Dokážu je zabít všechny? Všichni tři protivníci krváceli z ran, které se mu podařilo jim zasadit, ale je krvácení nijak nezpomalilo, kdežto jeho ano. Snažili se vyhnout jeho meči, ale zřejmě si neuvědomovali, že jsou zranění. Jestli vůbec jsou, pomyslel si ponuře. Světlo, jestli krvácejí, tak je možné je zranit! Musí být!
Potřeboval chvilku oddychu, aby mohl popadnout dech, aby se sebral. Náhle od nich odskočil a překulil se přes postel. Spíš vycítil, než uviděl, čepele sekající do pokrývek, kdy ho jen tak tak minuly. Zapotácel se, přistál na nohou a zachytil se malého stolku, aby nabyl rovnováhu. Lesklá, stříbrem vykládaná zlatá miska na stole se zakymácela. Jeden z jeho dvojníků se vyšplhal na postel a cestou ostražitě odkopával husí peří. Meč držel připravený. Druzí dva postel obešli, aniž si všímali jeden druhého, pozornost cele upřenou na Randa. Oči se jim leskly jako sklo.
Rand se otřásl, když mu rukou, kterou měl položenou na stole, projela bolest. Jeho odraz, asi šest coulů vysoký, právě vytahoval mečík z rány. Pudově popadl postavičku dřív, než ho stačila bodnout znovu. Ta se v jeho sevření svíjela a cenila na něj zuby. Rand si uvědomil pohyb malých postaviček po celém pokoji. Desítky malých odrazů vycházely z leštěného stříbra. Ruka mu začínala tuhnout a chladnout, jako by mu ta věc vycucávala teplo z těla. Žár saidínu v něm zesílil, jeho proud mu naplnil hlavu a žár mu vtékal do ledové ruky.
Náhle malá postavička praskla jako bublina a on cítil, jak z té bubliny do něj cosi proudí, malá částečka ztracené síly. Škubl sebou, jak ho začaly zasypávat slabé údery životní síly.
Když zvedl hlavu – a zauvažoval, proč ještě není mrtvý – maličké odrazy, které předtím viděl, byly pryč. Ty tři velké tu stály a kymácely se, jako by to, že získal sílu, byla jejich ztráta. Ale když vzhlédl, postavy se narovnaly a vrhly se na něj, i když poněkud opatrněji.
Couval a horečnatě přemýšlel a odrážel střídavě všechny útočníky. Jestli bude pokračovat v boji jako doposud, dříve nebo později ho zabijí. Věděl to tak jistě, jako věděl, že krvácí. Ale ty odrazy něco spojovalo. Když pozřel ten malý – ta vzdálená myšlenka byla dost odpudivá, ale tak tomu bylo – nejenže to smetlo i ty ostatní, ale také to ovlivnilo větší odrazy, aspoň na chvíli. Kdyby dokázal to stejné s jedním z nich, mohlo by je to zničit všechny tři.
Z pouhého pomyšlení na to, že by je taky pozřel, se mu chtělo zvracet, ale na žádný jiný způsob nepřišel. Tak nevím. Jak jsem to udělal? Světlo, co jsem to udělal? Musí jednoho z nich chytit, alespoň se ho dotknout. Tím si byl jist. Ale jestli se pokusí dostat tak blízko, vrazí mu oni vmžiku všechny tři čepele do srdce. Odrazy. Nakolik to jsou ještě odrazy?
Doufaje, že to není úplná hloupost – pokud ano, tak už jako by byl mrtvý – nechal svůj meč zmizet. Byl připraven ho okamžitě povolat zpátky, ale když čepel ukutá z ohně zhasla, ty ostatní také zmizely. Na okamžik měly tři kopie v obličeji vepsán zmatek. Ale než je stačil popadnout, skočily po něm a všichni čtyři dopadli na podlahu ve změti sápajících se končetin a váleli se po střepy pokrytém koberci.
Rand byl zmáčený potem. Údy mu až do morku kostí pronikala otupělost, až skoro necítil, jak se mu do těla zarývají střepy zrcadel a porcelánu. Prázdnotou, jež ho obklopovala, proběhlo něco podobného panice. Možná udělal osudovou chybu. Byli větší než ten, kterého pozřel, a sáli z něj víc tepla. A nejen tepla. Jak mu chladlo tělo, skelně šedé oči se upíraly do jeho a ubíraly mu život. S mrazivou jistotou poznal, že jestli zemře, nebude to konec zápasu. Ti tři se vrhnou na sebe, až zůstane jen jeden, a ten získá jeho život, jeho vzpomínky, stane se jím.
