Zpěvačka s tmavými copy, stojící ovinutá po krk prameny vzduchu, v ušmudlaném a pomačkaném tarabonském rouše z červeného hedvábí, přestala zpívat ve chvíli, kdy se dveře rozlétly. Křehce vypadající žena ve světle modrých šatech s vysokým límcem cairhienského střihu, která se povalovala na dlouhé čalouněné lenošce, přestala pokyvovat hlavou do rytmu a vyskočila na nohy. Úšklebek na její liščí tváři nahradilo rozhořčení.
Temaile už obklopovala záře saidaru, ale přesto neměla šanci. Elain, zděšená tím, co viděla, sáhla po pravém zdroji a švihla tvrdě vlákny vzduchu, přičemž ji obalila od krku ke kotníkům, a hbitě spletla štít z vláken ducha, který vrazila mezi ženu a pravý zdroj. Záře kolem Temaile zmizela a ona přelétla přes lenošku, jako by do ní narazil cválající kůň, přičemž se jí vyvrátily oči a ona přistála v bezvědomí na zádech o tři kroky dál na zelenozlatém koberci. Žena s tmavými copy sebou trhla, když vlákna kolem ní zmizela, a nevěřícně se ohmatávala, přičemž se dívala z Temaile na Elain a na Egeanin.
Elain zavázala vlákna držící Temaile a spěchala do pokoje. Cestou pátrala po ostatních černých adžah. Za ní Egeanin zavřela dveře. Nikdo jiný tu zjevně nebyl. „Byla tu sama?“ chtěla vědět od ženy v červeném. Panarchy, podle Nyneivina popisu. Nyneiva se zmiňovala o nějaké písničce.
„Vy nejste... s nimi?“ zeptala se Amathera váhavě a tmavýma očima přelétla jejich šaty. „Vy jste taky Aes Sedai?“ Byla zřejmě ochotná o tom pochybovat i přes důkaz s Temaile. „Ale nejste s nimi?“
„Byla sama?“ štěkla Elain, a Amathera nadskočila.
„Ano. Sama. Ano, ona...“ Panarcha zkřivila tvář. „Ty druhé mě nutily sedět na trůně a říkat slova, která mi vkládaly do úst. Bavilo je, když mě nutily, abych občas byla spravedlivá a občas hrozně nespravedlivá. Nařízení, které způsobí problémy pro celá pokolení, jestli je nenapravím. Ale ona!“ Plné rty našpulila v opovržlivém úšklebku. „Ji nechaly na mě dohlížet. Ona mi ubližovala jen tak, neměla k tomu jiný důvod, než aby mě viděla plakat. Přinutila mě sníst celý podnos bílých ledových papriček a nedovolila mi vypít ani kapku, dokud jsem ji neprosila na kolenou, a ona se zatím smála! Ve snech mě věšela za kotníky z vrcholku Věže nářků a pak mě pouštěla. Byl to jen sen, ale mě připadal velice skutečný, a ona mě pokaždé nechala s křikem spadnout o něco níž. A smála se! Nutila mě učit se oplzlé tance a nechutné písně a smála se, když mi říkala, že než odejdou, přinutí mě tančit a bavit –“ Se zavřísknutím jako útočící kočka se vrhla přes lenošku na spoutanou ženu a divoce ji fackovala a bušila do ní pěstmi.
U dveří Egeanin, s rukama zkříženýma, zřejmě byla připravena se do toho vložit, ale Elain ovinula vlákna vzduchu kolem Amatheřina pasu. Ke svému úžasu zjistila, že ji dokáže z již bezvědomé ženy zvednout a postavit na nohy. Nejspíš to, jak se od Jorin naučila splétat složité a těžké vzory, zvýšilo její sílu.
Amathera po Temaile kopla a zlobně se obrátila na Elain a Egeanin, když nohou ve střevíčku minula. „Jsem panarcha Tarabonu a hodlám na této ženě vykonat spravedlnost!“ Její rty jako růžové poupě teď měly mrzutý výraz. Copak ta žena vůbec neměla smysl pro svou důstojnost, pro své postavení? Byla rovna králi, vládci!
