„Pokorně se omlouvám, že jsem tě tak žalostně urazila, vznešený Draku.“ Její zadýchaný hlas zněl vskutku pokorně a vylekaně. Což jí rozhodně nebylo podobné. „Prosím tě, abys na tu urážku zapomněl a odpustil mi. Už tě nebudu obtěžovat. To přísahám, můj pane. Na jméno mé matky a pod Světlem, to přísahám.“
Rand uvolnil zauzlený pramen. Neviditelná stěna, která ji zadržovala, se zachvěla, až se jí rozvlnilo roucho, a zmizela. „Není co odpouštět,“ řekl unaveně. Cítil se velice utahaný. „Odejdi s pokojem.“
Berelain se váhavě narovnala, natáhla ruku a úlevou si vydechla, když se její ruka ničeho nedotkla. Zvedla si suknice a vydala se po skleněnými střepy posypaném koberci. Sklo jí křupalo pod aksamitovými střevíčky. U dveří se zastavila a s očividnou námahou se k němu obrátila. Nedokázala se mu podívat do očí. „Pošlu ti sem Aiely, jestli si přeješ. Mohla bych poslat i pro jednu z Aes Sedai, aby ti ošetřila rány.“
Teď by byla raději v jedné místnosti s myrddraalem nebo se samotným Temným, ale není žádná měkotina. „Děkuji,“ řekl tiše, „ale ne. Ocenil bych, kdybys nikomu neřekla, co se tu stalo. Alespoň zatím. Udělám, co je potřeba.“ Museli to být Zaprodanci.
„Jak pán Drak velí.“ Krátce se mu uklonila a odspěchala, možná se bála, že si to rozmyslí a odejít ji nenechá.
„Nebo možná sám Temný,“ řekl si Rand, když se za ní zavřely dveře.
Dokulhal k posteli, usadil se na truhlici stojící vedle a položil si Callandor na kolena. Zkrvavené ruce pak položil na zářící čepel. S Callandorem v rukou by se ho báli i Zaprodanci. Za chvíli si pošle pro Moirain, aby mu vyléčila rány. Za chvíli si promluví s Aiely venku a stane se znovu Drakem Znovuzrozeným. Ale zatím chtěl jenom sedět a vzpomínat na ovčáka jménem Rand al’Thor.
3
Úvahy
I přes tak časnou hodinu spěchala širokými chodbami Kamene spousta lidí, nevysychající pramínek mužů a žen v černé a zlaté sloužících Kamene či v livreji některého ze vznešených pánů. Tu a tam se objevil obránce, s obnaženou hlavou a beze zbraně, někteří dokonce s rozepnutými kabátci. Sloužící se Perrinovi a Faile krátce poklonili, pokud se k nim přiblížili, a pak spěchali dál. Většina vojáků sebou při setkání s nimi trhla. Někteří se škrobeně poklonili s rukou na srdci, ale všichni do jednoho zrychlili krok, jen aby už byli z jejich dosahu.
Zapálena byla jen jedna lampa ze tří nebo čtyř, co tu stály. V zešeřelých místech mezi vysokými stojany stíny rozmazávaly nástěnné koberce a halily stolice, které stály u zdi. Aspoň pro každého kromě Perrina. Jemu v těchto potemnělých místech zářily oči jako leštěné zlato. Šel rychle od lampy k lampě a zrak upíral dolů, dokud nebyl v jasném světle. Většina lidí v Kameni o jeho zvláštně zbarvených očích věděla. Nikdo z nich se o tom však samozřejmě nezmínil. Dokonce i Faile zřejmě přijala představu, že barva jeho očí je součástí spojení s Aes Sedai, něco, co prostě je, co je třeba přijmout a co se nikdy nevysvětluje. Přesto ho vždycky zamrazilo, kdykoliv si uvědomil, že někdo cizí vidí, jak mu oči ve tmě září. Když drželi jazyk za zuby, jejich mlčení jen zdůrazňovalo to, jak je jiný.
„Přál bych si, aby se na mě tak nekoukali,“ zamumlal si, když se jeden prošedivělý obránce, dvakrát tak starý jako byl Perrin, málem rozběhl, jen co kolem nich prošel. „Jako by se mě báli. Předtím to nedělali, ne takhle. Proč nejsou všichni tihle lidé v posteli?“ Žena nesoucí mop a vědro sklonila hlavu, udělala pukrle a rychlými kroky spěchala dál se sklopenou hlavou.
