„Nemyslím, že tě můžu pustit dál,“ řekla žena s vlasy barvy plamene a usmála se, aby svým slovům ubrala na ostrosti. Aielové se neusmívali tolik jako ostatní lidé, vlastně vůbec navenek příliš emocí neukazovali. „Myslím, že dnes v noci nechce nikoho vidět.“
„Jdu dál, Bain.“ Nevšímaje si jejích oštěpů ji Perrin uchopil za paže. Od té chvíle bylo nemožné si oštěpů nevšímat, neboť se jí podařilo přitisknout mu jeden hrot tvrdě ze strany ke krku. A vzápětí mu o něco světlejší žena jménem Chiad namířila jedním ze svých oštěpů na druhou stranu krku, jako by ženy chtěly, aby se jejich oštěpy setkaly někde uprostřed jeho krku. Druhé ženy se jen dívaly. Byly si jisty, že Bain s Chiad zvládnou, co bude třeba. Perrin přesto dělal, co mohl. „Nemám čas se tu s váma dohadovat. Pokud se pamatuju, tak stejně neposloucháte, co vám lidi říkají. Jdu dovnitř.“ Co nejjemněji zvedl Bain a postavil ji stranou.
Chiad stačilo, aby se nadechla, a tekla by krev, jak mu tiskla oštěp ke kůži, ale Bain jen poplašeně rozevřela tmavomodré oči, odtáhla svůj oštěp a usmála se. „Nechtěl by ses naučit hru, co se jmenuje Dívčina hubička, Perrine? Myslím, že bys ji hrál skvěle. Aspoň by ses něco naučil.“ Jedna z ostatních Aielanek se zasmála nahlas. Chiad konečně také dala oštěp pryč.
Perrin se zhluboka nadechl a doufal, že si nevšimnou, že je to poprvé od chvíle, kdy se ho dotkly jejich oštěpy. Aielanky si však nezahalily tváře – svoje šufy měly omotané kolem krku jako tmavé šátky – ale nevěděl, jestli to Aielové dělají předtím, než zabijí. Věděl jen, že u nich zahalená tvář znamená, že jsou připraveni zabíjet.
„Možná jindy,“ odvětil zdvořile. Všechny Aielanky se zubily, jako by Bain řekla něco směšného, a to, že její vtip nepochopil, bylo jeho součástí. Tom měl pravdu. Muž by se klidně mohl zbláznit, kdyby se snažil porozumět ženám jakékoliv národnosti a stáří. Tak to Tom říkal.
Když Perrin natáhl ruku ke klice ve tvaru zlatého lva na zadních nohou, Bain dodala:
„Padne to na tvou hlavu. On už vyhodil někoho, koho by většina mužů považovala za mnohem lepší společnost, než jsi ty.“
Jistě, řekl si Perrin otevíraje dveře, Berelain. Vycházela odsud. Dneska v noci se všechno točí kolem –
Jakmile spatřil pokoj, první z Mayene se mu úplně vykouřila z hlavy. Na stěnách visela rozbitá zrcadla a všude na podlaze byly střepy skla i porcelánu a peří z rozsekaných matrací. Mezi převrácenými židlemi a lavicemi se válely otevřené knihy. A Rand seděl na podlaze u nohou postele, zhrouceně se opíral o její čelo, oči měl zavřené a ruce bezvládně položené na Callandoru, který měl na kolenou. Vypadal, jako by se vykoupal v krvi.
„Sežeňte Moirain!“ štěkl Perrin na Aielanky. Byl Rand ještě naživu? Pokud byl, potřeboval léčení Aes Sedai, aby tak zůstal. „Řekněte jí, ať si pospíší!“ Zaslechl za sebou zalapání po dechu a pak dupot běžících nohou.
Rand zvedl hlavu. Obličej měl jako masku zasychající krve. „Zavři dveře.“
„Moirain tu bude za chvíli, Rande. Klidně odpočívej. Ona –“
„Zavři dveře, Perrine.“
Aielanky si cosi mumlaly a mračily se, ale vycouvaly. Perrin zavřel dveře, čímž zarazil otázky, které křičel důstojník s bílým peřím.
Cestou přes pokoj k Randovi křupalo Perrinovi pod nohama sklo. Utrhl kus z již tak ošklivě rozsekaného prostěradla, smotal ho a přitiskl Randovi na ránu na boku. Rand při tom pevněji sevřel průsvitný meč, pak tlak uvolnil. Krev plátnem prosákla téměř vzápětí. Rand byl od hlavy k patě pokrytý sečnými ranami a škrábanci a v mnoha z nich se třpytily skleněné střepy. Perrin bezmocně pokrčil rameny. Nevěděl, co dělat dál. Mohl jen čekat na Moirain.