Umíněně bojoval dál, a čím byl slabší, tím víc se vzpíral. Přitáhl si saidín, snažil se naplnit jeho žárem. Dokonce i ta špína, z níž se mu obracel žaludek, byla vítaná, protože čím víc ji cítil, tím víc ho saidín zaplavoval. Jestli se jeho žaludek ještě může vzpírat, znamená to, že je stále naživu, a jestli je naživu, může bojovat. Ale jak? Jak? Co jsem udělal předtím? Saidín se jím hnal, až se zdálo, že jestli přežije útok, stejně ho pohltí jediná síla. Jak jsem to udělal? Ale mohl se jenom držet saidínu, snažit se... natahovat se... napínat se...
Jeden ze tří zmizel – Rand cítil, jak vklouzl do něj. Bylo to, jako by spadl z velké výšky na kamenitou zem – a pak druzí dva společně. Náraz ho odhodil na záda, kde zůstal ležet s pohledem upřeným na bíle omítnutý strop se zlacenými štuky. Ležel tu a těšil se z toho, že ještě dýchá.
Síla stále naplňovala každičkou škvírku jeho bytí. Chtěl vyvrhnout každý kousek jídla, které kdy snědl. A cítil se tak živý, že ve srovnání s tím byl život bez saidínu jen životem ve stínu. Cítil včelí vosk ze svic a olivový olej z lamp. Pod zády cítil každé vlákno koberce. Na těle cítil každou ránu, každé škrábnutí i modřinu. Ale držel se saidínu dál.
Jeden ze Zaprodanců se ho pokusil zabít. Nebo všichni dohromady. To muselo být ono, leda by byl sám Temný volný, v kterémžto případě by však nemusel čelit něčemu tak snadnému a jednoduchému. – A tak si podržel spojení s pravým zdrojem. Pokud jsem to neudělal já sám. Mohl bych nenávidět to, čím jsem, natolik, abych sám sebe pokusil zabít? Aniž bych o tom věděl? Světlo, musím se to naučit ovládat. Musím!
Bolestivě se zvedl. Zanechávaje krvavé otisky na koberci, dokulhal ke stojanu, na němž spočíval Callandor. Byl pokryt krví ze stovek ran. Zvedl meč a jeho skleněná čepel zazářila, jak do něj proudila jediná síla. Meč, jenž není mečem. Ta čepel, na pohled skleněná, by snadno prosekla tu nejlepší ocel, přesto však Callandor nebyl mečem, ale pozůstatkem z věku pověstí, sa’angrialem. S pomocí jednoho z angrialů, těch několika málo kusů, o nichž se vědělo, že přežily válku Stínu i Rozbití světa, bylo možné usměrnit proud jediné síly, který by usměrňujícího bez pomoci angrialů spálil na popel. A s jedním z ještě vzácnějších sa’angrialů bylo možné usměrnit tolikrát víc jediné síly než s angrialem, jako byl rozdíl mezi usměrňováním s angrialem a bez jeho pomoci. A Callandor, jejž mohl použít pouze muž, byl spojen s Drakem Znovuzrozeným skrze tři tisíce let pověstí a proroctví, a byl jedním z nejmocnějších sa’angrialů, jaké kdy byly vyrobeny. S Callandorem v rukou mohl jedinou ranou srovnat se zemí celé město. S Callandorem v rukou mohl čelit dokonce i jednomu ze Zaprodanců. Byli to oni. Museli to být oni.
Náhle si uvědomil, že Berelain zatím nevydala jediný zvuk. S obavami, že ji uvidí mrtvou, se obrátil.
Ta, stále klečíc, sebou trhla. Už si oblékla i svrchní roucho a držela si je u těla jako ocelovou zbroj, jako kamenné stěny. Ve tváři byla bílá jako sníh. Olízla si rty. „Který jsi...“ Polkla a začala znovu. „Který...?“ Větu však dokončit nedokázala.
„Já jsem jediný, který je,“ řekl mírně. „Ten, k němuž ses chovala, jako byste byli zasnoubení.“ Chtěl ji uklidnit, možná rozveselit – žena tak silná jako ona se určitě dokázala usmívat i tváří v tvář zakrvácenému muži – ale ona se předklonila a přitiskla tvář k podlaze.