„A já jsem Aes Sedai, která tě přišla zachránit,“ odtušila Elain chladně. Uvědomila si, že stále drží podnos, a tak ho rychle položila na podlahu. Ta žena zřejmě měla již tak dost problémů prohlédnout za bílé šaty služebné. Temaile měla obličej celý červený, až se probudí, bude jedna modřina. Nepochybně jich bude mít méně, než si zaslouží. Elain si přála, aby byl nějaký způsob, jak by mohly vzít Temaile s sebou. Jak přivést aspoň jednu před spravedlnost v Bílé věži. „Přišly jsme – a hodně jsme riskovaly! – abychom tě odsud odvedly. Pak můžeš jít za panem kapitánem panaršiny legie a za Andrikem a jeho vojskem a můžeš ty ženy pochytat. Třeba budeš mít dost štěstí a několik jich dostaneš před soud. Ale nejdřív tě od nich musíme dostat.“
„Andrika nepotřebuji,“ zamumlala Amathera. Elain by byla přísahala, že skoro řekla „už". „Kolem paláce jsou vojáci mé legie. To vím. Nedovolily mi s žádným z nich promluvit, ale jakmile mě jednou uvidí a uslyší můj hlas, udělají, co se musí udělat, ano? Vy Aes Sedai nesmíte používat jedinou sílu, abyste ublížily...“ Odmlčela se a zamračila se na bezvědomou Temaile. „Aspoň ji nesmíte používat jako zbraň, ano? Tohle vím.“
Elain překvapila sama sebe, když spletla tenoučká vlákna vzduchu a připojila je k Amatheřiným cůpkům. Copy se zvedly kolmo do vzduchu a ta hlupačka s poupětem úst neměla jinou možnost než je následovat a zvednout se na špičky. Elain tu ženu takto vedla, na špičkách, až žena stála přímo před ní. Tmavé oči měla rozhořčením doširoka rozevřené.
„Budeš mě poslouchat, panarcho Tarabonu,“ řekla Elain. „Jestli se pokusíš jít za vojáky, Temaileiny kamarádky by tě docela dobře mohly svázat do uzlíku a vrátit jí zpátky. Horší, zjistily by, že tu jsem já s přáteli, a to já nedovolím. My se odsud hodláme odkrást, a jestli s tím nebudeš souhlasit, svážu tě, dám ti roubík a nechám tě vedle Temaile, aby tě našly její přítelkyně.“ Musel být nějaký způsob, jak vzít taky Temaile. „Rozumíš mi?“
Amathera maličko kývla, jak nemohla příliš pohybovat hlavou. Egeanin souhlasně zabručela.
Elain vlákna uvolnila. Panarše spadly paty na koberec. „Teď se podíváme, jestli pro tebe najdeme něco na oblečení, co se hodí pro plížení.“ Amathera znovu kývla, ale rty měla mrzutě našpulené, až už to víc nešlo. Elain doufala, že Nyneiva to má lehčí.
Nyneiva vstoupila do velké výstavní síně se spoustou tenkých sloupů a již mávala prachovkou. Tahle sbírka určitě potřebovala neustále oprašovat, a na ženu, která dělá něco, co je nutné, se určitě nikdo nepodívá dvakrát. Rozhlédla se kolem a její pohled přitáhly drátky pospojované kosti, které připomínaly dlouhonohého koně s krkem, který zvedal lebku do výšky dobrých pěti sáhů. Rozlehlá síň se táhla do všech stran. Nikdo tu nebyl.
Ale někdo mohl každou chvíli přijít. Služebné, které sem opravdu poslali uklízet, nebo Liandrin a všechny její kamarádky mohly přijít pátrat. Stále držela pozvednutou prachovku, jenom tak pro případ, a spěchala k bílému kamennému podstavci, na němž byl matný černý obojek a náramky. Neuvědomila si, že zadržuje dech, dokud nevydechla, když viděla, že jsou pořád tam. Stůl se skleněnými stěnami se zámkem z cuendillaru stál o padesát kroků dál, ale tohle bylo první.
Nyneiva přelezla jako zápěstí silný provaz a dotkla se širokého článkovaného obojku. Utrpení. Bolest. Hoře. Všechno se to přes ni převalilo. Bylo jí do pláče. Jaká věc mohla vstřebat všechnu tu bolest? Odtáhla ruku a zlobně se zamračila na černý kov. Určený k ovládání muže, jenž může usměrňovat. Liandrin a její černé sestry to chtěly použít k ovládnutí Randa, aby ho obrátily ke Stínu, přinutily ho sloužit Temnému. Někdo z její vesnice, ovládaný a využívaný Aes Sedai! Černé adžah, ale Aes Sedai stejně jistě jako Moirain se svým plánováním! Egeanin, která mě přinutila mít ráda špinavou Seanchanku!