Toreanovi se zachvělo tenké obočí. „Proroctví bylo naplněno a Tear naplnil svou úlohu v tom proroctví. Možná Drak Znovuzrozený povede Tear k ještě větší slávě. Komu by to mohlo vadit? Ale je pozdě. Přeji dobrou noc.“ Znovu přejel pohledem Faile, našpulil rty a odešel jen trochu rychleji, než bylo nutné, dál od světla v předpokoji. Jeho osobní strážní šli těsně za ním jako dobře vycvičení psi.
„Nebylo nutný, aby ses choval hrubě,“ řekla Faile stísněným hlasem, když byl vznešený pán z doslechu. „Mluvils, jako by ti jazyk zamrzl v železo. Jestli tu chceš zůstat, měl by ses radši naučit s pány vycházet.“
„Díval se na tebe, jako by tě chtěl houpat na kolenou. A tím nemyslím jako otec.“
Faile si opovržlivě odfrkla. „On není první muž, co se na mě kdy podíval. Kdyby náhodou sebral odvahu a pokusil se o víc, klidně bych ho usadila pohledem. Stačí se trochu zamračit. Nepotřebuju, abys mluvil za mě, Perrine Aybaro.“ Přesto to neznělo úplně pohoršeně.
Perrin se poškrábal ve vousech a zadíval se za Toreanem. Sledoval, jak vznešený pán se svými strážnými v dálce zahýbá za roh. Uvažoval, jak to tairenští páni zvládají, aniž by se upotili k smrti. „Všimla sis, Faile? Ti jeho hlídací psi nesundali ruce z mečů, dokud nebyli na dobrých deset kroků od nás.“
Faile se na něj zamračila, pak se zamračila směrem, kterým trojice zmizela, a pomalu kývla. „Máš pravdu. Tomu ale nerozumím. Sice se vám neklanějí a neutíkají před tebou a Matem tak jako před ním, ale chodí kolem vás přinejmenším stejně ostražitě jako kolem Aes Sedai.“
„Možná být přítelem Draka Znovuzrozeného už není taková ochrana jako dřív.“
Faile znovu nenavrhla, že odejdou, alespoň ne slovy, ale čišelo jí to z očí. Perrin měl větší úspěchy, když měl ignorovat nevyřčené návrhy než ty vyslovené.
Než dorazili na konec chodby, vyšla z jasného světla v předpokoji spěšně Berelain a oběma rukama si k tělu tiskla své tenké bílé roucho. Kdyby byla šla první z Mayene jenom o trochu rychleji, už by utíkala.
Aby ukázal Faile, že dokáže být dost zdvořilý, aby to vyhovovalo i jí, Perrin se rozmáchle uklonil tak, že by se vsadil, že ho ani Mat nepřetrumfne. Faile naproti tomu místo pukrlete jen sklonila hlavu a mírně ohnula koleno. Perrin si toho nevšímal. Berelain bez ohlédnutí spěchala dál a byla cítit strachem tak čirým a páchnoucím jako rána napadená snětí, až nakrčil nos. Vedle toho byl Toreanův strach ničím. Tohle byla naprostá panika spoutaná provazem napjatým k prasknutí. Perrin se pomalu narovnal a zadíval se za ní.
„Padla ti do oka?“ zeptala se tiše Faile.
Perrin byl cele soustředěn na Berelain a uvažoval, co ji mohlo dohnat až tak daleko, takže promluvil bez nějakého přemýšlení. „Byla cítit –“
Dál v chodbě náhle vykročil z boční chodby Torean a popadl Berelain za paži. Řinul se z něj vodopád slov, ale Perrin rozeznal jen pár, něco o tom, že ve své pýše překročila hranici, a něco jiného, zřejmě jí navrhoval, že ji bude chránit. Její odpověď byla krátká, ostrá a ještě méně slyšitelná, podaná se zdviženou bradou. První z Mayene se vznešenému pánovi prudce vytrhla a odkráčela vzpřímená, a zřejmě se již více ovládala. Torean ji už už chtěl následovat, když si všiml, že ho Perrin pozoruje. Otřel si nos do kapesníku a zmizel v chodbě.
