„Poslal jsem pro Moirain,“ řekl Perrin. Rhuark kývl. Ovšem, Děvy mu sdělily všechno, co věděly samy.
Rand se bolestně uchechtl. „Říkal jsem jí, aby držela pusu zavřenou. Pán Drak zřejmě v Mayene nevládne.“ Byl zřejmě suše pobaven.
„Mám dcery starší než ta mladá žena,“ prohodil Rhuark. „Myslím, že nikomu jinému to nepoví. Myslím, že by na to, co se dneska v noci stalo, nejraději ze všeho zapomněla.“
„A já bych ráda věděla, co se stalo,“ ozvala se Moirain a vplula do pokoje. Byť byla útlá a Rhuark byl o tolik vyšší, stejně jako muž, jenž ji následoval – Lan, její strážce – místnost ihned ovládla ona. Musela běžet, aby sem stačila dorazit tak brzo, ale teď byla klidná jako zamrzlé jezero. Muselo by se stát opravdu něco hrozného, aby to narušilo Moiraininu chladnou vyrovnanost. Její roucho z modrého hedvábí mělo vysoký límeček a rukávce prolamované tmavším sametem, ale horko a vysoká vzdušná vlhkost na ni zřejmě neměly vliv. Na čele měla na jemném zlatém řetízku, upevněném v tmavých vlasech, pověšen malý modrý kamínek, jenž se ve světle blýskal a zdůrazňoval, že není ani trochu zpocená.
Jako vždy, když se ti dva potkali, ledově modré pohledy Lana a Rhuarka málem vykřesávaly jiskry. Lan měl tmavé vlasy, na skráních prokvetlé, stažené spletenou koženou šňůrkou a obličej měl hranatý, bradu ostrou a meč u pasu jako by byl součástí jeho těla. Perrin si nebyl jist, který z těch dvou mužů je nebezpečnější, ale rozdíl byl podle něj tak malý, že by to ani myš nenakrmilo.
Strážce stočil oči k Randovi. „Myslel jsem, že jsi už dost starý na to, aby ses dokázal oholit, aniž by ti někdo musel vést ruku.“
Rhuark se usmál, jen slabě, ale bylo to poprvé, co u něj Perrin tento výraz v Lanově přítomnosti zahlédl. „Je ještě mladý. Naučí se to.“
Lan se ohlédl na Aielana a jeho úsměv opětoval, i když stejně slabě.
Moirain oběma mužům věnovala krátký zničující pohled. Cestu přes koberec si sice nijak zvlášť nevybírala, ale měla tak lehký krok a suknice si držela zdvižené tak obratně, že jí pod střevíčky nekřupl jediný skleněný střep. Očima přelétla celou komnatu a všimla si každé i sebemenší podrobnosti, tím si byl Perrin jist. Aes Sedai si chvíli prohlížela i jej – nepodíval se jí do očí, protože toho o něm věděla příliš, aby se mu to líbilo – ale hned se vrhla na Randa jako tichá, hedvábná lavina, ledová a neúprosná. Perrin spustil ruku a uhnul jí z cesty. Látka prosáknutá krví zůstala Randovi přilepená k boku, jak ji tam držela zasychající krev. Randovi po celém těle zasychala krev v černých šmouhách a koláčích. Střepy skla, které měl stále zabodané do kůže, se ve světle lamp třpytily. Moirain se konečky prstů dotkla krví nasáknuté látky, ale pak ruku odtáhla, jako by se rozhodla, že se pod látku přece jen nepodívá. Perrin uvažoval, jak se Aes Sedai vůbec dokáže na Randa podívat, aby ani soucitně nepřimhouřila oči, ale její klidný výraz se nezměnil. Byla cítit růžovým mýdlem.
„Aspoň žiješ.“ V jejím hlase se v té chvíli ozýval melodický, mrazivý, rozhněvaný podtón. „Tohle teď může počkat. Pokus se dotknout pravého zdroje.“
„Proč?“ zeptal se Rand ostražitě. „Sám sebe vyléčit nemůžu, i kdybych věděl, jak na to. To nikdo nemůže. Tolik toho vím.“
Na okamžíček se zdálo, že Moirain přece jen vybuchne, ať už to bylo jakkoliv zvláštní, ale ona se vzápětí nadechla a znovu ji halil takový klid, že ho nemohlo nic narušit. „Jen část síly k léčení pochází od léčitele. Síla může nahradit to, co pochází od léčeného. Bez ní bys zítra jenom bezvládně ležel, a možná i pozítří. A teď, jestli můžeš, natáhni se pro sílu, ale nic s ní nedělej. Jen ji podrž. Jestli budeš muset, tak použij tohle.“ Ani se nemusela moc shýbat, aby dosáhla na Callandor.