Faile se do něj zavěsila a vzhlédla k němu. „Já bych řekla, že v této části Kamene nemají stráže co dělat, pokud nejsou ve službě. To je vhodná chvíle na to pomuchlovat se s komornou na pánově křesle a možná předstírat, že jsou sami pán a paní, když pravý pán s paní spí. Možná se bojí, že bys je mohl ohlásit. A sloužící dělají většinu práce v noci. Kdo by chtěl, aby se mu pletli pod nohy, zametali a umývali a leštili, ve dne?“
Perrin pochybovačně kývl. Předpokládal, že ona o těchhle věcech bude vědět z domu svého otce. Úspěšný obchodník nejspíš měl sloužící a stráže svých povozů. Aspoň nebyli tihle lidé vzhůru kvůli tomu, že by se jim stalo to, co jemu. Kdyby tomu bylo tak, už by všichni Kámen opustili a nejspíš by ještě hodně dlouho utíkali. Ale proč byl on cílem, zřejmě vybraným? Na setkání s Randem se sice netěšil, ale musel to vědět. Faile musela hodně natáhnout krok, aby mu stačila.
Přes všechnu svou nádheru, všechno to zlato, jemné řezby a intarzie, byl vnitřek Kamene navržen pro válku stejně jako venek. Na každé křižovatce chodeb byly ve stropě výklenky pro střelce ze zálohy. Na místech, odkud mohly pokrýt celou chodbu, se ve stěně otevíraly nikdy nepoužité střílny. Perrin s Faile šplhali po nekonečných úzkých točitých schodech. Všechny byly zabudovány do zdi nebo obestavěny a ústily do nich další střílny, z nichž bylo vidět na chodby dole. Nic z toho samozřejmě Aiely, prvního nepřítele, který se kdy dostal za vnější zdi, nezastavilo.
Jak tak klusali do schodů – Perrin si neuvědomil, že tak spěchají, a kdyby ho Faile nedržela za loket, běžel by ještě rychleji – ucítil závan starého potu a slabou nechutně sladkou voňavku, ale uvědomil si to jen někde v podvědomí. Byl cele zaujat tím, co hodlal říci Randovi. Proč ses mě pokoušel zabít? Copak už opravdu blázníš? Nebylo snadné položit tyhle otázky, a on nečekal snadné odpovědi.
Když vystoupili do velice šeré chodby téměř na vrcholku Kamene, Perrin najednou zjistil, že hledí na záda vznešeného pána a dvou osobních stráží šlechtice. Jedině obránci mohli v Kameni nosit zbroj, ale tihle tři měli u pasu meče. To ovšem nebylo neobvyklé, ale jejich přítomnost v těchto místech, na tomto poschodí, kdy upřeně hleděli do jasného světla na druhém konci chodby, rozhodně obvyklá nebyla. Světlo vycházelo z předpokoje komnat, které dostal Rand. Nebo si je zabral. Nebo ho do nich možná strčila Moirain.
Perrin s Faile se cestou po schodech nijak nenamáhali jít potichu, ale ti tři muži se tak soustředili na své pozorování, že si jich zpočátku nikdo nevšiml. Pak jeden ze strážných v modrém kabátci otočil hlavu, jako by ho chytala křeč do krku. Když je spatřil, spadla mu brada. Spolkl nadávku a otočil se k Perrinovi, přičemž vytáhl na dlaň oceli. Druhý strážný byl o zlomeček vteřiny pomalejší. Oba stáli napjatí a připravení, ale neklidně před Perrinem uhýbali očima. Vydávali nakyslý pach strachu. Stejně tak vznešený pán, i když on svůj strach ovládal.
Vznešený pán Torean, ve špičaté tmavé bradce měl bílé prameny a pohyboval se plavně jako při tanci na plese. Vytáhl si z rukávu příliš sladce navoněný kapesníček a oťukal si baňatý nos, který však rozhodně nevypadal moc velký ve srovnání s jeho ušima. Jemný hedvábný kabátec s červenými saténovými manžetami jen podtrhoval jeho obyčejný obličej. Prohlédl si Perrina, jenž byl jen v košili, a znovu si poťukal nos, než lehce sklonil hlavu. „Světlo na tě sviť,“ řekl zdvořile. Mrkl na Perrinovy žluté oči a uhnul pohledem, i když jeho výraz se nezměnil. „Doufám, že jsi v pořádku.“ Možná to řekl až příliš zdvořile.
Perrinovi na jeho tónu příliš nezáleželo, ale při pohledu na to, jak si Torean prohlíží Faile od hlavy k patě s náznakem ledabylého zájmu, zaťal pěsti. Nicméně se mu podařilo mluvit klidně. „Světlo na tě sviť, vznešený pane Toreane. Rád vidím, že pomáháš strážit pána Draka. Některým mužům tvého postavení by mohlo být nepříjemné, že tu je.“