„Je mi jedno, jestli byla cítit třeba Ranní rosou,“ říkala temně Faile. „Tuhle nezajímá lov na medvěda, i když by se jeho kožešina skvěle vyjímala na zdi. Ta loví slunce.“
Perrin se na ni poněkud zamračil. „Slunce? Medvěd? O čem to mluvíš?“
„Jdi si sám. Myslím, že si nakonec přece jen půjdu lehnout.“
„Jestli chceš,“ řekl Perrin pomalu, „ale myslel jsem, že chceš taky zjistit, co se vlastně stalo.“
„Myslím, že ne. Nebudu předstírat, že chci vidět... Randa... ne po tom, jak jsem se mu doteď vyhýbala. A zvlášť teď po tom rozhodně netoužím. Vy dva si nepochybně skvěle popovídáte i beze mě. Zvlášť jestli budete mít víno.“
„Mluvíš nesmysly,“ zavrčel Perrin a prohrábl si vlasy. „Jestli chceš jít do postele, tak si jdi, ale já bych rád, abys taky jednou řekla něco, čemu budu rozumět.“
Faile si ho dlouho pozorně prohlížela a pak se kousla do rtu. Perrin měl pocit, že se snaží potlačit smích. „Ó, Perrine, občas mám dojem, že nejvíc ze všeho se mi líbí tvoje nevinnost.“ Opravdu se jí v hlase ozýval stříbřitý smích. „Teď jdi za... za svým přítelem a ráno mi o tom povíš. Povíš mi, kolik budeš sám chtít.“ Stáhla si dolů jeho hlavu a lehce se mu v polibku otřela o rty, pak se rychle otočila a odběhla chodbou pryč.
Perrin za ní hleděl potřásaje hlavou, dokud nezabočila na schodiště. Po Toreanovi nebylo ani stopy. Občas měl Perrin dojem, že Faile mluví cizím jazykem. Nyní zamířil ke světlům.
Předpokoj byl vlastně kulatá komnata skoro třicet sáhů napříč. Z vysokého stropu viselo na zlatých řetězech sto pozlacených lustrů. Leštěné krevelové sloupy tvořily vnitřní prstenec a podlaha jako by byla z jediného ohromného kusu černého mramoru protkaného zlatem. Býval to předpokoj ke královským komnatám za dnů, kdy Tear míval krále, než Artuš Jestřábí křídlo spojil celé území od Páteře světa k Arythskému oceánu pod jediným králem. Když se říše Artuše Jestřábí křídlo, zhroutila, tairenští králové se již nevrátili a po tisíc let jedinými obyvateli těchto komnat byly myši cupitající prachem. Žádný ze vznešených pánů nikdy nezískal tolik moci, aby se odvážil tyto komnaty zabrat pro sebe.
Uprostřed místnosti stálo v kruhu padesát obránců. Záda měli rovná, kyrysy a podšité přilbice lesklé, oštěpy nakloněné všechny ve stejném úhlu. Jelikož viděli do všech stran, mělo se za to, že zabrání každému vetřelci dostat se k současnému pánu Kamene. Jejich velitel, kapitán podle dvou krátkých bílých per na přílbě, se držel jen o maličko méně ztuhle. Stál s jednou rukou na jílci meče a druhou opřenou v bok, domýšlivý na svou funkci. Všichni obránci byli cítit strachem a nejistotou jako muži, kteří žijí pod padajícím útesem, a téměř se jim podařilo přesvědčit se, že nikdy nespadne. Alespoň ne dnes v noci. Ne v příští hodině.
Perrin prošel kolem nich a cvakání jeho podpatků vytvářelo ozvěnu. Důstojník k němu vykročil, ale když se Perrin nezastavil, aby se nechal vyslechnout, zaváhal. Důstojník samozřejmě dobře věděl, kdo Perrin je. Přinejmenším věděl tolik co všichni Tairenové. Že putuje ve společnosti Aes Sedai, že je přítel pána Draka. Že to rozhodně není muž, jemuž by se mohl jen tak postavit pouhý důstojník obránců Kamene. Ten měl sice zřejmý úkol strážit odpočinek pána Draka, ale i když to nejspíš nepřiznal dokonce ani sám sobě, důstojník musel vědět, že je se svou chrabrou ukázkou leštěného brnění právě jen tím leštěným brněním. Skutečnými strážemi byli ti, s kým se Perrin setkal, když zašel za sloupy a přiblížil se ke dveřím do Randova pokoje.
Postavy seděly tak nehybně za sloupy, až se zdálo, že s kamenem splynuly, i když jejich kabátce a spodky – v odstínech šedé a hnědé namíchaných tak, aby dokázaly splynout s Pustinou – byly jasně vidět v okamžiku, kdy se pohnuly. Šest Děv oštěpu, aielských žen, které se dobrovolně rozhodly pro život válečníka, proplulo mezi ním a dveřmi v měkkých, zašněrovaných botách ke kolenům. Na ženy byly dost vysoké, nejvyšší byla jen o necelou dlaň menší než Perrin, opálené, s nakrátko zastřiženými vlasy plavé či rusé nebo něco mezi tím. Dvě držely zakřivené rohovinové luky s nasazenými šípy, i když luky zatím nenatáhly. Ostatní měly malé kůží potažené štíty a každá tři či čtyři oštěpy – krátké, ale s hlavicí dost dlouhou, aby člověka probodla a ještě coul přebyl.