Rand jí vytáhl meč zpod ruky. „Říkáš, že ji mám jenom podržet.“ Znělo to, jako by se chtěl rozesmát nahlas. „No dobře.“
Perrin si vůbec nevšiml, že by se něco stalo, tedy ne že by to čekal. Rand tam seděl jako někdo, kdo přežil prohranou bitvu, a díval se na Moirain. Ta ani nemrkla. Dvakrát si nepřítomně zamnula ruce.
Rand si po chvíli povzdechl. „Nedokážu se dotknout ani prázdnoty. Nějak se nemůžu soustředit.“ Rychle se zazubil, což mělo za následek, že mu zaschlý koláč krve na obličeji popraskal. „Nevím proč.“ Kolem levého oka mu začal stékat další silný pramínek krve.
„Takže to udělám, jako to dělávám vždycky,“ řekla Moirain a uchopila Randovu hlavu do dlaní, nestarajíc se o to, že se umaže od krve.
Rand se s výkřikem vymrštil na nohy, jako by mu někdo násilím vymáčkl polovinu vzduchu z plic, a prohnul se v zádech tak, že se jí málem vytrhl ze sevření. Mávl rukou s roztaženými prsty tolik ohnutými dozadu, až se zdálo, že si je musí zlomit. Druhou rukou tiskl jílec Callandoru a svaly se mu viditelně zkroutily v křeči. Odpadávaly z něj tmavé šupiny uschlé krve a o truhlici a podlahu zazvonily střepy skla, jak je vytlačovaly uzavírající se rány, když se rychle hojily.
Perrin se otřásl, jako by kolem něj zuřila vichřice. Už léčení viděl, i víc, léčení mnohem horších zranění, ale nikdy se mu nelíbilo, když se musel dívat, jak je používána jediná síla, když vůbec věděl, že je používána. Do duše se mu dávno předtím, než potkal Moirain, vtiskly příběhy, které o Aes Sedai vyprávívali kupecké stráže a vozkové. Z Rhuarka bylo ostře cítit jeho znepokojení. Jen Lan to bral věcně. Lan a Moirain.
Léčení skončilo téměř vzápětí, co začalo. Moirain odtáhla ruce a Rand se zhroutil a zachytil se sloupku postele, aby se vůbec udržel na nohou. Bylo těžké poznat, zda pevněji svírá sloupek postele či Callandor. Když se mu Moirain pokusila meč vzít, aby jej vrátila do zdobeného stojanu u stěny, pevně, dokonce hrubě, jí ho vytrhl.
Moirain na chvíli stiskla rty, ale spokojila se s tím, že mu z boku sundala zakrvácenou látku a otřela jí okolní krvavé šmouhy. Stará rána byla opět překryta křehkou vazivovou tkání. Ostatní zranění byla prostě pryč. Většina zaschlé krve, která Randa pokrývala, docela dobře nemusela být jeho.
Moirain se zamračila. „Pořád nereaguje,“ zamumlala si napůl pro sebe. „Nechce se úplně vyléčit.“
„Tak je to ta, co mě zabije, že?“ zeptal se jí Rand tiše, a pak ocitovaclass="underline" „‚Jeho krev na skaliscích Shayol Ghulu, omytá Stínem, oběť za spasení lidí.‘“
„Moc čteš,“ řekla mu ostře, „a málo z toho chápeš.“
„A ty tomu rozumíš líp? Jestli ano, tak mi to vysvětli.“
„On se jenom snaží najít vlastní cestu,“ ozval se nečekaně Lan. „Nikdo by se nechtěl hnát slepě kupředu, když ví, že tam někde číhá útes.“
Perrin sebou překvapeně trhl. Lan skoro vždy s Moirain souhlasil, přinejmenším vždy, když byl někdo na doslech. S Randem však strávil hodně času, když cvičili s mečem.
Moirain se v tmavých očích zablesklo, ale řekla jen: „Musí do postele. Požádej, prosím, aby přinesli vodu na mytí a připravili jinou ložnici. Tuhle bude třeba řádně uklidit a donést nové matrace.“ Lan kývl a na chvíli vyšel ke dveřím do předpokoje, kde tiše předal Moiraininy příkazy.
„Vyspím se tady, Moirain.“ Rand pustil sloupek a s námahou se narovnal, přičemž Callandor opřel špičkou o koberec a oběma rukama spočinul na jílci. Pokud se o meč trochu opíral, nebylo to vidět. „Už se nenechám odnikud vyhnat. Ani z postele ne.“