůj strach ovládala, přinejmenším navenek. Její výraz byl samá upřímnost a otevřenost, veškerá svůdnost zmizela. „Odpusť. Tohle jsem nezvládla. Nechtěla jsem tě urazit. U nás smí žena volně vyjádřit muži svou náklonnost, nebo on jí. Rande, musíš vědět, že jsi velice pohledný muž, vysoký a silný. To já bych musela být jako z kamene, kdybych to nepoznala a neobdivovala. Prosím, neposílej mne pryč. Budu tě prosit na kolenou, jestli budeš chtít.“ Ladně poklekla, jako při tanci. Navenek byla stále otevřená, vše přiznávala, ale na druhou stranu, v kleku se jí podařilo stáhnout již tak choulostivý kus oděvu o hodný kus dál, až opravdu hrozilo, že jí spadne. „Prosím, Rande.“
I když byl Rand zahalen v prázdnotě, zíral na ni, byť to nemělo nic společného s její krásou či téměř úplnou nahotou. No, jen částečně. Kdyby byli obránci Kamene jen zpolovice tak odhodlaní jako tahle žena, zpolovice tak upření na svůj záměr, ani deset tisíc Aielů by Kámen nezdolalo.
„Jsem poctěn, má paní,“ řekl Rand diplomaticky. „Věř mi, že jsem. Ale to by k tobě nebylo poctivé. Nemůžu ti dát, co si zasloužíš.“ Ať si z toho vybere, co bude chtít.
Venku v temnotě zakokrhal kohout.
K Randovu překvapení se Berelain náhle podívala za něj a oči měla velké jako talíře. Ústa měla otevřená a štíhlý krk přiškrcený výkřikem, který však nikdy nevydá. Rand se otočil a do ruky mu opět vskočil červenožlutý meč.
Na druhé straně pokoje odráželo zrcadlo jeho obraz. Vysoký mladý muž s narudlými vlasy a šedýma očima, pouze v bílém lněném prádle, v ruce s mečem ukutým z ohně. Odraz vykročil ze zrcadla na koberec a zvedl meč.
Já vážně zešílel. Ta myšlenka proplula na okraji prázdnoty. Ne! Ona to viděla. Je to skutečné.
Koutkem oka zachytil jakýsi pohyb po své levici. Stočil se dřív, než si to stačil promyslet, a švihl mečem nahoru v pohybu zvaném Měsíc stoupá nad hladinu. Čepel proťala postavu – jeho – sestupující ze zrcadla na zdi. Postava se zamihotala, rozpadla se jako prachová zrnka, chvíli se vznášela vzduchem a pak zmizela. Randův odraz se však vzápětí objevil v zrcadle znovu, ale tentokrát hned položil ruce na rám. Rand si uvědomoval pohyb ve všech zrcadlech v místnosti.
Zoufale bodl do zrcadla. Postříbřené sklo se roztříštilo, ale zdálo se, že jeho odraz se rozbil první. Rand měl dojem, že se mu v hlavě ozval vzdálený výkřik, jeho vlastní hlas zařval a umlkl. Každé zrcadlo v místnosti tiše vybuchlo a na koberec se sypalo sklo. Umírající křik se v jeho hlavě ozýval znovu a znovu, až mu z toho běhal mráz po zádech. Byl to jeho hlas. Bylo mu zatěžko uvěřit, že to nekřičí sám.
Otočil se k obrazu, jenž již ze zrcadla vylezl, jen tak tak včas, aby stačil odrazit útok. Otevíráním vějíře odrazil Kameny padající dolů horou. Postava odskočila, a Rand si náhle uvědomil, že není sama. I když zrcadla rozbil dost rychle, unikly z nich ještě další dva odrazy. Teď tu stály proti němu, tři kopie jeho samotného až po naběhlou jizvu na boku, všichni tři na něj hleděli s tvářemi pokřivenými nenávistí a opovržením a zvláštním hladem. Jen jejich oči byly prázdné, bez života. Než se stačil nadechnout, odrazy se na něj vrhly.
Rand ukročil a pořezal si nohy o střepy z rozbitého zrcadla. Stále ustupoval do boku, procházel šermiřskými figurami a snažil se čelit vždy jen jednomu útočníkovi najednou. Použil všechno, co ho kdy při jejich denních cvičeních Lan, Moirainin strážce, naučil o meči.
Kdyby ti tři bojovali společně a podporovali se navzájem, zemřel by hned v první minutě, ale oni bojovali každý sám za sebe, jako by ti ostatní neexistovali. Přesto nedokázal jejich čepel odrazit pokaždé. Ve chvilce mu po tváři, po hrudi i po pažích stékala krev. Stará rána se znovu otevřela a krev mu rudě potřísnila i spodky. Jeho protivníci měli jeho zručnost stejně jako jeho tvář, a byli tři na jednoho. Při boji převraceli židle i stolky. Nesmírně cenný porcelán Mořského národa se rozbíjel na koberci.
Cítil, jak ho opouštějí síly. Žádná z ran nebyla sama o sobě vážná, až na to staré zranění na boku, ale dohromady... Ani na okamžik ho nenapadlo zavolat si na pomoc Aiely stojící na druhé straně dveří. Silné stěny by umlčely i výkřik umírajícího. Ať už je třeba udělat cokoliv, musí to udělat sám. Bojoval zahalen v chladné, bezcitné prázdnotě, ale na její hranice škrábal strach jako větrem zmítané větve škrábající za noci na okno.
Jeho čepel proklouzla kolem nepřítelovy míříc na obličej těsně pod očima – nemohl si pomoci, aby sebou sám netrhl, byl to jeho obličej – a protivník ucouvl jen natolik, aby se vyhnul smrtící ráně. Z rány se vyvalila krev a zalila ústa a bradu tmavým karmínem, ale výraz na poničeném obličeji byl stále stejný a prázdné oči ani nemrkly. Odraz prahl po jeho smrti, jako hladovějící prahne po skývě chleba.