„Cos to, pod Světlem, zkoušel, Rande? Vypadáš, jako by ses pokusil sám sebe stáhnout z kůže. A mě jsi skoro zabil taky.“ Na chvíli měl dojem, že Rand neodpoví.
„Já ne,“ pronesl Rand nakonec téměř šeptem. „Jeden ze Zaprodanců.“
Perrin se snažil uvolnit svaly, o nichž netušil, že je napíná. Částečně uspěl. Zmínil se o Zaprodancích Faile, a to dost důrazně, ale většinou se snažil nemyslet na to, co by mohli Zaprodanci udělat, kdyby zjistili, kde se Rand nachází. Kdyby jeden z nich dokázal svrhnout Draka Znovuzrozeného, získal by vysoké postavení nad ostatními, až by se Temný osvobodil. Temný by potom byl volný a Poslední bitva by byla prohrána dřív, než by k ní vůbec došlo.
„Jsi si jistý?“ zeptal se stejně tiše.
„Musí to tak být, Perrine. Musí.“
„Jestli šel jeden z nich po mně stejně jako po tobě...? Kde je Mat, Rande? Kdyby byl naživu a prošel tím, čím ty, napadlo by ho totéž, co mě. Žes to byl ty. Už by tady byl, aby ti vynadal.“
„Nebo by seděl na koni na půl cestě k městské bráně.“ Rand se pokusil vsedě narovnat. Koláče zaschlé krve mu popraskaly a po hrudi a ramenou mu začala téci čerstvá krev. „Jestli je mrtvý, Perrine, tak by ses měl dostat co nejdál ode mě. Myslím, že v tom s Loialem máte pravdu.“ – Odmlčel se a prohlížel si Perrina. „Vy s Matem si musíte přát, abych se já nikdy nenarodil. Nebo aspoň abychom se nikdy nesetkali.“
Nemělo smysl chodit Mata hledat. Pokud se mu něco stalo, bylo teď už po všem a nedalo se s tím nic dělat. A Perrin měl pocit, že jeho narychlo vyrobený obvaz, který Randovi tiskl k boku, je to jediné, co ho udrží naživu do té doby, než dorazí Moirain. „Tobě je asi jedno, jestli odešel. Ať shořím, on je taky důležitý. Co budeš dělat, jestli je pryč? Nebo mrtvý, Světlo dej, ať to není pravda.“
„To, co čekají nejmíň.“ Randovy oči vypadaly jako ranní mlha zakrývající úsvit, byly modrošedé a horečnatě zářily. V hlase se mu ozývalo ostří. „To hodlám udělat v každém případě. To, co všichni čekají nejmíň.“
Perrin se pomalu nadechl. Rand měl právo na to, aby mu povolily nervy. Rozhodně to nebyla známka nastávajícího šílenství. Musím přestat čekat na to, až nějaké uvidím, řekl si Perrin. Ty se objeví brzy a čekat na ně nepomůže ničemu, jen budeš mít pořád stažený žaludek. „A to je co?“ zeptal se tiše.
Rand zavřel oči. „Já jenom vím, že je musím překvapit. Všechny musím překvapit,“ mumlal ohnivě.
Otevřely se dveře a dovnitř vstoupil vysoký Aiel s narezlými vlasy lehce protkanými stříbrem. Za ním kýval hlavou jakýsi tairenský důstojník s péry na přilbici, jak se dohadoval s Děvami. Když Bain dveře zavřela, ještě cosi namítal.
Rhuark přelétl pokoj pohledem pronikavých modrých očí, jako by čekal, že za závěsy či převrácenými křesly by se mohl skrývat nepřítel. Náčelník kmene Taardad Aielů u sebe neměl až na nůž s těžkou čepelí u pasu žádnou viditelnou zbraň, ale nesl se s důstojností a sebedůvěrou, klidně a přesto jistě, jako by měl vedle nože další zbraně. Šufu měl shrnutou na ramena. Každý, kdo o Aielech aspoň něco věděl, se měl před nimi na pozoru pokaždé, když u sebe měli látku, jíž si mohli zahalit obličej.
„Ten tairenský hlupák tam venku poslal zprávu svému veliteli, že se tu něco stalo,“ řekl Rhuark, „a zprávy už rostou jako mech v hluboké jeskyni. Vykládá se všechno možné od toho, že se tě snaží zabít Bílá věž, až po to, žes tady v pokoji vybojoval Poslední bitvu.“ Perrin otevřel ústa, ale Rhuark zvedl ruku a zarazil ho. „Náhodou jsem potkal Berelain a ona se tvářila, jako by jí oznámili den, kdy zemře, a ta mi řekla pravdu. A teď to vypadá, že to tak opravdu bylo, i když jsem o ní pochyboval.“